fbpx

Z depresí mě dostala i práce s tělem. Řešit věci hlavou nestačí, říká Lukešová 1 fotografie
Zdroj foto: Poskytnuto Johankou Lukešovou

V životě se dostala do bodu, kdy si přála nebýt. Dnes říká, že konečně našla štěstí i vnitřní klid. S jogínkou a studentkou psychologie Johankou Lukešovou jsme si povídali nejen o jejím pobytu v džungli.

Zveřejněno: 11. 4. 2023

Je certifikovanou lektorkou jógy, tantry a jógové a dechové terapie. Hodně cestuje, pobývala například v Indii, nyní žije v Jižní Americe, zároveň dálkově studuje psychologii na University of London. „Zpočátku jsem tady pobývala v horách a kombinovala to s městskými návštěvami, především kvůli souběžnému studiu univerzity. Poté jsem žila několik měsíců v džungli u svého učitele šamana a jeho rodiny, daleko od civilizace,“ vypráví své zážitky Johanka Lukešová.

„Část svého pobytu, 50 dní, jsem strávila v úplné izolaci, sama v chatce o jedné místnosti, bez sprchy, záchodu, umyvadla, k jídlu jsem dostávala jen quinou, rýži a brambory bez soli a dvakrát denně jsem pila silnou medicínu z jednoho posvátného mohutného stromu zvaného Manchinga. Jedná se o jednu z tisíce tzv. ,Master Plants‘, kterou můžete v pralese dietovat,“ popisuje mladá žena. V rozhovoru jsme si povídaly o tom, proč je naše moderní civilizace stále tak nespokojená, proč ne vždy psychoterapie zabírá a co jí osobně pomohlo po všech životních výzvách najít štěstí a vnitřní klid.

V čem vás kultura a lidé Jižní Ameriky nejvíc inspiru?

Inspirují mě svojí otevřeností, lidé jsou tu přátelštější, vše je více méně o domluvě. Vnímám tu i širší možnosti spolupráce, lidé jsou si blíž. Zároveň je to jen můj pohled, nemůžu generalizovat. Nic z toho, co zde budu zmiňovat, nelze samozřejmě říct, že platí všude a pro všechny. Velmi záleží na tom, jestli se pohybujete v džungli s místními lidmi, vysoko v horách nebo s lidmi někde ve velkoměstech.

Tou hlavní inspirací jsou mi však tyto země pro svůj kontakt s Bohem a vůbec celkový přístup a život, jenž přirozeně zahrnuje spirituální rovinu včetně hlubokého kontaktu s Matkou Přírodou a úcty k ní. Nám ta komunikace s přírodou chybí, přitom by měla být vlastně úplnou základnou, o kterou se opíráme. A spoustu se toho děje už jen díky tomu, že pobýváme v přírodě samotné, v prostoru naprosté fyzické, mentální i energetické čistoty. Je to pro nás hluboce přirozené, takže už jen samotným bytím v tomto přirozeném prostředí nás to navrací i k naší vlastní přirozenosti; člověk se okamžitě propojuje zpátky se sebou do té nejčistší esence v sobě.

Dle mé zkušenosti samotný psychoterapeutický rozhovor nestačí. Je nutné brát svůj systém z perspektivy Duše a jako celek. Pokud nenajdeme cestu, jak pracovat i s pamětí těla a emočně energetickou rovinou systému, tak se žádná hlubší změna neděje.

Zmínila jste práci s rostlinnými medicínami. Jaká uvědomění vám daly? Jak se vám potom, co jste tyto ceremonie absolvovala, změnil život?

Hodně se mi změnil život. Otevřelo mi to skutečnou cestu k sobě a k sobě pro mě znamená do Lásky. Nalezla jsem zdravý a láskyplný vztah se sebou, chuť žít a radost ze života a ze sebe. Nalezla jsem hluboký plně procítěný respekt k sobě, naučila se, jak to aplikovat prakticky ve svém každodenním životě, a začala jsem žít vnitřní svobodu, která z toho plyne. Nalezla jsem domov ve svém ženském těle a nekompromisně se postavila do vlastní síly. Dostala jsem se zpátky na přímé napojení svého srdce, své duše a své intuice a to znamená pro mě být tak i v přímém kontaktu s Bohem (nebo jakkoli si „to“ každý chce nazývat).

