fbpx

Statečný člověk vběhne i do hořícího domu. U většiny lidí však stačí, když se dokáží vůči zlu ozvat nebo přivolat pomoc, učí svět slavný americký psycholog Philip Zimbardo

Zveřejněno: 24. 4. 2020

Jeden z nejslavnějších psychologických experimentů, který natrvalo poznamenal moderní představy o tom, jak se z obyčejného člověka může stát monstrum, začal scénou jako z amerického thrilleru.

O poklidném nedělním ránu 14. srpna 1971 projížděl ulicemi kalifornského města Palo Alto policejní vůz s příkazem k zatčení 12 vysokoškolských studentů, kteří projevili zájem o účast v psychologické studii inzerované v místních novinách. Policisté mladíky vyvlekli z jejich domovů, praštili s nimi o kapotu auta, sdělili jim obvinění buď z ozbrojeného přepadení, anebo loupeže a nasadili jim želízka.

Jejich prvním úkolem bylo nařídit zatčeným, aby se svlékli donaha. Pak je postříkali aerosolem připomínajícím prostředek na odvšivování.

Cestu na improvizovanou vyšetřovnu na půdě nedaleké Stanfordovy univerzity, kde na ně čekal tehdy 38letý psycholog Philip Zimbardo, provázelo kvílení policejní sirény. Obvinění končili v „celách předběžného zadržení“, kde proseděli hodiny s páskou přes oči, aniž by věděli, co je čeká.

arrest

Experiment byl natolik realistický, že jeho účastníci (vězni) byli nejprve na ulici "zatčeni" policií


Další tucet mladých vysokoškoláků se mezitím připravoval na roli dozorců. Stejně jako „vězni“ se i oni Zimbardovi přihlásili na inzerát, ačkoliv předem nevěděli, jakou roli budou v experimentu hrát. Jejich prvním úkolem bylo nařídit zatčeným, aby se svlékli donaha. Pak je postříkali aerosolem připomínajícím prostředek na odvšivování a nakonec je přiměli k tomu, aby si na holé tělo oblékli mundúr s číslem, které od té chvíle nahrazovalo jejich jméno i identitu.

Jeden z mála detailů, v němž se dehumanizace čili odlidšťování vězňů lišilo od skutečných kázeňských postupů, byla výsada ponechat si vlasy – vězni je však museli skrývat pod čepicemi. Cílem procesu bylo zbavit mladé muže pocitu, že jejich vůle hraje pro kohokoliv sebemenší roli, a usnadnit práci dozorcům. „Ani dnes svůj tehdejší zážitek nepovažuji za pokus nebo simulaci, protože to opravdu bylo vězení – jen ho místo státu provozovali psychologové. Cítil jsem, že má identita, osobnost, která se rozhodla do vězení jít, se mi vzdalovala, až jsem jí přestal být úplně. Stal jsem se číslem 416,“ vypověděl dva měsíce po událostech jeden z účastníků.

Nevidíš, co jim děláš?

Stanfordský vězeňský experiment navržený dnes 87letým psychologem Philipem Zimbardem, nositelem cen za popularizaci vědy, ale i jedné anticeny parodující Nobelovo ocenění, eskaloval v řádu dní. Zatímco zpočátku někteří dozorci plnili úkoly tak, aby vězňům drobně pomáhali, na jeho konci, který přišel již šestý den a nikoliv po dvou týdnech, jak Zimbardo plánoval, bylo kvůli extrémnímu stresu všech zúčastněných nutné pokus ukončit. Alespoň tak se o události pojednávalo v 70. letech 20. století. Dnes se k tehdejšímu dění staví vědecká obec rezervovaněji, někteří účastníci akce dokonce po letech připustili, že „předem tušili, jaký výkon se od nich čeká“.

stanfordmovie profimedia 0253407376

V roce 2015 vznikl na motivy stanfordského experimentu film


K ukončení experimentu výrazně přispěla Zimbardova tehdejší partnerka a dodnes manželka Christina Maslachová. Psycholožka přišla po šesti dnech na univerzitu provést s účastníky monitorovací rozhovory. Ačkoliv přinejmenším teoreticky věděla, co se v celách děje, na realitu připravená nebyla. Jako první se jí naskytl pohled na frontu vězňů šourajících se temnou chodbou na společné záchody. Měli na nohou řetězy, na hlavách pytle a v patách bachaře.

