Video terapeuta a spisovatele Jana Bílého – tentokrát o čerpání mužské síly

Přečteno 2471x

Nedávno pořádal kamarád slavnost dospělosti pro dvanáct kluků, jakýsi přechodový rituál, na který pozval jejich mámy i táty. Někteří otcové se ale omluvili a nedorazili, a tak mě kamarád požádal, zdali bych nemohl napsat pár řádků o jejich důležitosti. Je sám otcem a sám u mne absolvoval výcvik v rodinných konstelacích.

Související…

Jan Bílý o sultánovi, Šeherezádě a Jiříkově vidění Ivana Königsmarková: Chybí nám polygenerační rodina Práce nebo rodina? Sophiinu volbu řeší koncept Work-life balance

Ví tedy, že viděno očima někoho, kdo pracuje s rodinnými systémy, není vztah syna a otce vždy jednoduchý. Významu otců se věnuje jedno z mých videí z řady „Konstelace z Korunní“, které najdete na mém kanálu na YouTube. Pokusím se tedy video uvést a doplnit.

Luigi Zoja, italský psychoanalytik a autor vynikající knihy „Soumrak otců“, se zabývá postupným vytrácením významu a společenské váhy otcovství a konstatuje, že ztráta prestiže otců je nejen příznakem moderní doby, ale že je to právě tento „soumrak“ otcovství, který vede k nezodpovědnosti mužů, k úpadku „čestného slova“ a potažmo etiky a morálky ve společnosti. Ale možná, že nám svítá na lepší časy, protože ve svých seminářích se stále víc setkávám s muži-táty, kteří si jsou své otcovské role vědomi a touží ji vyplnit tak, aby se jejich potomci mohli vydat na onu „Cestu pravého muže“ (titul jiné výborné knihy, tentokrát od Davida Deidy).

Pokud se nám podaří pochopit, že jsme jako naši předkové, a to především tehdy, pokud se tváříme, že jsme ale úplně jinací, je cesta k nim otevřená.

Ze své poradenské konstelační praxe vím, jaká je to síla, když za „ztraceného“ muže, za klienta, který se zrovna nachází v životní krizi, postavíme podpůrnou řadu jeho mužských předků – tátu, dědečka, pradědečka a tak dál. Onen syn na špičce takové řady může pak na chvíli zavřít oči a nasát sílu, která přichází skrz pokolení. Není to žádná agresivní nebo manipulativní moc, jak to často otcům předhazujeme. Pokud jsme schopni akceptovat tátu jako toho „většího“, od koho jsme dostali život, pokud se nám podaří ho přijmout takového, jaký je, jednoduše bez brblání a výhrad, otevřou se nám dveře k něčemu, co Dan Millman (další úžasný autor) nazývá „Cestou pokojného bojovníka“. Člověk tak ucítí nejen sílu, ale také rozvahu, moudrost a nevychýlitelnost mužského principu, který k nám přichází zdaleka, ale a právě – přes tátu.

father son bikes highfive

Jistě – naši otcové měli a mají své chyby. Protože zrovna tak jako my od nich ani oni nedostali od svých otců tuto mužskou sílu vědomě a v plném rozsahu. Jejich otcové byli podobně těm našim zabráni do vysilující a mnohdy špatně placené práce, někteří padli ve válkách a někteří se z nich vraceli jako psychické trosky. Možná, že pohrdáme některými našimi otci, neboť se zaprodali režimu, se kterým my nesouhlasíme. Možná, že hledali útěchu a východisko v alkoholu, nebo prostě od rodiny utekli. Ale přesto – pokud se v takové „mužské“ konstelaci podaří pochopit, že prostě jsme (trochu) jako oni, a to především tehdy, pokud se tváříme, že jsme ale úplně jinací, je cesta k nim otevřená.

To neznamená, že musíme akceptovat vše, co říkají nebo dělají. My, jejich synové máme právo na vlastní názor, na vlastní svět. Jen je důležité pochopit, že bychom bez nich tady nebyli. Podaří-li se nám to, bude to mít zaručeně blahodárný vliv na naše syny (a samozřejmě i dcery). Dětem se totiž daří dobře, když jsou rodiče dospělí a ve své síle.

 

Jan Bílý

Jan Bílý

Konzultant a lektor se specializací na osobnostní rozvoj, holistický consulting a transformace společnosti. Jako metodu používá především systemické...

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.