Dřív jsem nějak proplouvala životem dle toho, jak se věci a situace samospádem odehrávaly, až jsem se začala ocitat ve stavech opravdu těžkých depresí a úzkostí. Psychologická a psychoterapeutická setkání mi nepomáhala a prášky jsem nechtěla. Nakonec to dospělo až do míry, kdy jedinou mojí touhou bylo nežít. Neznala jsem svoji hodnotu a žádná sebeláska mi nebyla absolutně dostupná, nevěděla jsem, co to znamená, a hlavně jsem to nedokázala cítit, i když jsem chtěla. Bod zlomu pro mě nastal ve chvíli, kdy jsem se dostala k holotropnímu dýchání. A kombinace právě procesů holotropních (Maitri) dýchání a klasické psychoterapie byly pro mě dveřmi někam dál. Za krátký čas poté jsem se tehdy rozhodla podniknout i svoji první cestu do Peru…

V životě je pro mě velmi důležitá rovnováha. To je i důvod, proč stále pokračuji ve svém vysokoškolském vzdělání. Snažím se propojit moudrost pralesa, šamanské učení a vše dobré, co tu nacházím, se svými vlastními životními zkušenostmi a psychoterapeutickými odbornými znalostmi o tom, jak funguje dynamika traumatu.

Dle mé zkušenosti samotný psychoterapeutický rozhovor nestačí. Hlavou porozumět tomu, co se mi děje, proč se mi to děje, jak to funguje – je to určitě velmi důležitá část celého procesu léčení, ale je to pořád jenom část. Je nutné brát svůj systém z perspektivy Duše a jako celek. Pokud nenajdeme cestu, jak věci uvolnit z těla a jak pracovat i s pamětí těla a emočně energetickou rovinou systému, tak se žádná hlubší změna neděje. Lidský život se skládá ze čtyř aspektů: spirituální, mentální, emocionální a fyzické roviny existence. Abychom ve svém životě dosáhli rovnováhy, celistvosti a naplnění, musíme vědomě uzdravovat, rozvíjet a propojovat všechny tyto čtyři aspekty v nás samotných. Na tom je mimo jiné založená i celá psychosomatická medicína. A to nemusí být jen přes práci s rostlinnými medicínami, existuje spousta dalších možností; jednou z nich je třeba už zmiňované holotropní dýchání. Rostlinné medicíny vnímám však stejně jako dech, jako něco pro nás zcela přirozeného; jako dar Přírody, nástroj, jak se se sebou můžeme hlouběji propojit. Veškeré vědomí a moudrost léčení se nachází v rostlinách naší planety. Máme to všechno dostupné. Je to tu pro nás, pokud k tomu budeme přistupovat uvážlivě a s respektem.

Na instragram jste před několika lety napsala: Možná měli v 60. letech pravdu. Láska, mír, svoboda, dobrá hudba, sex, komunita, bosé nohy, divoká voda a spojení s přírodou. Zní to líp než tenhle povrchní, konzumní chaos, který se stal naší normou. Je toto důvod, proč jste odešla do Jižní Ameriky? Že naši moderní společnost „nedáváte“?

Částečně ano, částečně ne. Nejde o odchod v pravém slova smyslu a už vůbec ne o útěk, naopak. Chci žít život v jeho plnosti. Dříve to bylo spíše podvědomé volání mé duše po vnitřní svobodě a po reálném smyslu bytí, které bude moji duši živit radostí a blahem. Dnes jsem tak již na cestě vědomého naslouchání a následování onoho hlasu duše, který mi dává zevnitř jasné instrukce.

Do Jižní Ameriky jsem odjela už na základě nějakého vývoje, dlouhodobého procesu hluboké práce na sobě a psychoterapeutického vzdělávání se; vnímám v sobě silné spojení s džunglí, a že mám blízko k Jižní Americe a k šamanskému učení. Rozhodla jsem se tak tohle vnitřní vedení následovat. Zároveň jsem odjela pro další významný kus svého sebeléčení. To byl hlavní můj záměr celého mého pobytu v džungli včetně izolace.

