fbpx

Co je prapříčinou smrti George Floyda? Problém je ve způsobu, jakým byla v USA policie postavena a jakým způsobem své pravomoci vykonává, říká historik Khalil Muhammad

Zveřejněno: 16. 6. 2020

Sedmnáctiletý černoch Eugene Williams byl v roce 1919 bílými lidmi ukamenován poté, co doplaval do části Michiganského jezera, kterou bílí obyvatelé považovali za svou. V reakci na to černoši v Chicagu spustili protesty a běloši na ně zaútočili. Osmatřicet lidí v potyčkách zemřelo a okolo 500 jich bylo zraněno. Poté město sestavilo komisi, aby se dobralo příčin násilností. Komise pak ve zprávě potvrdila „systematickou účast policie na davovém násilí“.

Khalil Muhammad, profesor historie, rasových otázek a veřejné politiky na Harvard Kennedy School a autor knihy Odsouzení černé: rasa, zločin a tvorba moderního urbanismu Ameriky, v rozhovoru pro server Vox řekl: „Policisté tehdy měli možnost chránit černé lidi před násilím bílých davů, rozhodli se ale, že bělochům buď přímo pomůžou, nebo černé lidi odzbrojí a zatknou je.“ V oné zprávě pro město Chicago tehdy (bílí) odborníci také podle historika přiznali, že „policie je systematicky rasově zaujatá, protože se primárně zaměřuje na černé podezřelé“. Zpráva se podle Khalila Muhammada měla stát definitivní stopkou pro systémový policejní rasismus a diskriminaci v Americe. To se psal rok 1922...

Černoši byli zatýkáni, aby jim bylo zabráněno ve výkonu jejich práv. Poté byli tito lidé považováni za nebezpečné právě kvůli tomu, že byli zatýkáni tak často.

Máme téměř o 100 let později a tisíce Američanů jsou denně v ulicích. Protestují proti stejnému násilí a rasismu, které zdokumentovala v roce 1922 chicagská komise. Vypadá to tedy, že se nic nezměnilo a nemůže změnit, ale podle Muhammada by posledních několik týdnů mohlo být alespoň pro některé Američany probuzením, co policie v zemi v této otázce skutečně představuje.

Součástí tohoto probuzení musí ale být i pochopení historie policejního násilí v USA. Muhammadova práce se mimo jiné zaměřuje na systémový rasismus a trestní soudnictví. Kniha Odsouzení černé pojednává o myšlence „černé kriminality“. Tu autor definuje jako proces, kterým jsou „lidé označení za zločince, ať už jsou vinni, nebo ne“. „Tento proces byl v americké historii začarovaným kruhem, ve kterém byli černoši zatýkáni, aby jim bylo zabráněno ve výkonu jejich práv. Poté byli tito lidé považováni za nebezpečné právě kvůli tomu, že byli zatýkáni tak často, což je zbavovalo jejich práv ještě víc,“  vysvětluje Muhammad.

Reportérka Voxu.com Anna Northová, která se mimo jiné zabývá právy menšin, mluvila s profesorem Khalilem Muhammadem o tom, jak se tato historie odráží na dnešku a co by bylo zapotřebí k tomu, aby se rok 2020 nějak odlišil od roku 1922. 

Dokážete vysledovat, kdy se v Americe objevila myšlenka „černé kriminality“? Začalo to už otroctvím?

Představa o kriminalitě v nejširším slova smyslu souvisí s povstáními, v tomto případě s povstáním otroků, tedy snahou černochů čelit útlaku v souvislosti s otroctvím. Tehdy byly zřízeny hlídky, aby prostřednictvím násilí a hrozby násilí tenhle útlak a podrobení zotročených lidí udržovaly. Ve skutečnosti ale představy o černé kriminalitě tak, jak je chápeme dneska, zakořenily až po zrušení otroctví v roce 1865.

Ono zrušení otroctví už tenkrát bylo podmíněné tím, že černoši nebudou dál bojovat za svá práva. A tahle „výjimka“ udělala v právu gigantickou mezeru, kterou se jih pokoušel hned v prvních dnech po zrušení otroctví využít. Znamenalo to, že všechna vyjádření svobody černochů, jejich politických práv, hospodářských a sociálních práv byla trestně stíhána. Bílí mohli obvinit černochy, kteří chtěli třeba volit, že jsou zločinci. Černoši, kteří by například usilovali o spravedlivé pracovní smlouvy, by mohli být označeni ze zločince. Vlastně jediná věc, která nebyla kriminalizována, byla ta, že se černí podrobili bílým majitelům, aby mohli pracovat na jejich půdě.

