Odlišná hned v mnoha směrech. Ať už jde o rychlost laboratoří, vybavení, nebo obyčejný fakt, že na pitevně se zkrátka svítí. Podívali jsme se na nejčastější mýty, které televizní fikce vydává za forenzní realitu. A začalo to úplně nevinně.
Synova kamarádka Klára, studentka scenáristiky, sedí v rušné pražské kavárně a do notebooku si nadšeně črtá úvodní scénu nového detektivního seriálu. Když pominu úžas, který ve mně dnešní scenáristické programy vzbuzují, ptám se jí, o čem její školní práce bude.
Klářina hlavní hrdinka, šarmantní soudní lékařka, vstupuje na místo činu v elegantním kabátu a lodičkách na deseticentimetrovém podpatku. V pitevně pak za doprovodu tklivého violoncella a v tajuplném přítmí během pár minut odhalí neznámý jed v krvi oběti. Klára si spokojeně lokne matcha latte. Píše přece trhák.
Jenže skutečnost vypadá trochu jinak. Můj známý Marek, který pracuje v oboru soudního lékařství, si den co den navléká gumové holínky, igelitovou zástěru a dvojité rukavice. Kdyby byl ženou, dvanácticentimetrové podpatky by si na pitevní sál nevzal ani jako atraktivní hrdinka televizní kriminálky. Nad nerezovým stolem září silná světla, která neprominou ani nejmenší detail. Místo ponuré hudby hraje z rádia ranní show a vzduchem se nese nekompromisní vůně dezinfekce.
Když Klára dostane možnost strávit u Marka na stáži dva dny, aby „nasála atmosféru“, čeká ji pořádná dávka studené sprchy.
Budiž světlo! Proč kriminálky milují tmu
Jedním z nejviditelnějších a zároveň nejabsurdnějších mýtů televizních piteven je jejich atmosféra. Filmaři milují šero, bodová světla, tajuplné stíny a modré neony. Nesmíme zapomínat ani na zelenkavé nebo namodralé kachličky. Všude. Prostě kachlíková krychle, kde většinou patolog vybaven černým nebo suchým humorem podává jasné vysvětlení komisaři. Jenže v reálném světě by v takovém prostředí žádný lékař pracovat nemohl, aniž by přehlédl klíčový důkaz.
Potřebuji vidět, co řežu. Důkazy nenajdete, pokud je nevidíte. A bez důkazů neexistuje forenzní případ.
„Televizní seriály, které se snaží vytvořit atmosféru napětí, rády ukazují vyšetřovatele, jak se plíží po temném místě činu se slabou svítilnou. Moje pitevní místnost v márnici má stejné stropní osvětlení jako operační místnost, a to z dobrého důvodu: Potřebuji vidět, co řežu. Důkazy nenajdete, pokud je nevidíte. A bez důkazů neexistuje forenzní případ,“ upozorňuje ve své odborné glose na serveru MedPage Today renomovaná americká soudní patoložka a autorka knižního bestselleru Working Stiff, doktorka Judy Melinek.
Klára to pochopí hned v prvních minutách na pracovišti. Na pitevní sál ji Marek pustí až poté, co vymění elegantní boty za erární gumovou obuv. „Na mokrých kachličkách byste si v lodičkách zlámala vaz dřív, než bychom vůbec udělali první řez,“ usmívá se a podává jí ochranný štít.
Ostatně, podobně je to i s ohledáváním místa činu. „Nízko střižené halenky a sukně s vysokým lemem nejsou na místě činu vhodným oděvem. Ani jehlové podpatky, podpatky na platformě, jakékoli podpatky. Nechcete zakolísat nebo zakopnout, když se prodíráte kolem mrtvoly na nerovném chodníku, věřte mi. Policejní oddělení a šerifové-koroneři mají přísné kodexy oblékání. Pokud je nerespektujete, můžete ztratit svou důvěryhodnost jako soudního profesionála,“ dodává doktorka Melinek.