Johanka Lukešová (23 let)

Certifikovaná lektorka jógy, tantry a jógové terapie, facilitátorka holotropního dýchání. V 18ti letech odjela do Afriky jako dobrovolník, kde pracovala v sirotčinci a v tamní nemocnici, o rok později, po dokončení střední školy, odcestovala do Peru a poté do Indie a Nepálu. Studovala psychoterapii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, od června roku 2022 žije v jižní Americe a dálkově studuje psychologii na University of London. Kromě jógy miluje hudbu, ráda hraje na klavír a ukulele, maluje a tančí.

…a jestli naši moderní společnost „nedávám“… Na tom, jak se odpojujeme od přírody, můžeme vidět, jak moc se odpojujeme od reality tady. Je pro nás velmi těžké spočinout v přítomném okamžiku. Už jenom když chvíli sedíme na lavičce a čekáme na autobus, tak hned musíme vytáhnout mobil, místo abychom chvíli jen seděli a pozorovali, co se kolem nás děje, jen byli chvilku tady a teď přítomní. Máme tu realitu, do které jsme se narodili, ale vlastně v ní skutečně vůbec nejsme. Svoje vědomí posíláme neustále do té virtuální reality. Virtuální realita a realita technologií má nepochybně své benefity, ale my jsme v tom došli už tak daleko, že tuto rovinu možností zneužíváme a zneužíváme tak i tu naši racionální část mozku. A to je to, co nedávám. A to je to, co nedává mnoho lidí… Z toho vychází mnoho našich úzkostí a psychických potíží. Překračuje to už totiž veškeré zdravé meze, dostáváme se opravdu do robotizace a odpojujeme se více a více od srdce, od cítění. Pokud chceme změnu, musíme začít u sebe; musíme se skrz transformaci vlastních témat vrátit zpět k sobě. Každý máme svůj podíl, a tudíž i svobodnou volbu, kam chceme proud lidského vědomí a energie směřovat.

Zároveň rozhodně netvrdím, že právě Jižní Amerika má veškeré prostředky, a my u nás ne. Ale já tu skrze kontakt s džunglí nacházím aktuálně možnosti, jak udělat ten svůj díl práce za sebe. V životě je pro mě velmi důležitá rovnováha. Věřím, že každá kultura, nauka má něco jiného a můžeme se vzájemně učit a inspirovat. To je i důvod, proč stále pokračuji ve svém vysokoškolském vzdělání. Snažím se propojit moudrost pralesa, rostlin, šamanské učení a vše dobré, co tu nacházím, se svými vlastními životními zkušenostmi a psychoterapeutickými odbornými znalostmi o tom, jak funguje dynamika traumatu.

Pokud jsme zažili něco traumatického, tak abychom přežili, museli jsme se od „toho“ v tu chvíli oddělit, disociovat, abychom nemuseli tak silnou bolest cítit. A když s tím nic neděláme, od svého prožívání zůstáváme odpojeni i nadále. Necítíme a ani nevíme, že necítíme, protože už si skoro ani nepamatujeme, jaké to vlastně je… Ale když necítíme bolest, nemůžeme pak cítit ani lásku.

Dalo by se říct, že jste v sobě našla štěstí, vnitřní klid? Co vám k tomu pomohlo? Měl na to vliv právě přesun do Ameriky?

Dovoluji si říci, že ano, a zároveň je to stálá a nikdy nekončící cesta a musím podotknout, že jakožto jsme lidé, tak jedinou naší stálostí je proměnlivost, a ještě jako žena svoji neustálou proměnlivost respektuju; každou emoci beru jako posvátnou a s vědomím, že je vždy přechodnou.

Přesun do Ameriky mi pomohl, ale nejedná se jen o ten samotný fyzický přesun – ten byl jen prostředkem k pokračování léčení. Je to důvěra a loajalita k mé intuici, absolvování všech transformačních procesů zde, vztah s Bohem a Matkou Zemí, rostliny, příroda, džungle, ceremonie, jóga, jóga hodně, hudba, práce, práce a opět práce na sobě. A jsou to výstupy z komfortní zóny, to, jak posiluji svoji životní energii.

Meditace, různé zklidňující techniky jsou dnes už velmi rozšířené. Máme na výběr nespočet koučů a psychologů. Stejně ale čím dál více lidí trpí na úzkosti a deprese. Co podle vás děláme špatně, že se nám pořád to štěstí nedaří najít?

