V Holandsku si odsouhlasili zákon, že dárcem orgánů teď může být každý. Pokud tedy preventivně nepodepíše, že své orgány ani po předčasné smrti vydat nechce. V Česku je praxe opačná. S darováním orgánu musí souhlasit daná osoba nebo její nejbližší příbuzní. Jenže orgánů není dost ani v Holandsku, ani u nás.
Zákon odsouhlasili v holandském senátu s převahou dvou hlasů, v dolní komoře Parlamentu rozhodl dokonce pouhý jeden hlas. Místní noviny o tom informovaly obyvatele na Valentýna, asi aby si svátek zamilovaných více užili. Nyní se již pro ně chystají dopisy od Holandské nadace pro darování orgánů. Kdo na dopis neodpoví do určité doby, že nechce být součástí registru, stává se dárcem automaticky.
Mimochodem, zákon byl schválen čtvrt roku poté, co v Holandsku filantrop a průkopník eutanazie Philip Nitschke, přezdívaný „Doktor Smrt“, v zemi instaloval první stroj smrti. Jde o kapsli zvanou Sarco, do které si lehnete, a sami si naordinujete smrt. Tekutý dusík vás pak zabije do pěti minut.
Lidská práva na prvním místě
Holandsko je, co se týče dodržování a upřednostňování lidských práv, jednou z nejvyspělejších zemí na světě. Konopí je zde legální, legální je (za určitých a dosti přísných podmínek) eutanazie. Nynější zákon jde jakoby proti svobodě lidí rozhodovat, co bude s jejich tělem a orgány po jejich smrti. I proto norma, která v roce 2020 udělá z každého dospělého občana Nizozemí legitimního dárce orgánů, vyvolala řadu konfliktů a byla nakonec přijata jen těsně.
Každý Holanďan si ale může vybrat. „V dopise budou moci odpovědět: ano, ne, můj příbuzný rozhodne nebo pověřená osoba rozhodne,“ říká Pia Dijkstraová, členka Sněmovny reprezentantů (dolní komora Parlamentu), která zákon navrhla. Podle ní má zákon pomoci vyřešit problém s nízkým počtem dárců orgánů v zemi. Stačí totiž, když na výzvu daný člověk do šesti týdnů neodpoví, a je do registru dárců zařazen automaticky. Ten, kdo nechce být „nedobrovolným dárcem orgánů“, by si tedy neměl brát v tomto období delší dovolenou.
Podle manažerky komunikace Holandské nadace pro darování orgánů Jeantine Reigerové je nyní v pořadníku dárců přibližně 1 100 lidí. Zákon má pomoci k přijetí dalších a pomoci má i pozůstalým, kteří mnohdy musejí rozhodovat o tom, zda darovat či nedarovat orgány svých nejbližších, a to v době, kdy jsou rozrušeni z jejich smrti. „Je to pro ně vždy velmi těžké, když jsou emocionálně otřesení z náhlé smrti člena rodiny. Pokud tedy nebudeme mít žádný záznam o zápisu do registru, nebudou mít příbuzní žádné dilema. Budou muset souhlasit s darováním,“ obhajuje nařízení Reigerová.
U nás je to trochu jinak
Podobný zákon již platí i v Belgii či ve Španělsku. A zavedla jej také Francie. Akorát s tím rozdílem, že vyjmutí z databáze automatických dárců mohou zletilí občané provést i online. Také v České republice se politika této zdravotnické problematiky opírá o „předpokládaný souhlas“. „V České republice to ale není vynucované,“ tvrdí PR manažerka Anne Paschke z neziskové Spojené organizace pro sdílení orgánů ve Spojených státech amerických. „Rodina může na poslední chvíli vždy zasáhnout proti,“ říká Paschke.
„U nás v USA by to takto ‚natvrdo‘ nefungovalo. Průzkumy ve Státech ukázaly, že 90 % lidí by bylo pro darování, přičemž 50 % z nich je již zapsaných v registru. Pokud ale těmto lidem odejmete v případě předpokládaného souhlasu možnost volby, může to mít u těch stále ne úplně rozhodnutých nezamýšlené důsledky,“ oponuje zákonu Paschke.
Pomůže stroj smrti?
Jen pro srovnání: V Česku bývá na čekací listině 0,011 % obyvatel ročně, v Nizozemsku pak 0,006 %. V USA už je to 0,35 % lidí ze všech obyvatel. Dá se očekávat, že po uvedení zákona do praxe bude holandská statistika roku 2020 o něco lepší. A možná tomu paradoxně pomůže další uvolňování v cestě k eutanazii.
Philip Nitschke, zakladatel a ředitel mezinárodní organizace Exit International, která neziskovou cestou právně bojuje za legalizaci eutanazie, představil svůj koncept stroje smrti nazvaný Sarco koncem října v Kanadě. Jeho společnost poté poskytla plány také online a volně ke stažení. Jejím cílem je celosvětové rozšíření přístroje. „Sarco nevyužívá žádných zakázaných drog ani nepotřebuje žádné odborné lékařské úkony jako vpich jehly. Kdokoliv, kdo projde testem, bude moci vstoupit do přístroje a sám ukončit svůj život,“ říká o svém vynálezu Nitschke.
Philip Nitschke a jeho „stroj smrti“ nazvaný Sarco
Kdo posoudí nárok na smrt?
Nitschkeho stroj smrti je navržený velice prakticky. O jeho výrobu se zvládne kompletně postarat 3D tiskárna, čímž se může skutečně velmi snadno rozšířit po celém světě, tedy alespoň v zemích, kde je eutanazie uzákoněná. Sarco by měl fungovat na bázi navyšování hladiny tekutého dusíku v prostředí vnitřní „rakve“, načež v ní dojde k poklesu kyslíku v řádech minut a následně k „mírumilovné“ smrti.
Čtěte také:
Proč by smrt neměla být tabu a jak o ní mluvit s dětmi?
Jak zvířata vnímají smrt? A vědí, že je definitivní?
Ctirad Hemelík: Dá se připravit na smrt? Díky příběhům ano
Kapsle může sloužit pro více použití, je snadno přenosná a skelet v ní se dá vyjmout, takže se z ní v případě žádosti klienta může stát i opravdová rakev. Vše, co musí člověk toužící po usmrcení udělat, je projít mentálním testem, který prokáže jasné vědomí takového klienta a vyloučení cizího i násilného vlivu. Po úspěšném vyplnění tohoto testu již nicméně obdrží čtyřmístný kód ke spuštění přístroje. Tlačítko je samozřejmě uvnitř tak, aby proces nemohl nikdo jiný ovlivnit. Zda se problém nedostatečného počtu dárců orgánů propojí s vynálezem stroje smrti, zatím nevíme. U nás je každopádně eutanazie zatím zakázaná.
foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: New York Times
