fbpx
Jan Bílý: Až teď začínáme chápat, že bez přírody nepřežijeme 2 fotografie
Jan Bílý s hercem Martinem Myšičkou během akce v Dejvickém divadle

S lektorem systemických konstelací o tom, co všechno se dá zjistit, když si necháte sestavit živý model vaší rodiny

Zveřejněno: 15. 5. 2019

Systemické konstelace se stávají čím dál oblíbenější metodou osobnostního rozvoje, která nám má pomoci najít a pochopit souvislosti skryté “pod povrchem”. Díky nim pak nacházíme smysluplnější vztah nejen k rodičům, dětem, partnerům a dalším lidem z našeho okolí, ale i k sobě samým.

Konstelace využívá uspořádání prvků v prostoru, díky čemuž umožňuje vidět vztahy mezi těmito prvky a jejich vzájemnou dynamiku. Laicky řečeno, pakliže má jedinec například problémy v rodině, z dalších účastníků semináře si zvolí zástupce pro otce, matku a případně další členy, přičemž díky specifickým pravidlům jejich rozmístění tito lidé začnou cítit podobně jako “originály”. Poté může klient na problém nahlédnout mnohem komplexněji a pochopit jeho hlubší vrstvy.

Metoda je primárně zaměřena na mezilidské vztahy, okrajově se však dá použít i jinde. „Konstelace můžeme postavit třeba také na tělesné symptomy, protože například můj podrážděný žaludek si ne zcela rozumí s mou hlavou, která chce jíst vepřo knedlo zelo, ale žaludek to nedává. Takže i tyto věci se tam dají řešit,“ vysvětluje Jan Bílý, kouč a autor knih o vztazích a osobním rozvoji, který se tématem konstelací zabývá už 20 let.

janbily2

Jsme extrémně pohodlní tvorové, kteří mají technologii na to, aby byli pohodlní, říká Jan Bílý


Kromě toho, že je Jan autorem několika úspěšných knih, v současnosti předsedá České asociaci systemických konstelací, která o víkendu 18. a 19. května pořádá v Praze speciální konferenci pro všechny příznivce a zájemce o tuto metodu. Odborní řečníci přitom samozřejmě nebudou hovořit pouze o konstelacích samotných, ale také o tom, jakou roli hrají v rodinných, firemních i větších společenských systémech.

Dá se vysvětlit, proč konstelace fungují?

Konstelace vznikly v Německu a Němci jsou racionálně uvažující národ. Přesto tam existuje spousta teorií, proč tato metoda funguje. Spousta z nich je ezoterních, ale všeobecně přijímaná je teorie informačního pole. To znamená, že každý jsme členem nějakého celku, třeba skupiny lidí. A ta skupina vytváří ono informační pole, které není vždy vědomé. Já tedy informace o celku mám, ale nemusím si to uvědomovat. V okamžiku, kdy potom stavím obraz své rodiny, firmy, vztahu, jsem tedy řízený svým podvědomím.

Teprve až skrze konstelace jsem si uvědomil, jak je pro mě můj táta důležitý.

Ve firmách to vysvětluji tak, že když postavíte dva lidi proti sobě čelem, tak mají jiný pocit, než když stojí k sobě bokem nebo zády. Existuje něco jako abeceda různých pozic v prostoru a my ten svůj obraz, když ho stavíme, automaticky podle ní vytváříme. Tatínek v rodině nebyl, tak ho postavím trochu mimo skupinu. Maminka se zlobila na bratra, tak ji postavím také jinak. A když z lidí vytvořím tento obraz, budou cítit něco podobného tomu, co cítí členové mé vlastní rodiny. A s tím se dá výborně pracovat. Konstelář, který má zkušenosti, může pak třeba říct: Aha, tady něco chybí, protože všichni se dívají někam, kde nikdo není. Tak se zeptá, kdo tam scházel. A klient si vzpomene, že dědeček byl alkoholik a nesmělo se o něm mluvit. Tak tam postaví dědečka jako zástupce a všichni si oddechnou, protože dědeček je znovu v systému. To je tedy přibližné vysvětlení.

Co kdybych si teď řekla, že si postavím konstelaci z kamarádů? Také by se mi to povedlo?

Kdybyste měla velký talent a intuici... Zakladatel konstelací Bert Hellinger byl původně německý kněz, poté filozof, terapeut. A jeden muž z Bavorska přijel na jeho seminář, byl tím úplně uchvácený, vrátil se zpátky domů a někde v hospodě potom začal stavět konstelace a stal se z něj dobrý konstelář. Ale to jsou výjimky. Většina lidí potřebuje minimálně roční výcvik. Vtip je v tom, že bez zkušeností necháte klienta sestavit obraz. Pak tam stojí pět nebo šest lidí a mají nějaké pocity. Jenže pak už nevíte, co s tím a jak ten systém, který nefunguje, zharmonizovat.

