Kdybyste byli marketingovým stratégem a chtěli nakreslit portrét typického voliče amerických demokratů, asi byste prozkoumali pilíře, na nichž tato americká politická strana stojí. Z nich byste vydestilovali nejpravděpodobněji mladou ženu ze skromných poměrů, nejlépe hispánského původu a exotického jména, která je doma na sociálních sítích a vyznává zelený socialismus. Bingo. Alexandria Ocasio-Cortezová z Bronxu má těsně před třicítkou, loni si začala hledat první stálé zaměstnání a našla ho v americkém Kongresu.
Zbytek psal život a žádný stratég by nevymyslel lepší scénář. Ještě nikdy v dějinách neproměnil žádný kongresman za tak krátkou dobu tak málo volebních hlasů (110 tisíc) v tak veliký politický kapitál. „Ejousí“ (tak jí podle iniciál AOC všichni familérně přezdívají) dnes na Twitteru disponuje skoro čtyřmi miliony sledujících a po Donaldu Trumpovi je nejdiskutovanějším politikem současné Ameriky. Dlužno ovšem říct, že křehkou Sašu (naživo je ještě mnohem menší a „holčičí“ než v televizi) podstatně více Američanů nenávidí, než podporuje.
Socialistická Amerika
Cortezová přišla na svět v říjnu 1989 za rámusu cihel padající Berlínské zdi, a je tedy stejně stará jako svět po studené válce. V jejích letokruzích lze vyčíst všechny radosti i strasti nové éry. Bylo jí 12 let, když Amerika vstoupila do války na Blízkém východě, z níž nevybředla ani za 15 let. Na prahu dospělosti ji přivítala hypoteční krize, během níž matka ve volném čase pracovala jako řidička školního autobusu, aby rodina uhájila malý náskok před složenkami od banky. Pak se zadlužila kvůli studiu a do loňska pracovala hlavně jako barmanka.
K čemu je nám svobodný tisk, když velká část společnosti nemá čas na čtení.
Narodit se o generaci dvě dříve, asi by se přetrhla pílí a snažila se předhonit většinovou anglosaskou populaci ve všech kritériích – vzpomeňme na Michele Obamovou nebo Condoleezzu Riceovou. Raný svět těchto dam se ovšem zdál být nekonečnou dálnicí k permanentní prosperitě. To není případ posledních 12 let. „Jsme děti recese,“ říká o svých vrstevnících Cortezová. „Nikdy jsme neviděli prosperitu,“ přehání (tak trochu). „Odkládáme koupi domů na později, někdy úplně.“ „Ekonomika dočasných úvazků nám neumožňuje získat pracovní místa.“
Alexandria Ocasio-Cortezová z Bronxu je od loňského roku členkou amerického kongresu
Z těchto základů vyrůstají Demokratičtí socialisté Ameriky (DSA), jde o volnou levicovou organizaci, jež má ve znaku rudé logo se stisknutými dlaněmi a jejíž členská základna vzrostla za tři roky z deseti na 55 tisíc členů. Mezi republikány i mnohými demokraty vyvolává DSA paniku – přeje si totiž „demokratizovat“ ekonomiku radikálnějším přerozdělováním, přičemž „socialismus“ je jí stejně drahý jako americká hodnota č.1: svoboda. Anebo dražší? „K čemu je nám svobodný tisk, když velká část společnosti nemá čas na čtení,“ ptá se hořce čtvrtletník DSA se zlověstným titulem Jacobin.
Peníze budeme tisknout
Takhle tedy vypadá americký rebel konce druhé dekády 21. století. Žádá 70procentní zdanění nejvyšších příjmů (ve skutečnosti by to přineslo do rozpočtu jen okolo 12 miliard navíc, ale Cortezová chce skřípnout miliardáře z principu, aby se zpomalilo rozevírání příjmových nůžek), dvouprocentní roční majetkovou daň, všeobecnou lékařskou péči a odpuštění studentských půjček. Někteří kolegové z DSA dokonce žádají zřízení „fondů národního bohatství“, do nichž by stát vkládal své podíly v podnicích a vyplácel „univerzální dividendu“ občanům.