Jsme velmi zranění, všichni, jako lidstvo. Traumatizace je opravdu tolik a na mnoha úrovních, že se už bohužel stává naší druhou identitou. Je tady obrovské množství zneužívaní a znásilňování a to se děje mnohem častěji, než bychom si vůbec dokázali a chtěli představit, velmi často naneštěstí ve vlastních rodinách; pak také spousta deprivace, závislostí, rozpadlé a nefunkční rodiny…, a pokud jsme náhodou sami výjimečně nezažili nic takového, tak jsme odmalička vychováváni systémem, který nás rozhodně nepodporuje k nějaké plné vnitřní realizaci a cestě srdce; jsme vedeni k tomu se podřizovat, společnost nepodporuje vlastní autonomii a svobodu projevu. A z toho všeho plyne jeden velmi jasný, samozřejmý důsledek, kterým je odpojení „disociace“ od sebe; od srdce, od zdroje, od tělově-emočního prožívaní.

Příroda je naše přirozené prostředí, a ať chceme nebo nechceme, jsme její součástí. My se z ní ale nejen záměrně oddělujeme, ale ještě svůj jediný domov ničíme, znásilňujeme, využíváme. To se pak samozřejmě odráží i v našich individuálních domovech, kde máme zneužívání a překračování hranic téměř na denním pořádku. To, jak se chováme k Matce Zemi, tak se chováme i k sobě navzájem. 

Pokud jsme zažili něco traumatického, tak abychom přežili, museli jsme se od „toho“ v tu chvíli oddělit, disociovat, abychom nemuseli tak silnou bolest cítit. A když s tím nic neděláme, od svého prožívání zůstáváme odpojeni i nadále. Necítíme a ani nevíme, že necítíme, protože už si skoro ani nepamatujeme, jaké to vlastně je… Ale když necítíme bolest, tak pak nemůžeme cítit ani lásku. Je to pro mě tedy o nalezení cesty, jak zpátky zapojit tu tělově-emoční rovinu, nastěhovat se zpátky primárně do těla a být v něm přítomní tady a teď. A cestou je právě umožnit si potlačenou bolest a emoce naplno (znovu) prožít a uvolnit ven z těla v bezpečném prostředí. Umožnit si naplno znovu cítit a prožívat – to je ta cesta.

Další věcí je, že velmi přetěžujeme analytickou část našeho mozku. Máme dvě hemisféry, ale jsme vzdělávaní a vychovávaní k tomu používat převážně jen tu levou. Žijeme tak v obrovské nerovnováze. Všichni. Potřebujeme trénovat a učit se používat i tu pravou – naši kreativitu, instinkt a intuici. Právě rozvoj intuice také přímo souvisí s rozvojem sebedůvěry.

Zmiňovala jste i to, jak jsme odpojeni od přírody. Jak se to podle vás na našem duševním zdraví projevuje?

Příroda je naše přirozené prostředí, a ať chceme nebo nechceme, jsme její součástí. My sami jsme příroda a my se z tohoto celku nejen záměrně oddělujeme, ale ještě svůj jediný domov ničíme, znásilňujeme, využíváme. To se pak samozřejmě odráží i v našich individuálních domovech, kde máme zneužívání a překračování hranic téměř na denním pořádku.

Hlavně nezapomenout si při tom všem život taky jednoduše užít, aby to nebyla jenom práce na sobě, při které je někdy snadné se zamotat v tématu snahy být lepším, vědomějším a mít to všechno vyřešeno; ale dovolit si také tu plynulost, lehkost, nechat věci být, aby se mohly samy stát, pustit kontrolu. Smyslem života je nepochybně také jeho oslava a oslava sebe samých.

To, jak se chováme k Matce Zemi, tak se také chováme i k sobě navzájem. Všechno je se vším propojeno – jak uvnitř, tak vně, mikrokosmos, makrokosmos. Takže na tom, jak teď vypadá naše planeta, oceány, lesy, co vše bereme a co dáváme; když si pravdivě odpovíme na tyto otázky, můžeme na tom uvidět, jak zacházíme i sami se sebou. Kvalitní život bude vždy vycházet ze symbiotického propojení s přírodou, což mimo jiné spočívá v jednoduchosti.

