Skryté nebezpečí toxické pozitivity. Co hrozí, když potlačujeme své pravé já?

O víkendu se moje rodina rozloučila s naší milovanou fenkou, se kterou jsme žili celých dvanáct let. Měla už svůj věk a nebyla zdravá, ale stejně nás to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Jako asi každému, komu odejde někdo blízký, v té chvíli člověku nezbyde nic jiného než truchlit. Po svém. A to ať už jsme zrovna v práci, v tramvaji nebo u zubaře. Emoce si nevybírají, zastihnou nás, kdykoliv kdekoliv se jim zachce.

Než abych se „vzchopila“, usmívala a v práci řekla, že mi něco spadlo do oka, když se podivovali nad mým zarudlým obličejem, rozhodla jsem se říct pravdu. Hodně známých se mě snažilo utěšit řečmi o tom, že „měla hezký život“, „alespoň už netrpí“ a tak dále.

Chápu a ještě to považuji za příklady přijatelné pozitivity. Kdyby mi ale někdo řekl, že můžu být ráda, že mi neumřela třeba babička, že to je „jen“ pes a že život jde přece dál, tak se asi neudržím a za takto „pozitivní“ hesla ho odměním silně negativním slovníkem. Toxická pozitivita přichází z obou stran – od nás samých i od okolí. Nemusíme však přistoupit ani na jednu z nich.

Pokud se zlobíte a tyto pocity si nepřiznáte, uloží se hluboko ve vašem těle. Klidně i o mnoho let později se pak mohou projevit úzkostí, depresí, nebo dokonce fyzickým onemocněním.

Psycholožky z The Psychology Group definují toxickou pozitivitu jako nadměrné a neúčinné zobecňování šťastného a optimistického stavu ve všech možných situacích. Proces toxické pozitivity dle nich vede k popírání, minimalizaci a znehodnocování autentických lidských emocionálních prožitků.

Stejně jako vše, co děláme v nadměrné míře, i pozitivita, která je používaná k zakrývání nebo umlčování lidského prožívání, může být toxická. Tím, že znemožňujeme existenci některých pocitů, upadáme do stavu popírání a potlačování svých emocí, a tím i sebe sama a své přirozenosti.

Příznaky toxické pozitivity

Toxická pozitivita se v každodenním životě může projevovat asi takto:

Skrývání nebo maskování našich skutečných pocitů
Snaha zatnout zuby, usmívat se a „prostě to zvládnout“
Pocit viny za to, co cítíme
Devalvování prožitků druhých lidí pomocí pozitivních a motivačních citátů
Snaha dávat věci do perspektivy (například řečmi o tom, že by „mohlo být i hůř“) místo toho, abychom uznali důležitost prožitků svých i druhých lidí
Zahanbování druhých za to, že vyjadřují frustraci nebo cokoli jiného než pozitivitu
Zametání problémů a negativních pocitů pod koberec řečmi „je to tak, jak to je“

Proč skrýváme sebe sama?

Jednou z příčin je stud. Pokud si někdo vynucuje náš pozitivní pohled na bolest, vede nás to k tomu, abychom o svých potížích mlčeli. Nechceme být přece otravní nebo „špatní“. Když tedy máme na výběr mezi statečností a upřímností, nebo naopak předstíráním, že všechno jde skvěle, můžeme být v pokušení přijmout spíše tu druhou možnost.

Autorka a výzkumnice Brené Brownová v několika svých knihách, prezentacích a rozhovorech učí, že zdrojem „energie studu“ je mlčení, tajnůstkářství a odsuzování. Jinými slovy, tam, kde se něco skrývá a popírá, je obvykle příčinou stud.

Stud ochromuje lidského ducha a je jedním z nejnepříjemnějších pocitů, které můžeme pociťovat. Často také ani nevíme, že stud pociťujeme.

Pozitivitou k trvalé invaliditě

Několik psychologických studií ukázalo, že skrývání nebo popírání pocitů vede k většímu stresu, a to na psychické i emoční úrovni.

V jedné studii byli například účastníci výzkumu rozděleni do dvou skupin, kterým byly promítány znepokojivé filmy o lékařských zákrocích, a zároveň byly měřeny jejich stresové reakce (například srdeční frekvence, rozšíření zornic, produkce potu).

Jedna skupina byla požádána, aby se dívala na videa a dávala najevo své emoce, zatímco druhá se měla při sledování filmů chovat, jako by ji nic netrápilo. Hádejte, co se nestalo. U účastníků z druhé skupiny, kteří potlačili své emoce, zaznamenali vědci výrazně větší fyziologické rozrušení. Lidé, kteří potlačovali emoce, možná působili chladně a klidně, ale uvnitř jejich těl propukal silný stres.

Pokud vyzařujeme faleš, přitahujeme si do života další falešnost, což vede k falešné intimitě a povrchním přátelstvím.

Právě tyto výzkumy nám ukazují, že vyjadřování široké škály emocí, užívání slov pro popis našich pocitů a také mimika obličeje, díky níž se můžeme emotivně projevit (například i pláč), nám pomáhají regulovat naši stresovou reakci.

Když nechceme ukázat část svého já, vytvoříme si falešnou masku. Ta může vypadat vesele a opakovat věci typu „Všechno se děje z nějakého důvodu, je to tak, jak to je.“ Když se ale takto schováváme, popíráme svou pravdu. Skutečná pravda je, že život může někdy bolet. Pokud se zlobíte, a tyto pocity si nepřiznáte, uloží se hluboko ve vašem těle. Klidně i o mnoho let později se pak mohou projevit úzkostí, depresí, nebo dokonce fyzickým onemocněním.

Je důležité přiznat si své reálné emoce tím, že je verbalizujeme a vyvedeme z těla ven. Když takto ctíme své pocity, přijímáme sebe sama plně, bez výjimky. A přijmout se takoví, jací jsme, je základním kamenem k nalezení životní spokojenosti a rovnováhy.

Vrána k vráně sedá, falešný falešného hledá

Popírání naší pravdy ale škodí i na dalších úrovních. Tímto postojem totiž ztrácíme spojení se sebou samým, což ztěžuje ostatním lidem navázat s námi důvěrnější kontakt. Zvenčí můžeme vypadat nezlomně, ale uvnitř jsme spíš jako vystrašené děti, toužící po objetí.

Byli jste někdy v blízkosti přeslazeného „pozitivního“ člověka? Přestože takový jedinec může mít ty nejlepší úmysly na světě, zpráva, kterou bezmyšlenkovitě vysílá, zní: „V mé přítomnosti jsou povoleny pouze good vibes.“ Při komunikaci s takovým jedincem zkrátka podvědomě cítíte, že nemůžete být sami sebou.

Tím, že znemožňujeme existenci některých pocitů, upadáme do stavu popírání a potlačování svých emocí, a tím i sebe sama a své přirozenosti.

Vztah k sobě samému se často odráží ve vztahu, který máme i k ostatním lidem. Pokud nedokážeme být upřímní ohledně svých vlastních pocitů, jak pak vydržíme s někým, kdo je naopak vyjadřuje? Pokud vyzařujeme faleš, přitahujeme si do života další falešnost, což vede k falešné intimitě a povrchním přátelstvím.

Být zdravým člověkem znamená uvědomovat si sebe sama a to, jak se projevujeme ve světě. Pokud jste si vědomi, že vysíláte toxickou pozitivitu, je načase se jí zbavit. Trváním na tomto jednobarevném způsobu myšlení ubližujete sobě i lidem, na kterých vám nejvíce záleží. Místo praktikování toxické pozitivity se snažte o rovnováhu a přijímání dobrých i špatných emocí.