Na Wired.cz je zajímavý a krátký – takže to dáte – rozhovor s Filipem Winkelhoferem s titulkem „AI prověří náš charakter“. Pro mě jsou v něm klíčové dvě věty hned na jeho samotném začátku: „AI nám neřekne, co je správné. Čím silnější technologie budeme mít k dispozici, tím důležitější bude úsudek, integrita a schopnost nést odpovědnost za jejich použití.“
Až příliš často se v poslední době setkávám s přístupem, kdy si člověk z umělé inteligence udělá alibi pro svoje rozhodnutí. Ale zopakujme si: „AI nám neřekne, co je správné.“ Naše rozhodnutí totiž nikdy, i když bychom tomu rádi věřili, nejsou jen racionální. Vždy jsou daná naším emočním přístupem k danému problému, hloubkou znalostí o sledované problematice a ochotou nést osobní odpovědnost za svoje rozhodnutí. Je jedno, jestli to poslední nazvu morálkou, hodnotami, charakterem či kulturou. Podstatné je, že na naše rozhodování má vliv naše osobnost. Pokoušet se převést její spletitost na výkon jakékoli technologie je alibismus.
Nadšení, s jakým někteří lidé vítají nevídané možnosti technologií, je, obávám se, dáno právě strachem ze sebe samých, z vlastní nedostatečnosti, neznalosti až zbabělosti. Nemusím se rozhodovat, protože robot to umí lépe. Hloupost.
Já zde nemluvím o tom, že technologie najde rychleji hledaný dokument, synonymum či nakreslí obrázek nebo napíše a rozešle e-mail či převezme část výkonu firmy. Rozhodnutí o samotném zadání a pak především jeho výsledku je ale odpovědností zadavatele, kterou z něj nikdo nesejme.
Když za nás „rozhoduje“ robot
Je samozřejmě možné se tvářit, že technologie rozhoduje. Pak ale netvrďme, že je zbytečné, aby na místě toho, kdo rozhoduje, byl člověk. Přiznejme si, že ten, kdo takovou práci dosud dělal, na ni nestačí. Zejména svým charakterem.
Znova, neříkám, že spoustu dosavadní lidské činnosti nezvládne AI efektivněji, a tedy lépe. Říkám ale, že z nás nesnímá odpovědnost za to, co my s jejími výsledky uděláme. Drony neválčí. To jen jednomu chamtivci se zachtělo sousední země. Že válka je vedena roboty místo vozové hradby, je jen technický detail. Podstata zla a odpovědnosti za vypuštěné zvěrstvo zůstává na konkrétním člověku.
Vidím-li tedy roboty běhat rychleji než lidské sprintery, zpracovávat šachové varianty násobně účinněji než lidský hráč či nabízet více možností sloganů, než napadne mě, nejsem nervózní ani se nebojím o svoji práci, i když bych prý měl.
To, z čeho mi jde mráz po zádech, jsou možnosti, které díky těmto lidským vynálezům a jejich čím dál autonomnějšímu jednání mají lidé, kterým vůbec nejde o to, aby jiným ulehčili práci, nýbrž aby je zničili. Cesta ke zkáze je nepochybně rychlejší než před pár lety. To ale není nic nového v předlouhém životě lidského druhu.
Je to kultura, která stále odděluje člověka od technologie, a bude to kulturnost či nekulturnost, která rozhodne o našem nejbližším osudu. Díky AI některé profese zaniknou a jiné naopak vzniknou. Opět nic nového pod sluncem.
Jak říká Filip Winkelkofer – AI prověří náš charakter. Stejně jako jej prověřil knihtisk či o pár století později sociální sítě. Velký experiment zvaný člověk má další nové nástroje ke svému rozvoji. Netvařme se tedy, že stojíme mimo a předáváme vládu věcí svých nějakému robotovi. My zůstáváme součástí problému.
Bude to bolet jako vždy, když se po nás chce, abychom mysleli a rozhodovali se.
Reklama