Obrovské náklady Alexandria vůbec nepovažuje za problém – máme tu přece „moderní měnovou teorii“ (MMT). Nikdy jste o ní neslyšeli? To nevadí. Prostě se smiřte s tím, že dogma vyrovnaného rozpočtu je už passé. Stát si totiž podle proponentů MMT může dovolit jakýkoli schodek za podmínek, že si půjčuje v domácí měně, udržuje nízkou inflaci a plnou zaměstnanost. Peníze na pokrytí schodku si totiž jednoduše vytiskne – nikoli centrální banka, nýbrž sama vláda. A kdyby se ekonomika přece jen začala přehřívat? Stát jednoduše zvýší daně. Útraty jsou plynový pedál, daně zase brzda.
Zelenorudá jako meloun
Dokonce i respektovaný týdeník Economist konstatoval, že tohle monetární „vúdú“ by teoreticky mohlo fungovat. Jakkoli bláznivě to zní. „Při jeho zkoumání si připadáte, jako byste sledovali fotbalový zápas s kamarádem, který trvá na tom, že míč zůstává po celou dobu nehybný, zatímco všechno kolem něj (včetně hřiště, čar a branek) se pořád hýbe,“ napsal Economist v komentáři.
Cílem našeho snažení není vyhrát volby, ale změnit politiku.
Jenže Alexandria vůbec není jen rudá – sama sebe vidí hlavně jako zelenou. Boj proti klimatickým změnám je pro ni alfou a omegou všeho. Vlajkovou lodí její kongresové agendy je „Zelený nový úděl“ (Green New Deal), který chce dekarbonizovat americkou ekonomiku do roku 2035. Sehnala sice tichou podporu mnoha demokratů v Kongresu, ale pro odpor ostatních se z něj zákon nikdy nestane. „Tohle je naše druhá světová válka a vy se mě ptáte, kolik to bude stát?“ střílí emotivně po kriticích, kteří se zajímají o náklady ambiciozního plánu.
Alexiandria na setkání při svých "mobile office hours"
Trumpův exporadce Sebastian Gorka pro „Ejousí“ vymyslel přezdívku „meloun“: „Má zelenou slupku, ale uvnitř je rudá jako komunistka.“ Ve skutečnosti by však Alexandře měli republikáni líbat ruce, neboť se jí daří vlastní stranu úspěšně rozkládat. „Amerika nikdy nebude její okrsek,“ krčí rameny volební stratég Joel Benenson, podle něhož Cortezová více demokratických voličů odradí, než přitáhne. Na všechny temné předpovědi Ejousí – jako správná rebelka – odpovídá, že je jí to úplně jedno. Nebojuje totiž o hlasy, ale o budoucnost.
Mám chuť škrtit!
O budoucnost – mileniálů. Tedy o dekády, jež budou začínat čtyřkou nebo pětkou a které se většiny současných chytrolínů už moc netýkají. A jaké by ony dekády měly být, má – jako správná mileniálka – celkem jasno: zelené. „Koho zajímá nějaké vítězství?“ ptají se čerství progresivisté v Kongresu. Patří mezi ně třeba Ilhan Omarová z Minnesoty nebo Rashida Tlaibová z Michiganu – obě imigrantky a obě muslimky. „Cílem našeho snažení není vyhrát volby, ale změnit politiku.“
Rozmíšky s ostřílenými vlky nevnímají jako ideové spory, nýbrž jako generační konflikt, konflikt mezi minulostí a budoucností.
Mladé ženy v Kongresu rozpoutávají kulturní válku. Rozmíšky s ostřílenými vlky přitom nevnímají jako ideové spory, nýbrž jako generační konflikt, konflikt mezi minulostí a budoucností. Nebojují o hlasy demokratických voličů, ale o „srdce Američanů“. Klima je pro ně otázkou bytí či nebytí. Kompromisy a diplomatická prohlášení vnímají jako zdržovací taktiku. „Mí oponenti chtějí být konkrétní, nikoli morální. Když ke mně chodí a říkají – ne, že byste neměla pravdu, ale... mám chuť škrtit. Musíme přece zachránit děti!“ říká Alexandria.
Reklama
Epilog: „Ejousí“ Cortezová už dostala e-mailem tolik výhrůžek smrtí, že kongresová ochranka dala jejímu týmu speciální školení, jak rozpoznat skutečné riziko od planého poplachu. Podpora Cortezové mezi Američany do 30 let se blíží polovině. Celkem 57 procent voličů Demokratické strany má podle Gallupova ústavu pozitivní vztah ke slovu „socialismus“, dobrý vztah ke „kapitalismu“ deklarovalo jen 47 procent z nich.
foto: Profimedia, zdroj: Time
