Pátek Karla Křivana: Muž na hrdé cestě z pekla

Myslel jsem, že to bude běžný společenský večer, jakých jsem zažil spoustu a o kterých si lidé, kteří znají život v reklamě jen z televizních seriálů, dělají takové iluze. Prague Business Club uspořádal setkání s autory filmu Muž, který stál v cestě. Ticho, které v místnosti zůstalo po jeho promítání, ovšem nebylo umělé. Přerušilo jej jen nalévání vody do sklenky, které znělo zamyšleným prostorem jako řinčící vodopád, a mohl jsem s tím chvíli počkat. A pak potlesk. Film o Františku Krieglovi má premiéru příští týden.

František Kriegl, to je ten jediný, který v Moskvě v srpnu 1968 nepodepsal Sověty nadiktované „Moskevské protokoly“. Doporučuji si v archivu České televize najít dokument Sám proti Moskvě. Pomůže vám to pak v kině mnohé lépe pochopit.

Když pravda nestačí

První, co člověka napadne, jaké to máme dnes starosti oproti tehdejšímu skutečnému dotyku s tíhou osudu. Leč takhle snadno a banálně se z dopadu viděného nedostanete. Je výhodou sledování podobných příběhů, že víte, jak dopadnou. Nejste překvapení vyvrcholením zápletky. Máte tedy možnost nechat více fungovat vlastní fantazii a představovat si v situaci účastníků děje třeba svoje známé, přátele i soupeře.

V tom našem kraji není moc dlouhých rovných cest a průzračných osudů.

Otázka, která vás napadne, je jednoduchá a tíživá: Jak čelit brutálnímu zlu a převaze násilí, a především, jak je porazit. Odpověď je jednoduchá ve vyjádření, složitá v jejím uskutečnění: Nejde to slabostí. Musíte být silnější. Nestačí být chytřejší a už vůbec nestačí mít takzvaně pravdu a stát na té správné straně.

Kvůli jednomu slovu

V hlavní roli je pro mě vynikající Tomáš Töpfer. A především kvůli jedné jediné scéně a jím brilantně vyřčeném a zahraném jediném slovu má smysl ten film vidět. Scéna se odehrává v místnosti v Kremlu, kde je držen František Kriegl. Zajde za ním Gustáv Husák, aby ho přesvědčil, že má podepsat, co Sověti chtějí, zvlášť když už všichni ostatní českoslovenští politici se rozhodli tak učinit. Aby na něj zatlačil, hrozivě mu líčí, že když to neudělá, tak může doma dojít ke krveprolití ze strany okupačních vojsk.

Tvrdý politik a skvělý manipulátor Husák ho nakonec obviní: „A to si chceš vzít na svědomí?“ Načež Kriegel bez zaváhání opáčí: „Já?“ To „já“ Töpfer/Kriegl vpálí budoucímu „prezidentovi zapomnění“ s tak jedinečným projevem středoevropského člověka, že si jeho výraz i intonaci zapamatujete. Je v tom všechno. Absurdita myšlenky, že by za zločiny útočníka nesl zodpovědnost napadený, výsměch pokusu obrátit vzniklou situaci vzhůru nohama i jasný postoj.

Mimochodem, kolikrát jsme to zažili, že se někdo pokusil otočit pravdu v lež a zatáhnout nás do odpovědnosti za stav, který způsobil. O středoevropském člověku pak píši záměrně, protože František Kriegl byl Žid z Haliče, vystudoval německou univerzitu v Praze, aby se nakonec zachoval jako jediný z našich politiků v ony dny a noci v Moskvě jako obránce československé nezávislosti. Ostatně celý jeho život byl středoevropsky zašmodrchaný a rozhodně ne jednoduchý či jednobarevný. V tom našem kraji není moc dlouhých rovných cest a průzračných osudů.

Právě v této době je dobré se zamyslet nad životem člověka, který ukázal, že ze smlouvy s ďáblem je možné se vyvázat.