Četla jsem váš článek o tom, že lidé někdy přijdou z konstelací a mají pocit, že se necítí dobře, jako kdyby se něco neuzavřelo...

To se někdy může stát. Ale není to specifikum pouze konstelací, je to celá ezoterní zóna, která experimentuje. I u meditace, nebo u psychedelik, jako je například bufo alvarius, se vám může otevřít nějaké trauma. Proto je důležité, když s vámi někdo pracuje, aby rozpoznal včas, že se dotýká něčeho, co je ožehavé a co možná nemáte zpracované. Proto i naše asociace dbá na to, aby konsteláři měli výcvik a věděli, jak se chovat, když tyto situace nastanou.

Honza Müller v knížce Průvodce budoucností zmiňuje, že z hlediska konstelací neexistuje žádný “špatný” vztah...

Já bych řekl, že filozoficky neexistuje vůbec nic špatného. Všechno zlé je k něčemu dobré. A vše, co nás nezabije, nás posílí. Přesto existují vztahy, které jsou vybudované na nedorozuměních nebo, což se ukáže skrz konstelaci, na nějakém nedodržení systematických pravidel. A jedno z nejdůležitějších je, že kdokoliv patří k systému, musí být jako člen systému uznaný. To znamená, když tam máte toho již zmíněného dědečka alkoholika, který je tabu, existuje velké nebezpečí, že jeho místo zaujme nějaký jiný člen toho systému. Aby na něj připomínal, aby jeho místo zůstalo v památce. A to pak může vypadat tak, že vnuk začne s alkoholem nebo ještě s něčím horším.

Proč ve vztazích pořád opakujeme stále ty samé chyby?

Velice často si podvědomě vybíráme vzorce nějakého chování, a dokud si neuvědomíme, odkud jsou, a neuznáme toho, od koho jsme je převzali, tak se z toho těžko můžeme dostat, protože ten systém nás nutí být takový. Třeba neustále odmítáme maminku, protože když jsme byli malí, tak na nás křičela. A najednou se přistihneme, že také křičíme na své děti, a ptáme se, jak je to možné. A proč tedy ty chyby opakujeme? Z lásky. Vždycky. Nejsme jako maminka proto, že ji nenávidíme, ale proto, že ji podprahově milujeme. Jenže na té vědomé úrovni ji odmítáme. Až když pochopíme, že přebíráme vzorce chování od někoho, kdo patří k našemu systému, tak to můžeme napravit. Můžu říct: Mami, to s tím křikem je tvá věc, ale přesto patříš k naší rodině. A já to teď polovinu života dělal jako ty, ale teď už nemusím, protože jsem pochopil, odkud to je.

Není to ale svým způsobem nekonečný proces? Pořád se ukazují další a další problémy...

Já můžu konstelace provozovat trochu jako psychoanalýzu. Víme, že na psychoanalýze spousta psychoanalytiků vydělala dost peněz, protože může trvat i 20 let. Ale mohu je provozovat i jinak, a to tak, aby si člověk uvědomil, co je za tím, a prostě to přijal. Přijal, že se musí podívat na svou rodinu nebo firmu jako na celek, jehož je pouze část, a že jeho pravda je jen částečná. Do celku tedy musí integrovat i ty jednotlivé další pravdy.

Samozřejmě cítím, že jsem v právu, když na mě táta řval, jen protože jsem mu špatně držel baterku, když opravoval embéčko. Ale ve skutečnosti v těch konstelacích poznávám, že i on měl k tomu své důvody. Naučím se akceptovat jednotlivé části toho systému. Což je, myslím, velmi důležitá věc, kterou neumíme, a už vůbec ji neuplatňujeme na společenské úrovni. Protože se neustále vyhraňujeme vůči sobě navzájem. To vyhranění je určitě potřebné, nemůžeme se všichni milovat. Ale je třeba uznat, že i ten druhý má svou pravdu. A to je i cílem konstelací. Ne, že budu donekonečna řešit svou rodinu, ale že si uvědomím, že když vidím věci jednostranně ze své pozice, není to vždy ten jediný zcela správný pohled.

Pomůže tenhle přístup lidem, aby přežili? Aby třeba jinak nahlíželi na ekologii?

Měl by. Křesťanství, ale i další náboženství říkají: My jsme ten správný národ, ti vyvolení. Náš bůh je ten pravý. Což je samozřejmě absurdní. A tady na Západě jsme s tím došli tak daleko, že se považujeme za pány tvorstva. Ono i v Bibli se píše: Budeš panovat nad všemi kreaturami. To znamená, že naše zájmy vyvyšujeme nad zájmy všech ostatních tvorů, rostlin, biosféry a tak dále. A to nejde. Naštěstí se setkávám se spoustou mladých lidí, kteří toto již podvědomě cítí.

