V Silicon Valley chytré hlavy už několik let vášnivě pracují na tom, jak zastavit čas. Alespoň tedy pro svá těla. Podobu dnešního světa totiž výrazně ovlivňují dvě demografické změny: dlouhověkost a snižující se porodnost. A závod o objevení "protistárnoucí" pilulky je jedním z jejich důsledků.
Novinářka Camilla Cavendishová v eseji pro Financial Times předpovídá, že národy budou stárnout a zužovat své řady, což se projeví například i v mocenské rovnováze mezi jednotlivými zeměmi. Nejvýraznější bude vztah mezi USA a Čínou, která stárne výrazně rychleji, než bohatne. Dlouhověkost bude mít také za následek vznik vícegeneračních domácností a pracovišť, kde se budou potkávat věkově velmi rozmanití pracovníci.
Mnoho Britů a Američanů už se dokonce vrací z penze zpět do práce. Demence v posledních 20 letech klesla o pětinu.
V současné době převládají ponuré predikce: Rostoucí počty seniorů budou nejenom srážet hodnotu HDP směrem dolů, budou se také zároveň dožadovat čím dál většího podílu na sociálním zabezpečení. A predikce se pravděpodobně naplní. Tedy alespoň v případě, že lidé budou i nadále odcházet na penzi už ve druhé třetině svého života. Pokud bude navíc mnoho z nich chronicky nemocných, zátěž bude neúnosná.
Takhle to být nemusí
Aniž bychom si toho všimli, výrazně se prodloužilo to, čemu říkáme střední věk. „Dnešní ‚mladí staříci‘ jsou velmi aktivní, zdraví a produktivní, tedy úplně jiní, než jací byli před 30 lety,“ tvrdí Takao Suzuki, profesor gerontologie z tokijské J. F. Oberlin University. Mladé staříky definuje jako lidi ve věku 60 až 75 let. „Světová zdravotnická organizace definuje ,stáří‘ věkem 65, ale my gerontologové se zabýváme těmi mnohem staršími, kteří jsou úplně jiní.“ Dnes už opravdu není nutné všechny přes šedesát házet do starého železa. Mnoho Britů a Američanů už se dokonce vrací z penze zpět do práce. Demence v posledních 20 letech klesla o pětinu.
Očekávaná délka dožití rostla mezi lety 1970 až 2011 dvacetkrát rychleji než mezi lety 1841 a 1970.
To zní jako dobré zprávy. „Pokud nepovažujete lidi za staré jenom proto, že dospěli do věku 65 let, a místo toho vezmete v potaz, kolik let mají ještě před sebou, tak čím vyšší je jejich očekávané dožití, tím pomaleji vlastně stárnou,“ vysvětluje rakouský demograf Sergei Scherbov. Ten je velkým propagátorem toho, aby se očekávaná doba dožití zahrnovala do vypočítávání penze.
V Zimbabwe se role obrátily. Babičky chodí po vesnicích, aby psychicky podpořily osamělé
To mu ale trochu komplikuje fakt, že v 70. letech začal být v Americe v módě předčasný důchod. A to přesně v té době, kdy se lidé začali dožívat mnohem vyššího věku. Výrazně se totiž omezilo kouření, čímž se mimo jiné masivně zredukoval počet infarktů a mrtvic. Očekávaná délka dožití rostla mezi lety 1970 až 2011 dvacetkrát rychleji než mezi lety 1841 a 1970. (Nyní už tento poměr v USA a v Británii zase klesá, částečně kvůli obezitě.)
Jsou nemohoucí?
Vnímání stárnutí ale ve společnosti zůstalo beze změny. Mnoho zaměstnavatelů tak třeba nadále odmítá najímat lidi přes 50 let s tím, že jsou nemohoucí. Některé dobře myšlené kampaně tuto myšlenku ještě utvrzují, když prosazují, že ti, kterým je přes 50, by měli mít flexibilní pracovní dobu a možnost částečných úvazků. To ale akorát udržuje při životě představu, že jsou padesátníci slabší než jejich mladší kolegové. Dělat by se měl pravý opak.
Výrobci automobilů BMW vzrostla produktivita o sedm procent a míra absence spadla ze sedmi na dvě procenta poté, co v automobilce vytvořili produkční linku na míru pro pracovníky 50+.
