fbpx

Pátek Karla Křivana: Spoléháme na národní pohádky a pelíšky 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

O tom, proč se neustále přehrabujeme v minulosti a jakou to má souvislost s tím, že neřešíme budoucnost

Zveřejněno: 10. 5. 2024

Máme rádi pohádky. A zůstáváme u nich, i když vyrosteme. Těm pohádkám pak říkáme dějiny. Argumentujeme vytvořenými mýty dle potřeby, když se nám nedaří. Tím hlavním českým mýtem je, že za naše vlastní chyby může vždy někdo jiný. Zlý svět, velmoci, sousedi, počasí, rozhodčí, smůla, jednoduše vždy se proti nám okolnosti spikly.

Dostat tak šanci, mít lepší podmínky, pak teprve bychom všem ukázali, jací jsme pašáci. Ale běda, když naše vlastní historické šablony začne někdo nasazovat na naše vlastní myšlení a jednání. V Mnichově nás zradili. Zlu se nesmí ustupovat. Ale na straně druhé, co se budeme zajímat, když jiný nešťastník je napaden větším sousedem. Proč mu neustoupí, proč to nezabalí, proč mu nedá kus svého území, slyšíme z různých „vlasteneckých“ debat.

Když jsme si museli pomáhat

Naše věčné výmluvy na nepřízeň dějin jsou přímou cestou k té nejhorší strategii. Díky ní žijeme v přesvědčení, že nemůžeme být odpovědní za svůj osud. Vždy se vymluvíme na cosi silnějšího, mocnějšího, čemu jsme se nemohli ubránit. Současně se ale rádi zachumláme do pelíšků minulých časů, které byly lepší, protože jsme si museli pomáhat.

Minulost nezměníme, ale můžeme se v ní stále prohrabovat a rýpat, hledat analogie na současnost, důvody našich dnešních činů.

Jako by náš pohled byl více směřován dozadu než kupředu. Trávíme mnoho času úvahami o tom, jací jsme byli, debatami, co jsme měli udělat jinak, jakých omylů se naši předkové dopustili. Kladli jsem si, a někteří stále kladou, i otázku, zda by nebylo lepší, kdybychom raději nesplynuli s nějakým větším sousedem, pochybujeme o tom, zda vznik samostatného státu byl vůbec dobrý nápad.

Odkazy na minulost

Ostatně i první slova naší hymny jsou otázkou. Tyto české pochybnosti jsou vlastně velmi pohodlné. Minulost nezměníme, ale můžeme se v ní stále prohrabovat a rýpat, hledat analogie na současnost, důvody našich dnešních činů. Až příliš mnoho našeho intelektuálního úsilí je věnováno událostem, které jsou za námi. Jak říkám, je to velmi pohodlné. Protože zaměřit se na současnost a budoucnost by znamenalo úsilí.

Především převzít určitý díl odpovědnosti za stav společenství, ve kterém žijeme. Vůli tvořit vlastní dějiny, ne jen popisovat ty minulé. O ztrátě schopnosti nést odpovědnost za svoji zem a z lenosti ji předat do vždy připravených rukou samozvaných zachránců psal Karel Čapek již v roce 1934.

„Jsme zklamáni stavem, ve kterém se na nás žádalo, abychom podle své rozumové vyspělosti spolurozhodovali o věcech a zákonech a nesli za ně svůj díl odpovědnosti; nechať nás vede něco nebo někdo, kdo nám bude prostě přikazovat, co činit a za čím jít; my už nechceme myslet, nýbrž být vedeni. Jak vidíte, tato formulace je po čertech aktuální a není položena jenom na papíře.“

Až se postavíme na vlastní

Žijeme v době, jejímiž vítězi budou ti, kteří – řečeno korporátním slovníkem – dokáží vystoupit ze své komfortní zóny. Pro obyvatele české kotliny to znamená přestat přemítat o časech minulých, odvolávat se na práci předků a postavit se na vlastní nohy. Třeba zjistíme, že náš krok je nejistý a rozum nepřipravený na to, co nás čeká.

Nebo také přijdeme na to, že nejsme tak slabí, jak ze sebe děláme, a můžeme vše zvládnout. Nebude to příběh jako z pohádky, ale zase v něm můžeme každý sehrát svoji roli. Na jevištích světa vidíme spoustu šmíry a amatérů. Dokážeme se jim skvěle vysmívat. Bylo by lepší, kdybychom je uměli nahradit.

Související…

Pátek Karla Křivana: Založme Klub za novou Prahu
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...