fbpx

Některé vzorce se opakují po staletí. I ty mezi mužem a ženou. Jen to řešení se skrývá většinou úplně jinde

Zveřejněno: 26. 3. 2018

Byl jednou jeden mocný sultán a jedna krásná a inteligentní žena jménem Šeherezáda. Nejenže Šeherezáda uměla vyprávět pohádky, ale také to docela dobře uměla se sultánem (a on s ní), a tak se oba dva měli jistý čas velice dobře. Pak ale dorazila zpráva z odlehlé pohraniční oblasti říše o nájezdech barbarů, plenění vesnic, znásilňování žen a zabíjení mužů sousedními, nepříliš civilizovanými kmeny. I rozloučil se sultán se Šeherezádou, neboť jako moudrý a spravedlivý panovník věděl, co je jeho povinnost. Odjel do války, a jako by se zem po něm slehla.

Šeherezáda si krátila čas koupelemi ve vonných lázních, konverzací s eunuchy, konzumací vína a lahůdek, ale sultán jí přirozeně chyběl. Také se kolem ní začali točit nápadníci, kteří tvrdili, že sultán zahynul s celou jeho armádou v bojích, nebo že se kdesi v dáli oženil s nějakou cizí a exotickou královnou. Tomu Šeherezáda sice nevěřila, nicméně nuda jí připadala nesnesitelná. Po devíti měsících, když už nabídky nápadníků začaly přesahovat únosnou míru, vyslala za sultánem nejprve poštovního holuba, poté magickou sovu a nakonec i rychlého sokola s následující zprávou:

„Drahý sultáne, už mě, prosím, prosím, tady nenechávej samotnou. Stop. Nutně tě potřebuji, neboť se horko těžko mohu ubránit nabídkám bohatých a mocných mužů, kteří – a to přiznávám – nejsou až tak odporní. Stop. Jenže já stále doufám, že se ozveš, neboť si myslím, že vedení nějakých válek, notabene v pohraničí, je zábava pro malé kluky. Stop. Fakt tě tu postrádám. Stop. Stále ještě tvá Šeherezáda. Stop.“ Jenže do pohraničí to bylo přes devatery hory a devatery řeky, a tak holubice zmrzla ve vánici, sova se utopila v rozbouřené řece a do sokola udeřil blesk.

Čtyři životy v marnosti

Po roce a po dni si Šehrezáda vzala jednoho vezíra, který měl jachtu, konto u švýcarské banky a byl, až na ošklivou jizvu po bitce v hospodě, jinak docela pohledný. Po roce a třinácti dnech (kdy nakonec taky jindy...) se sultán, sám a na pokraji smrti, vrátil z válečné výpravy. Ačkoliv barbarské kmeny porazil, v pohraničních vesničkách opět zavládl mír a sela se kukuřice, všichni jeho vojáci byli buď zabiti, nebo vzali za své v epidemii spalniček, jež vypukla během návratu.
„Zklamal jsi mě,“ pravila Šeherezáda, „je mi to líto, ale už jsem vdaná. Je pozdě!“
„Jak jsi mi to mohla udělat,“ pravil sultán, „a proč jsi nic nenapsala?“
„Napsala, třikrát!“
„Ale já nic nedostal,“ zařval bolestí bez sebe sultán, vytasil meč a Šeherezádu, jejího vezíra a namanuvšího se palácového zřízence proťal od hlavy až k patě. Pak se, s vědomím, že na sebe minimálně smrtí nevinného zaměstnance naložil strašnou karmickou vinu, vrhl z hradeb.

O pár staletí později

Přešla staletí a přišla doba, kdy se lidé začali pomalu probouzet z oné slepoty, která na nás padá vždy při smrti a znovuzrození a která nám znemožňuje vidět souvislosti, jež nás provázejí skrze naše životy. Kdesi v jedné metropoli žil dobrý a počestný muž jménem Jiřík. Jeho povolání či poslání bylo léčit lidi a jeho velká láska se jmenovala Jana. Jana byla překladatelka, konferenciérka a také uměla dobře vyprávět pohádky; rozuměla si výborně s mnoha muži, ale Jiříka měla nejraději. Jenže vždy, když byl Jiřík volán k nějakému nemocnému, zraněnému či umírajícímu, cítila se Jana sama doma a častěji to Jiříkovi vyčítala.

„Ty se o mě nestaráš,“ stěžovala si.
„Starám, Janičko, ale povinnost mě volá často a já musím léčit a někdy také držet ruku, když lidé odcházejí.“
„Nemusíš, chceš,“ opravovala ho Jana.
„To je, když máš poslání, totéž,“ hájil se Jiřík. „A nezapomínej, že i ty jsi často celé dny pryč, na kongresech, konferencích a zájezdech...“
„To je ale něco docela jiného,“ odporovala Jana, „nebo chceš mít za ženu puťku domácí, kterou bys uvěznil na doživotí?“

Jednoho dopoledne musel Jiřík vyrazit k výjimečně těžkému případu – jakýsi muž byl na třikrát přejet trakařem. Bohužel již od rána byla Jana zaměstnána moderací významné konference zástupců uzeninového průmyslu, kteří se do metropole sjeli z celého světa.  Na konferenci se to hemžilo dobře živenými podnikateli, kteří referovali o jitrnicích, jelitech či uheráku a o hezkou Janu projevovali neobyčejný zájem.