Potřebujeme se jako lidstvo léčit. A nemůžeme se léčit bez pomocí Přírody, bez Matky; když budeme pořád zabíjet a ničit svoji vlastní Matku, tak pak nemůžeme žádat o žádné léčení. To jde zcela proti sobě. 

Studujete také psychologii, takže se asi shodneme na tom, že určitá vnitřní práce na sobě je v životě nutná. Nicméně v posledních letech, jak se duchovno a spiritualita začaly více rozvíjet, se čím dál víc setkáváme i s lidmi, kteří jsou odtrženi od reality, hovoří neustále o minulých životech, neustále se hrabou v minulosti, „čistí“ se, ale jejich skutečný život je v troskách…

Práce na sobě a vnitřní rozvoj je jedním ze smyslů života, jsme tady, abychom se učili. Podle mě je ale velmi důležité neztratit ten svůj původní záměr, proč to vlastně dělám, a jenom neustále neanalyzovat a nepřevracet všechno v hlavě ze strany na stranou, protože to nás pak ještě více odpojuje opět ze srdce do hlavy, vlastně úplně na druhou stranu, než chceme, a drží nás to ve stagnaci. Opět se to váže k tomu, co jsem již zmiňovala v jedné z předchozích otázek, a to, že pracovat jen skrze naši racionalitu rozhodně nestačí.

Pokud chceme nalézt štěstí a vnitřní klid, tak je velmi důležité naslouchat tomu hlasu uvnitř – hlasu srdce, být napojený na svou intuici a mít odvahu jednat dle toho. Ano, je to hodně o odvaze. O odvaze důvěřovat životu.

Všechno je o rovnováze; a s tendencí transcendence a spirituálního bypassu se setkáváme všude. Podle mého názoru hlavním (i když paradoxně právě často opomíjeným) smyslem všech praxí a spirituálních zkušeností je, jak získaná poznání, vhledy a zážitky následně přenést a integrovat do svého běžného života, který žijeme v této realitě teď a tady. Neustále se ptát: Jak mohu tuto zkušenost přenést do svého života, abych se v něm cítila lépe, co mi to může přinést pro můj vlastní život? Právě integrace je nesmírně důležitá.

A hlavně nezapomenout si při tom všem život taky jednoduše užít, aby to nebyla jenom práce na sobě, při které je někdy snadné se zamotat v tématu nějaké snahy být lepším, vědomějším, a mít to všechno vyřešeno; ale dovolit si také tu plynulost, lehkost, nechat věci být, aby se mohly samy stát, pustit kontrolu. Zvědomit si cyklus práce a sklízení plodů; cyklus tvoření, hravosti, práce a odpočinku… Smyslem života je nepochybně také jeho oslava a oslava sebe samých. Radost a láska je smyslem.

Co byste poradila lidem, kteří hledají štěstí a vnitřní klid?

Pokud chceme nalézt štěstí a vnitřní klid, tak je velmi důležité naslouchat tomu hlasu uvnitř – hlasu srdce, být napojený na svou intuici a mít odvahu jednat dle toho. Ano, je to hodně o odvaze. O odvaze důvěřovat životu. Vnitřní hlas vám řekne: „Udělej tohle, řekni tohle, odjeď tam…“ Nevíte, co se stane, až tam budete, co bude následovat. Bojíte se. Přicházejí obavy: „A co když, a jak to udělám, jak to zvládnu, a jestli vůbec,“ rezistence: „A já ti nevím,“ pohodlí komfortní zóny: „Ale já to mám tady vlastně ráda – svoje zázemí a tak.“ Pokud v tom ale setrváme, nikdy nám to nepřinese trvalý pocit uspokojení. To jediné, co nám zajistí skutečný pocit naplnění, je, když následujeme svoji duši, srdce, intuici. Když překročíme ty překážky, uvnitř i vně, nejistotu a strach a rozhodneme se pro změnu v sobě, udělat to tentokrát jinak. To jediné funguje. A stojí to za to. Je to blaho, ale na všech úrovních a na miliontou.

Související…

Máte úzkosti? Uvolněte tělo, mysl bude následovat, říká koučka Erika Bach
Milada Kadeřábková

foto: Poskytnuto Johankou Lukešovou, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...