Krátce nato začali jižané s nákupy robustní mechanizace, a aby na ni vydělali, začali prodávat černošskou práci svým dodavatelům, tedy strojařským fabrikám. Tenhle systém funguje de facto dalších 70 let, i když byl do značné míry trestný, ale běžel paralelně s tehdejší politickou ekonomikou, která byla naprosto rasistická a „bíle hypermacistická“. Nenacházíme se tedy v éře masového uvězňování, nacházíme se v éře masové kriminalizace. Nejde tu tedy o to, aby lidé byli uvězněni, jde o to, aby pracovali podřízeným způsobem, aby mohli být vykořisťováni.

Co se dělo mezitím na severu?

Původní Afričané už byli v severních městech před koncem otroctví a byli tu vystavováni různým formám segregace. Ale nebylo to nijak zásadní až do začátku 20. století, kdy se proudy černých migrantů začaly z jihu pohybovat do severních měst. To se dělo zejména během první světové války a během období, kterému se říká Velká migrace (v letech 1916 až 1970 se z jihu do severních měst Ameriky přesunulo na 6 milionů černých obyvatel, pozn. red.). Tehdy se také objevily ony tendence, že lidé tmavé pleti jsou náchylní ke kriminalitě, že je to nebezpečná rasa, a tyhle tendence vzbuzovaly i otázky, jak zásadně omezit přístup černochů k veškerým plodům svobody na severu.

Takže teď, když mají černí svobodu, co s ní dělají? Páchají zločiny. Na jihu a na severu jsou důkazem údaje ze sčítání lidu.

Sociální věda tu hrála obrovskou roli. To, čemu bychom dnes asi říkali „akademická odborná veřejnost“, hrálo obrovskou roli v definici černochů jako konkrétní zločinecké třídy v americké populaci. Tihle odborníci v podstatě udělali to, že pro svoje teorie použili důkazy, jež vycházely z jihu, a to počínaje první dekádou po zrušení otroctví. Právě prostřednictvím údajů ze sčítání lidu poukazovali na časté věznění Afroameričanů. Ve věznicích jich bylo v roce 1890 téměř třikrát víc než bělochů. My ovšem víme, jak černoši byli po zrušení otroctví kriminalizováni. Každopádně se tyhle „důkazy“ staly součástí celonárodní diskuse. A společnost si tenkrát řekla: „Takže teď, když mají černí svobodu, co s ní dělají? Páchají zločiny. Na jihu a na severu jsou důkazem údaje ze sčítání lidu...“

Lidé tedy začali stavět na těchto datech a přidávat další. Policejní statistika začala být nejdůležitější bez ohledu na to, jak se černí lidé chovají nebo ne. Rychle jsme pak přešli od dat sčítání lidu k místním datům a od jihu k severu jsme si ověřili řady faktů, že černoši mají problém se zločinem. 

Takže je to ten uzavřený kruh: Černí lidé byli uvězněni na jihu, a protože tam byli vězněni, tak z toho vznikla celá teorie, že černoši jsou zločinci?

Přesně tak. Samozřejmě že tehdy neexistovaly žádné poznámky pod čarou ani hvězdičky, které by vysvětlovaly, co se tehdy na jihu dělo. Lidé prostě brali data za danou hodnotu, podobně jako to vlastně dělají dnes. Prostě se podívají na data a řeknou si: „No, samozřejmě, podívejte se, co se v těch komunitách děje.“

Jak se ale tyhle postoje k černé kriminalitě, které vycházejí z policejních statistik, přenesly ze začátku 20. století až do současnosti?

Jakmile se dosáhlo shody na tom, že statistika zločinnosti na vnitrostátní úrovni všude ukazuje, že černoši mají problém s trestnou činností, tak se staly i argumenty pro snížení jejich občanských práv národním tématem. Už to nebylo téma jen pro jižany. A navíc proniklo do všech úrovní společnosti – místní, státní i federální.

V kulturní historii existují produkty jako The Birth of a Nation (film Zrození národa z roku 1915, který vykresluje černochy jako zločince a chválí organizaci Ku-Klux-Klan, viděli v době jeho uvedení miliony diváků, pozn. red.), mám na mysli onu první skutečně reálnou verzi Hollywoodu. Kriminalita černých obyvatel se tak vlastně stává dominantním základem pro ospravedlnění segregace, ať už té legální, nebo té skryté, po celé Americe. Základem této segregace bylo vytvořit zvláštní pravidla pro černé, co se týče přístupu do čtvrtí, přístupu do škol, přístupu do nemocnic, přístupu k různým formám trávení volného času... Všechna tato omezení byla pak samozřejmě uplatňována bílými občany, ale zejména místními orgány činnými v trestním řízení, tedy policisty.

Je ale také fakt, že černoši, černí reformátoři, černí aktivisté, černí učenci, černí novináři vždy dokumentovali, co se s nimi děje. Vždy se bránili a počínaje dvacátými léty 20. století udělali určitý pokrok.