Řešení problému je vždy na zcela jiné úrovni, než na které se dotyčný problém nachází. To už říkal Einstein, a to byl, drazí, nějaký učenec.

„Pomoc!“ volala a nakonec i esemeskovala Jana Jiříkovi, „potřebuji tě, neboť jsem pozvaná na večeři asi deseti buřty, jejichž nabídka se neodmítá. Potřebuji tě, abys na mě dával pozor, vždyť mě znáš!“ Jenomže Jiřík byl zrovna zaměstnán amputací několika končetin nebohé oběti trakařového incidentu, a tak měl vypnutý mobil. Později, když se vracel unavený a až po lokty zakrvácený domů, všiml si, že má deset nepřijatých hovorů a dvě esemesky. Ta poslední zněla: „Pozdě!“

V půl druhé ráno, když se Jana stále neozývala, měl Jiřík konečně vidění. Lépe řečeno hned dvě. V tom jednom viděl Janu v cizím hotelovém pokoji s cizím mužem, který ji hostil párky, turistickým salámem a klobásami, připaloval tlusté doutníky a naléval jí neustále víno. V té druhé se mu pak konečně zjevila příčina toho všeho a on se rozpomněl na svůj život sultána a Janin coby Šeherezády před staletími. Jako kdyby se roztrhla oblaka a skrze náhle se zjevivší díru v mlhách prosvitl silný proud světla, Jiřík rázem pochopil, že příčina jejich hádek a utrpení nevězí v tom druhém, v její (nebo jeho) podlosti, ignoranci či necitlivosti, jak se oba vždy domnívali, ale ve věcech a událostech dávno minulých, které ovšem podvědomí každého z nich vytvářelo vždy znovu a znovu. Jiřík uzřel kolo karmy.

Bez živé a mrtvé vody

Protože byl Jiřík léčitel, vykasal si rukávy a pravil k sobě, že to teď jednou pro vždy vyléčí. Věděl také jak – potřeboval k tomu své dva nejúčinnější pomocníky, které používal jen ve výjimečně těžkých případech; mrtvou a živou vodu. Věděl, že mrtvou vodou musí nejprve pokropit sultána v sobě, aby tento konečně mohl odejít. A pak velice rychle musí použít vodu živou, neboť jeho vlastní, Jiříkův život, byl v ohrožení. Otevřel starobylou skříň, kde uchovával ve dvou sklenicích, zářivě bílé a neprůhledně černé, drahocenné tekutiny a – zhrozil se. Obě dvě nádoby ležely rozbité na dně skříně. Dvě půlky červotočivé poličky, na které nádoby původně stály a která se prolomila, ležely mezi střepy.

Jiřík si bezmocně sedl před skříň a před jeho vnitřním zrakem se mu vybavil obraz z tisíc let staré zenbuddhistické historky. Vyprávěla o mistrovi, který měl ve zvyku, kdykoliv se ho někdo zeptal na osvícení, vztyčit ukazovák. Jeden jeho žák se to naučil dělat po něm a kdykoliv mezi sebou mladí mnichové diskutovali o spirituálnu, učení či nirváně, vztyčil prst – tak jako jeho učitel. Jednoho dne šel právě v tomto okamžiku mistr kolem a rychlostí blesku usekl žákův vztyčený prst svým nožem. Když se bolestí křičící mnich obrátil ke svému mistrovi, vztyčil tento bez jediného slova ukazovák, tak jako to vždy dělal. V tom okamžiku byl žák osvícen.

Dlouho seděl Jiřík před skříní s rozbitou živou a mrtvou vodou. Pak vstal, oblékl se, vyšel z bytu, pečlivě za sebou zavřel dveře a už ho, alespoň v dotyčné metropoli, nikdo nikdy nespatřil. A pointa tohoto podivného příběhu, milé děti? Řešení problému je vždy na zcela jiné úrovni, než na které se dotyčný problém nachází. To už říkal Einstein, a to byl, drazí, nějaký učenec.

Čtěte také:
Hrnečku, vař aneb Horor o nekonečném růstu
Muž by se měl umět proměnit v krále, říká Jan Bílý – 1. díl
Muž by se měl umět proměnit v krále, říká Jan Bílý – 2. díl

foto: Archiv a Shutterstock

Tipy redakce

Riegráče na suchu. Proč rakouský majitel zrušil oblíbenou zahradní nálevnu

Riegráče na suchu. Proč rakouský majitel zrušil oblíbenou zahradní nálevnu

Zima se ještě snaží bojovat s jarem, ale spíš už marně. Měli jsme tu dokonce už pár...

Klima se pod koberec zamést nedá, říkají studenti po pražské stávce

Klima se pod koberec zamést nedá, říkají studenti po pražské stávce

„Na co chodit do školy studovat pro budoucnost, když nás možná žádná nečeká?“ To je...

Jak zbavit Staré Město pand a medvědů? Praha bojuje proti vizuálnímu smogu

Jak zbavit Staré Město pand a medvědů? Praha bojuje proti vizuálnímu smogu

Vizuální smog nebo vizuální znečištění je možné chápat jako něco, co mění estetiku...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.