„To, co těm klukům děláš, je otřesné!“ křičela Maslachová na Zimbarda a ptala se ho, jak je možné, že přihlíží utrpení jiných, když měl sám zkoumat, proč lidi dělají něco tak odporného. Maslachová, která se později do učebnic psychologie zapsala jako první vědkyně, jež zkoumala syndrom vyhoření, byla také prvním člověkem zvenčí, který jednal v souladu se svou přirozenou empatií a citem pro morálku. Přibližně 50 lidí, kteří se u experimentu vyskytli před ní – přišli například za vězni na „rodinnou návštěvu“ – se spokojili s tím, že je to jen hra, přestože na vlastní oči viděli, jak devastující účinky na jejich blízké má. Obávali se výsměchu, nechali se zmanipulovat… Nedokázali vystoupit ze své komfortní zóny.

Jak víme, co jsme zač?

Jakkoliv přísně současná věda na Zimbardův experiment pohlíží (už ve své době měl problematický etický rámec, účastníci pokusu například zažívali opravdovou hrůzu, že se z vězení nikdy nedostanou, což by současná behaviorální psychologie nepřipustila), vliv na generace psychologů Zimbardovi upřít nelze. Zimbardo navíc svými teoriemi natrvalo ovlivnil i širokou veřejnost. Mnoho z nás, kdo dnes přemýšlíme o tom, za jakých okolností se zdánlivě „normální“ a „slušný“ člověk může uchýlit k odpudivému jednání, připouští, že si není jistý, zdali by si v ohrožení života či ve vyostřeném konfliktu dokázal uchovat empatii.

Psycholog odmítá předpoklad, že „zlo“ je jakousi lidskou genetickou dispozicí.

„V určité situaci se tři čtvrtiny až devadesát procent lidí zachová vůči jiným krutě, taková je skutečnost,“ opakuje Philip Zimbardo na svých vystoupeních a upozorňuje, že jedním z prostředků, jak se od prožitku „zla“ a zapojení vlastní morálky odpoutáváme, je právě dehumanizace – představivost i verbální prostředky nám umožňují cizího člověka proměnit v „nebezpečného jiného“, označovat ho za „havěť“ či „verbež“, což dramaticky snižuje pravděpodobnost, že k němu budeme schopní přistupovat s empatií.

Pro Zimbardovo dílo je tedy typický „situacionistický pohled“ – psycholog odmítá předpoklad, že „zlo“ je jakousi lidskou genetickou dispozicí. Zimbardův výzkum se tak řadí do širšího výzkumného proudu, jemuž se věnují filozofové, sociologové i politologové přinejmenším od druhé světové války, po níž bylo a stále je zásadní porozumět mechanismům, na nichž vyrostla například Hitlerova Třetí říše.

zimbardo

Philip Zimbardo v roce 1973, v dobách stanfordského experimentu


Kromě dalších psychologů, například proslulého Stanleyho Milgrama, se o demýtizaci zla jako čehosi neodvratného, vychytralého a charismatického zasloužila v 60. letech 20. století i americko-německá filozofka Hannah Arendtová, která se zúčastnila soudního procesu s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem. Ve svých reportážích ze soudní síně, které později vyšly v knize Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, poukázala na skutečnost, že Eichmann proti židům nejspíš nikdy krajně zaujatý nebyl; byl jen nepříliš inteligentním, veskrze nezajímavým člověkem, který svou sebehodnotu odvozoval od skupiny a funkce, již zastával.

Šlo o osobu s narcistními tendencemi, která se průběžně zříkala osobní zodpovědnosti převedením na jiné. Zatímco židé pro něj lidmi nebyli, jeho rodina a sousedé si jeho milou povahu nemohli vynachválit.

Co se o zlu neříká

Arendtová, ačkoliv sama Židovka, která se před válkou zachránila emigrací, za své hodnocení Eichmannovy osobnosti sklidila v 60. letech 20. století obrovskou kritiku; někteří prominenti světové akademie s ní desetiletí nepromluvili i proto, že svým líčením popřela obecné představy o „nenávistném padouchovi s neukojitelnou vůlí k páchání zla“. V jádru sporu se však ocitlo také spojení „banalita zla“, jež Arendtová použila v podtitulu své knihy. Zjitřené emoce veřejnosti se ani ne 20 let po válce nedokázaly smířit s menším než absolutním odsudkem hrůz holocaustu.