Jan Bílý (1954)

Narodil se v Praze, v roce 1976 odešel do Německa. V roce 2006 se natrvalo vrátil do Prahy. Má mnohaleté zkušenosti v poradenství a rozvoji osobnosti, posledních osmnáct let pracuje jako lektor systemických konstelací a holistický konzultant. Ve své práci slučuje spiritualitu indického mystika Osha, přístup rakouského druida Antona Raborneho a systemické konstelace Berta Hellingera. Je autorem knih a publikací Láska, vztahy, konstelace, Kruh mužů, Co se stalo s Popelkou po svatbě, Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni a dalších.

Každopádně zřízení přírodní rezervace nebo třídění odpadu už nic neřeší. Jsme extrémně pohodlní tvorové, kteří mají technologii na to, aby byli pohodlní. Ale dokud si neuvědomíme, že jsme součástí celku... Slyšel jsem, že tělesná masa lidí a domácích zvířat je 93 % masy všech živočichů na Zemi, tedy na divoká zvířata zbývá asi 7 %. To znamená, že už jsme vytěsnili vše, co dřív bylo vedle nás. Báli jsme se toho a kvůli tomu strachu jsme přírodu ovládli. Až teď pomalu začínáme chápat, že bez ní nepřežijeme, zato ona bez nás ano.

Před lety jsem zažil v Římě legrační historku. Šel jsem ráno, nikdo v ulicích ještě nebyl, přijela dodávka, vylezli dva páni a uprostřed města do vyschlého toku Tiberu vyhodili lednici a odjeli. Dlouho jsem si říkal, že to jsou blázni. Potom jsem pochopil, že když se dříve do řeky hodila slupka od brambor nebo zbytek okurky, tak to voda vzala a za chvíli rozložila. Jenže lednici žádná řeka nerozloží. Ale ty tisíce let toho, že to tak lidé dělali a řeky byly přirozená kanalizace, v nás ještě nějak přežívají. A to jsou věci, které je potřeba změnit. Potřebujeme do našeho chování dostat vědomí.

Je ale zajímavé, že už se zničilo tolik civilizací před námi...

Ano, ale vtip je v tom, že to bylo vždy lokální. Májové se zničili sami, Aztékové byli zničeni Španěly, také jiné indiánské kultury, do jisté míry i starověká Kréta, ale ti ostatní kolem přežili. Dnes, když otrávíme životní prostředí a zničíme biodiverzitu, lidstvo globálně nepřežije. A právě to by nás mohlo motivovat k tomu, abychom vzali rozum do hrsti a řekli si, že nebudeme slepě následovat cestu předků a že se navzájem přestaneme hádat a strašit válkami.

Jak konstelace pomohly vám osobně?

Velmi. V jednadvaceti letech jsem odcházel do Německa, respektive utíkal, ale legální cestou. A utíkal jsem před konflikty s otcem. Teprve až skrze konstelace jsem si uvědomil, jak je pro mě můj táta důležitý. A i když jsme se spolu v Česku předtím celý ten čas prali, tak právě skrze tuto metodu jsem pochopil proč. V osmnácti letech byl totálně nasazený v Německu a v jednadvaceti tam málem zemřel. A já si zpětně uvědomil, že jsem tam jel hledat jeho duši. Když se totiž vrátil, byl tím traumatizovaným člověkem, který je na povrchu ok, ale uvnitř ho necítíte. Neprojevoval žádné pocity, jen řval, když se dostal do ráže, což mi samozřejmě vadilo. Ale neuměl říct, že někoho má rád. Až skrze konstelace jsem to mohl přijmout a navázat s ním kontakt.

Dnes už rodiče nežijí, ale já mám na zahradě kůlnu a v té kůlně jejich portréty. To totiž dříve byla jejich zahrada, tady u Rudné. A oni se na mě z těch obrazů dívají, a když něco udělám, třeba zasadím stromek, tak díky nim potom cítím, že jsem to udělal dobře.

Související…

Jan Bílý: Na perspektivy problému nahlédnou rodinné konstelaceUkradená Praha: Co se stalo mému městuO přirozenosti a kráse nahého těla

foto: Milan Chrdle a archiv Jana Bílého, zdroj: Česká Asociace Systemických Konstelací

Tipy redakce

Zneužívají fotek vašich dětí? Jak fungují digitální únosci

Zneužívají fotek vašich dětí? Jak fungují digitální únosci

O rodičích, kteří na internetu pilně dokumentují každý okamžik života svých...

Čtyři tipy, jak se zbavit stresu z velkoměsta. Pokud tedy nechystáte stěhování

Čtyři tipy, jak se zbavit stresu z velkoměsta. Pokud tedy nechystáte stěhování

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Jiří Skalický: Praha by se neměla zakonzervovat v podobě z 80. let

Jiří Skalický: Praha by se neměla zakonzervovat v podobě z 80. let

Odbor památkové péče se v Praze stará o to, aby úpravy památek nebo objektů v...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.