Téma týdne: Proč nestrhávat sochy a proč už žádné nestavět

Začalo to v Praze s Koněvem, pak se porážení soch přesunulo do USA a poté zpátky přes oceán do Británie. Je to takový trend. Na člověku, jenž je vyobrazen, se najde něco, kvůli čemu ona socha vztyčena rozhodně nebyla, a když se zjistí, že to "něco" nevyhovuje dnešnímu mainstreamu, tak se socha odstraní, zbourá, zapálí nebo hodí do řeky. No a hned je nám líp, jsme hrdinové, udělali jsme konečně něco (třicet let po pádu komunismu) v boji proti komunismu, případně něco proti tomu rasismu.

Asi nemá moc cenu pouštět se do historických exkurzů. Sochy se odpradávna stavěly bohům, pak vládcům (což dodnes vydrželo v totalitních zemích), no a v demokratických společnostech ožívají snad už jen sochy umělců, vědců či osobností nějak význačných, které mají nějaký vztah k danému místu.

Až postaví Gotta

U nás proběhlo asi poslední takové "vztyčení" v roce 2018, když se v Ostravě objevila parodie na zpěvačku Věru Špinarovou. I když jde o Ostravu, má celá anabáze čistě český scénář. Socha se nikomu nelíbí, město tak nějak lavíruje s jejím odstraněním a lidi z toho všeho mají bžundu. Vlastně jako za komunistů. Rozdíl je ten, že tuhle sochu nikdo vztyčovat nemusel a že by si ji asi ani zpěvačka sama nepřála (jenže se jí nikdo nezeptal). Aktuálně hrozí, že se někdo někde pokusí vztyčit sochu Karla Gotta. Už teď se člověk může úspěšně unudit při představě, jak budeme zase diskutovat o zásluhách "Mistra", jeho angažmá v normalizaci, a jestli by se teda neměl postavit třeba na místo Koněva.

Sochy despotických vládců a zločinců by (když už) měly mizet při revolucích, jenže ta česká byla v roce 1989 tak "sametová", že odstraňovat maršála ani nikoho nenapadlo.

Když už jsme u maršála, tak je jasné, že ani tahle socha neměla nikdy vzniknout. Jenže pražští soudruzi v roce 1980, kdy byla v Praze 6-Bubenči u příležitosti 35. výročí osvobození Československa vztyčena, chtěli udělat svým sovětským soudruhům radost. Sochy despotických vládců a zločinců by (když už) měly mizet při revolucích, jenže ta česká byla v roce 1989 tak "sametová", že odstraňovat maršála ani nikoho nenapadlo. Zůstala socha i žižkovská třída. Třeba i jako doklad doby, která tu kdysi byla. Opět nemá cenu zacházet do historie a nípat se v tom, co teda Koněv osvobodil a co ne. Němci ovšem z Prahy rozhodně neutíkali před Pražany ani před vlasovci, ale před Rudou armádou. Rychle podepsat kapitulaci a radši alou na západ.

Připomínka servility

V revoluci se boural i mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Dobrá, Franta Sauer byl trochu popleta, ale zase šel ze Žižkova, což je na Staromák z kopce, a šlo o vyhlášení republiky, že jo. Tak je přece něco zbourat fajn. Stalo se. Opět by stačila tabulka: Tady stál mariánský sloup, který někdo zboural. Už máme ale maketu. Tabulka by měla stačit i u Koněva: Prahu sice neosvobodil, východ republiky jo a taky vedl vojska k potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 a plánoval rozmístění varšavských armád v Československu v srpnu 1968. K této vysvětlivce ale musí náležet i okolnosti, za kterých byla socha postavena: Tadytu sochu postavili čeští komunisté v roce 1980 jako výraz servility vůči Sovětskému svazu. Vlastně taková připomínka toho, proč by se podobné sochy už nikdy stavět neměly.

Takže ho hodíme do Temže a jdeme se jako správný spořádaný britský občan zodpovědně s dobrým pocitem a koronou vykoupat na pláž.

V Americe mají situaci trochu jednodušší v tom, že jistou revoluci prožívají. Nepříliš inteligentní a nepříliš invenční policista si nevšiml, že mu pod kolenem umírá člověk. Je samozřejmě otázka, jestli by podobně "zaklekával" na krk i bělochovi. Od té doby na "životech černých záleží" (do té doby ne) a každý běloch, který se provinil tím, že žil ve století, kdy byli černoši dováženi do Ameriky jako otroci, má smůlu. A je jedno, jak se k černým lidem choval a jestli to byl třeba prezident Spojených států. Tak jako je jedno, jak Winston Churchill vedl Británii ve válce proti Hitlerovi, protože to byl stejně jako Hitler (asi) taky rasista. Takže ho hodíme do Temže a jdeme se jako správný spořádaný britský občan zodpovědně s dobrým pocitem a koronou vykoupat na pláž.

Chceme-li někomu sáhnout do svědomí, měli bychom to dělat nejlépe v době, kdy je onen člověk živ. Rozhodně se nám to nepodaří tím, že zničíme jeho sochu, případně památník. Té soše to je totiž jedno, stejně jako už onomu člověku, který má být tou sochou připomenut. Někomu třeba udělá ničení soch na chvíli dobře, ale pokud sám svědomí má, tak si asi s odstupem času bude připadat... řekněme nemístně. A kdo svědomí nemá a má pocit, že bouráním soch něco vyřeší (možná minulost nebo budoucnost, těžko říct), tomu bychom mohli třeba postavit sochu.