Je třeba se zaměřit na systém a podmínky, které to „zlé“ v lidech spouštějí.

Podobnou cestou jako Arendtová se později vydal i Zimbardo, když se zapojil do zkoumání aféry, jež na sebe strhla pozornost celého světa. Když se v roce 2004 dostaly na veřejnost šokující fotografie mučených zajatců z irácké věznice Abú Ghrajb, psychologa přizvali do expertního týmu obhájců amerických rezervistek a rezervistů, kteří irácké vězně týrali, jednoho dokonce umučili k smrti.

Zimbardo dostal za úkol vypracovat jejich psychologické posudky. Světové veřejné mínění se mezitím přelo o správnou diagnózu provinilců: Jedni jejich čin označovali za důkaz zla Západu, který se neúspěšně maskuje slovy o svobodě a demokracii, druzí se snažili snižovat závažnost jejich činů poukazováním na větší brutalitu jejich nepřátel v boji.

zimbardo havel profimedia 0219593605

Philip Zimbardo s Václavem Havlem


Zimbardo, autor 60 knih a 500 odborných textů, však přišel s jinými závěry, za něž je některými dodnes kritizován, protože „hájí“ tehdejší viníky (Zimbardo však nikdy neřekl, že by vinní nebyli). Upozornil však na to, že je třeba přestat se soustředit na hledání viny v jednotlivci, protože k podobnému jednání je za jistých okolností disponovaný téměř každý. Uvedl, že je třeba se zaměřit na systém a podmínky, které to „zlé“ v lidech spouštějí. Snaha zabránit zločinům proti lidskosti podle něj musí vyplývat z celospolečenských programů, které lidem umožní objevovat v sobě to dobré, a tyto programy by se měly stát součástí běžného vzdělávání.

To, že se nepodílíte na konání zla, z vás ještě hrdinu nedělá. Hrdina proti zlu aktivně zasáhne.

„Hrdinství je také třeba vnímat v situační perspektivě. Okolnost, která může u jedněch vyprovokovat nepřátelské představy, může u druhých vyvolat představy hrdinské. Lidé by o sobě měli přemýšlet jako o ‚hrdinech v záloze‘,“ řekl Zimbardo britskému deníku The Guardian o změně perspektivy, k níž došel po takřka 50 letech praxe.

Luciferův efekt

Psycholog svá doporučení nenechal jen na papíře. Inicioval vznik Projektu hrdinské imaginace, organizace, která během posledních deseti let proškolila 35 tisíc lidí, převážně pedagogů, dětí a studentů, ale i politiků nebo manažerů korporací. Program v lidech posiluje schopnost zachovat se správně v mezních situacích. Zimbardo svá zkoumání shrnul v knize Luciferův efekt s podtitulem Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí.

„To, že se nepodílíte na konání zla, z vás ještě hrdinu nedělá. Hrdina proti zlu aktivně zasáhne. Je ale rozdíl mezi člověkem, který vběhne do hořícího domu, přestože ví, že by ho to mohlo stát život, a morálním hrdinstvím, které chceme v lidech rozvíjet my,“ vysvětluje Zimbardo, který se během let zabýval i fenomény stydlivosti, manipulace či společenskými důsledky sledování pornografie. Hrdinou se podle tohoto amerického psychologa může stát kdokoliv. „Někdy úplně stačí, když zvládnete zavolat pomoc, protože se k tomu nikdo jiný nemá.“

Rozhovor s Philipem Zimbardem přinese Flowee příští týden.

Související…

Britský sociolog: Přestali jsme věřit elitám. A teď už není cesty zpětJohanna Nejedlová: Proč otravný opilec v baru nikdy nebude sexyPsychopatie postihuje nejen lidi, ale i organizace

foto: Profimedia, zdroj: Ivona Remundová

Tipy redakce

Je to podobně cenná komodita jako voda. I proto se písek krade z pláží

Je to podobně cenná komodita jako voda. I proto se písek krade z pláží

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Zvítězí teorie spiknutí?

Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Zvítězí teorie spiknutí?

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.