Na jihu nebylo policisty tolik vidět, protože jich tam nebylo tolik jako ve městech na severu. O to ostražitěji si tu proto museli hlídat „nadvládu bílého muže“. Bílý muž tady opravdu mohl zastřelit černého muže nebo ženu uprostřed ulice a odejít z té ulice beztrestně pryč. Ne severu to bylo méně pravděpodobné, tam se častěji stalo, že bílí obyvatelé na ty černé jednoduše zavolali policii.

Stejná základní myšlenka, tedy že v „bílých zónách“ jsou černoši preventivně podezřelí, se v Americe hraje dodnes. Stejně jako se hraje myšlenka, že policie má bránit zločinu šikanou lidí v komunitě, kde statistiky zločinu říkají, že k zločinu dochází. Onen předpoklad, že určitá část černochů, zejména v takovéhle komunitě, jsou pravděpodobně zločinci, přitom pochází už z 60. let.

Přitom je to podobný vzorec jako při prohibici ve 20. a 30. letech minulého století. Během prohibice se stane to, že se výroba a distribuce alkoholu přesune do masivní šedé ekonomiky, kterou si regulují bílí muži. Neudávají se navzájem na policii ani u soudů, ale když už mezi nimi dojde na nějakou nepravost, tak se rovnou střílí. Ony nelegální prodejny alkoholu, ona korupce jsou přitom skryté v černých komunitách. Účastní se toho ale všichni: Pašeráci jsou spolupachatelé, policisté jsou taky spolupachatelé. Jediní lidé, kteří nejsou spoluviníky, jsou běžní pracující černoši, kteří nechtějí, aby se dělo to, co se děje v jejich komunitách. I období prohibice mělo každopádně za následek další a další hromady statistik kriminality, které vycházely z měst na severu USA. I tehdy byla zatýkána spousta černých lidí, i když nelegálním obchodům s alkoholem vládli bílí, což je vlastně pozoruhodné.

A znovu, ani tehdy bílá veřejnost nečetla žádné poznámky pod čarou, ani se k ní nedostaly žádné hvězdičky s vysvětlivkami. Dostali jen další důkaz v podobě nepřiměřeného počtu zatčení v černé komunitě v době, kdy téměř každý věděl, kdo za pašováním alkoholu stojí. Je ale také fakt, že černoši, černí reformátoři, černí aktivisté, černí učenci, černí novináři vždy dokumentovali, co se s nimi děje. Vždy se bránili a počínaje dvacátými léty 20. století udělali určitý pokrok, když upozorňovali na systematický policejní rasismus a diskriminaci.

To je vlastně další věc, na kterou jsem se chtěla zeptat. Na historii protestů proti rasistické policejní práci.

Nejranější dny hnutí za občanská práva se zaměřovaly na problém lynčování. NAACP (Národní asociace pro zvýhodňování barevných lidí) doslova začíná kvůli lynčování. A jedním z důvodů byla hrozba lynčování na severu. Neznamená to, že oni progresivisté, kteří založili organizaci už v roce 1910, se nestarali o lynčování, které se dělo na jihu. Ale případ ve Springfieldu ve státě Illinois byl tehdy v roce 1908 něco, jako je aktuální případ George Floyda.

Kromě toho, že se tihle aktivisté zaměřovali na rasové násilí, začali také věnovat pozornost násilí policejnímu, a to zejména na severu, protože vedení NAACP bylo rozdrobené v severních městech. Dodnes sídlí v New Yorku. A to, co se dělo v jejich okolí, bylo spíš systémové policejní násilí než davy těch, kteří by chtěli černé lidi lynčovat. A tahle jejich práce zahájila proces, reprezentovaný zejména americko-ghanským sociologem a spoluzakladatelem NAACP W.E.B. Du Boisem, který založil časopis, jenž v rámci NAACP policejní brutalitu monitoroval. 

Další zakladatelka NAACP a novinářka Ida B. Wellsová se rovněž ve městech na severu začíná zajímat o policejní násilí a další formy rasismu. Samotní Afroameričané si začínají na policejní brutalitu stěžovat. Duchovní, učitelé, zedníci, v podstatě všichni ti, kteří byli na začátku 20. století pracovní a profesní třídou černé Ameriky, byli velmi hlasití a žádali policejní reformu. Žádali po policii odpovědnost za její trestnou činnost. Ale nedostali nic. Ve dvacátých letech naopak začínají první ze série velkých rasových nepokojů v St. Louis, pak se rozšířily do Philadelphie, další se vyskytly v Chicagu. Chicago se začalo bouřit právě po smrti sedmnáctiletého plavce, který v Michiganském jezeře překročil „vodní barevnou linii“. Černí lidé byli pobouřeni. Chtěli spravedlnost. Bílí lidé se ale dávají do protiútoku a zaútočí na černé v jejich komunitách. Poté vznikla ona komise, která konstatovala, že policie černé obyvatele nechránila, ale naopak bílým davům pomáhala, podněcovala je k dalším útokům, černé lidi odzbrojovala a zatýkala. Zpráva této komise byla ovšem ignorována.