Lze najít několik úspěšných příkladů, které to dokazují. Podle analýzy Harvard Business Review jsou například starší podnikatelé obecně mnohem úspěšnější než mladí. Průměrný věk zakladatelů nejrychleji rostoucích amerických start-upů je nyní 45 let. Výrobci automobilů BMW zase vzrostla produktivita o sedm procent a míra absence spadla ze sedmi na dvě procenta poté, co v automobilce vytvořili produkční linku na míru pro pracovníky 50+. Mnoho automobilek nyní dává pracovníkům takzvané exoskeletonové obleky (železné kostry s motorovými svaly), které jim pomáhají zvedat těžké věci. Takové vynálezy učiní doslova revoluci v tom, jaké fyzické úkony budeme schopni vykonávat. A to ve všech oblastech.
Být užitečným
Možná, že úspěch „béemvéčka“ nebyl jenom o technologiích. Zaměstnanci zkrátka tím, že se necítili odkopnuti, dostali lepší pocit sami ze sebe, a i proto byli produktivnější. Práce totiž může naplňovat. Dávat životu smysl a pocit sounáležitosti. Opět jeden příklad za všechny: Na ostrovech Ikaria v Řecku a Okinawa v Japonsku žijí lidé výjimečně dlouho, velmi málo trpí na infarkty a demenci. Jejich tajemství? Pracují, rybaří a starají se o vnoučata, dokud nezemřou. Na západě na druhou stranu pro důchodce organizujeme různé zábavné programy a výlety, zapomíná se ale na to, že lidé se především potřebují cítit potřební.
Ukázalo se, že těmi nejefektivnějšími zdravotníky jsou babičky.
Hodnota moudrosti a zkušeností se projevuje různě. V Zimbabwe obecně nenajdeme moc psychiatrů. A jeden z nich, Dixon Chibanda, si uvědomil, že on a jeho kolegové nebudou místním lidem schopní poskytovat dostatečnou péči v oblasti mentálního zdraví, pokud nevytrénují dostatek zdravotníků, kteří by mohli působit na venkově. Ukázalo se, že těmi nejefektivnějšími zdravotníky jsou babičky. Měly totiž tři vlastnosti, kterých si doktor Chibanda nejvíce vážil: schopnost naslouchat, vcítit se a schopnost reflexe. Pacienti, kterým se dostalo šest hodin terapie s babičkami, měli výrazně lepší výsledky (méně depresí a úzkostí) než ti, kteří dostali standardní péči.
Méně je někdy více
Je mnoho možností, jak vylepšit náš vlastní proces stárnutí. Vylepšit ale také potřebuje samotný způsob, jakým jako společnost pečujeme o ty úplně nejstarší. V péči o ně ale velmi často převažuje jeden celosvětový problém: byrokracie a neosobní přístup. Jeden devětaosmdesátiletý britský stařík si zapisoval každého pečovatele, který mu během jeho období nemohoucnosti prošel domácností. Napočítal jich 102. Někteří se ukázali jen jednou – a zase zmizeli. Pravděpodobně za lépe placenou prací v místním supermarketu.
Zatímco se tedy miliardáři ze Silicon Valley snaží uniknout ze spárů smrti, nám ostatním by pravděpodobně stačilo odejít ze světa jen o trochu později.
V Nizozemsku jistému zdravotníkovi jménem Jos de Blok došla trpělivost se způsobem, jakým je v zemi péče o seniory systematizovaná a jak jsou jednotlivé úkoly rozkouskované. Založil proto organizaci Buurtzorg, která umožňuje samotným sestrám (ne nějakému vzdálenému administrativnímu pracovníkovi) rozhodovat o tom, co který pacient potřebuje. Ať už to je namazání chleba, nebo dávkování léků, všechno dělá jedna zdravotní sestra. Některé dokonce vodí své psy přímo ke klientům, kterým přítomnost zvířat dělá moc dobře. Nikdo si nestěžuje na hygienu a u pacientů roste důvěra už jenom proto, že si byli schopni s danou osobou vybudovat vztah. A pracovníci jsou také spokojení, některé sestry se dokonce vrátily zpět z penze, jen aby mohly pomáhat.
Zatímco se tedy miliardáři ze Silicon Valley snaží uniknout ze spárů smrti, nám ostatním by pravděpodobně stačilo odejít ze světa jen o trochu později. Zato ale co nejrychleji, a pokud možno bezbolestně. Vyzrát nad osudem se nám pravděpodobně nikdy nepodaří. Můžeme ale obrovsky zlepšit kvalitu našich životů a životů budoucích generací tím, že začneme o stáří přemýšlet jinak.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Financial Times