O deset let později v Harlemu vypukne to, co je považováno za první nepokoje proti policejní brutalitě. Afroameričané uvěřili, že policie zabila mladého Portorikánce afrického původu. Ukázalo se, že to není pravda, ale už samotné zvěsti o zabití vedly k řadě útoků, které byly zaměřené na bílé podniky v Harlemu a proti policii. Tyhle nepokoje vedly ke zprávě o nepokojích v Harlemu v roce 1935. Tato zpráva dospěla ke stejnému závěru jako ta z Chicaga, poznamenává, že je třeba, aby policie byla odpovědná za obvinění a zúčtovala se zločinci z vlastních řad, pokud se účastní trestné činnosti. Vyzývá k tomu, aby byly sestaveny revizní komise a bylo zastaveno šíření policejní šikany černých lidí. Tehdejší starosta New Yorku La Guardia nedělal se zprávou nic, ani ji nijak nesdílel s veřejností. Lidé se o ní dověděli tak, že ji publikovaly černošské noviny Amsterdam News. Podobná zpráva byla vypracována v roce 1943 a další v roce 1968. Všechny popisují v podstatě stejný problém, ale nic se s nimi neděje.

Vzhledem k historii a jasnému pojmenování tohoto problému děje se něco nového teď? Vidíme nějaký posun v postojích bílých Američanů k myšlence černé kriminality?

Pokud tím máme na mysli poslední dva týdny jako důkaz nějakého vnějšího projevu a závazku ke změně, řekl bych toto: Tenhle okamžik je, pokud se o téhle otázce chceme bavit, velmi příhodný. Problém je v tom, že nikdo z nás nemůže vědět, jak dlouho tenhle „okamžik“ bude trvat. Nikdo z nás nemůže vědět, zda pouhé obvinění tří mužů a případné odsouzení všech, kteří se podíleli na zabití George Floyda, bude odpovědí, kterou lidé hledali.

Můžu ale říct, že je mnoho aktivistů a vůdců různých hnutí, organizátorů, ale i akademiků, jako jsem já, kteří víme, že to nikdy nebyl problém jednoho, dvou, tří nebo čtyř důstojníků, kteří bezdůvodně zabijí neozbrojeného, nevinného člověka tmavé pleti. A schválně říkám nevinného, protože George Floyd nebyl v tu chvíli za nic odsouzen. Víme také, že o nějakou vinu nebo nevinu tady vůbec nešlo.

Problém je v tom, jak byl policejní systém vytvořen a k čemu slouží, tedy – abychom to vyjádřili termíny, které ve společnosti v této chvíli rezonují – k „policejní kontrole hlavní pracovní síly Ameriky“. A už sama skutečnost, že se černoši přeceňují jako „základní pracovní síla Ameriky“, něco prozrazuje. Oni přece měli poskytnout práci pro budování bohatství v Americe a jedinou formu svobody, kterou skutečně měli, byla svoboda pracovat pro převážně bílé lidi.

V čase pandemie jasněji vidíme, že lidé, jejichž občanská práva a občanské svobody jsme ochotni obětovat, jsou ti, na kterých jsme nakonec závislí, abychom udrželi provoz našich služeb a abychom nějak dostávali potraviny do našich domovů.

Měli bychom proto definovat spravedlnost nad rámec jednoho individuálního případu, nebo dokonce případů. Měli bychom spravedlnost definovat jako formu totálního omezení toho, co policisté dokázali dělat, tedy chránit bílá privilegia v Americe. Někteří lidé mluví o přerušení financování policie, někteří volají po jejím úplném zrušení... Celé to ale znamená, že by se někdo měl méně soustředit na policejní sledování černé části Ameriky a více investovat do socioekonomické infrastruktury černých komunit. A policisté rozhodně nejsou ti, kteří by tuhle práci měli dělat.

Související…

Nenávist? Na tu jsme si už zvykli, říká šéfka pražského multikulturního centraKdo všechno uvízl v síti rasismu? Liam Neeson, Mel Gibson i RihannaDo kostarického wellness centra mají bílé ženy vstup zakázán

foto: Shutterstock, zdroj: Vox

Tipy redakce

Proč se písek krade z pláží? Je to podobně cenná komodita jako voda

Proč se písek krade z pláží? Je to podobně cenná komodita jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.