Laboratoř není automat na výsledky
Dalším velkým trikem scenáristů je čas. V televizi vloží analytik vzorek do blikající krabičky, odběhne si pro kávu a na monitoru za pět minut vyskočí profil podezřelého i s fotkou z databáze.
V reálném životě má věda své tempo. Toxikologické rozbory ani analýzy DNA netrvají minuty ani hodiny. Výsledek závisí na typu vyšetření, použitých metodách i vytížení laboratoře a čekání může být podstatně delší. Ne snad proto, že by laboranti celé dny pili kávu, ale protože skutečná analýza má své postupy, kontroly a kapacitní limity.
Elizabeth Devine, bývalá kriminologická analytička z Los Angeles, která se později stala scenáristkou a producentkou hitu CSI: Miami, v jednom z rozhovorů otevřeně přiznala, že filmový průmysl zkrátka musel realitu obětovat dramatickému oblouku. „Kdybychom v seriálu nezkrátili dobu potřebnou k provedení testů DNA z týdnů na minuty, padouch by nebyl chycen dříve než v páté epizodě.“
Kdybychom v seriálu nezkrátili dobu potřebnou k provedení testů DNA z týdnů na minuty, padouch by nebyl chycen dříve než v páté epizodě.
Když se Klára během pitvy ptá Marka, kdy bude vědět, jestli oběť zemřela na otravu vzácným alkaloidem, Marek jen pokrčí rameny. Do protokolu zapisuje formulaci „příčina smrti nejistá, čeká se na toxikologii“.
„Ozvou se mi tak za tři čtyři týdny,“ říká klidně. „Žádné kouzelné tlačítko na počítači, které by mi do minuty vyhodilo název chemikálie, tady opravdu nemáme.“
Takže ne. Výsledky DNA z kriminálních vyšetření se v reálu rozhodně neobjevují, dokud je tělo ještě teplé. „Výsledky toxikologie se v nejrychlejších laboratořích dočkají minimálně dvou týdnů a DNA může přijít až za měsíce. Mezitím se dokumentace k pitvě vyřizuje na základě čekajícího na vyřízení a my na výsledky čekáme, než cokoli usoudíme,“ píše Judy Melinek.
Superhrdina vs. mravenčí týmová práce
Televizní patolog je často akční superman. Dopoledne provádí pitvu, odpoledne odebírá otisky prstů na místě činu, podvečer s osobním šarmem jemu vlastním vyslýchá hlavní podezřelé a večer je s pistolí v ruce zatýká v temné uličce.
Skutečné soudní lékařství je ale přísně analytický a specializovaný obor. Patolog se stará výhradně o tělo a určení zdravotní příčiny smrti. Nevyslýchá svědky, nechodí s odznakem po ulicích a na místo činu vyráží jen ve výjimečných případech.
„Většina případů, které jdou k soudu, je poměrně přímočará a nevyžaduje takový druh technologie, o kterém populární Kriminálka Las Vegas předpokládá, nebo předstírá, že v reálném světě existuje,“ vysvětluje pro portál American Medical Association doktor Brian L. Peterson, dlouholetý vedoucí soudní lékař z Milwaukee County v USA.
Podle něj filmové kriminálky zkreslují představu o tom, jak komplexní a týmová práce ve skutečnosti je. Za jedním vyřešeným případem stojí desítky lidí od techniků přes balistiky až po vyšetřovatele.
Prokletí jménem CSI efekt
Zkreslené představy o soudním lékařství ale nepředstavují jen zatracenou zábavu pro diváky. Vzkvétající mýtus o neomylné, bleskové a futuristické patologii má své reálné dopady přímo v soudních síních. Jev se v kriminalistice i právní vědě oficiálně nazývá CSI efekt či syndrom.
Reklama
Lidé, kteří sledují kriminálky a následně zasednou do porot u skutečných soudů, najednou očekávají hory neprůstřelných digitálních důkazů, 3D laserové rekonstrukce a absolutní jistotu u každého případu. Pokud žalobce předloží „jen“ nepřímé důkazy nebo poctivou svědeckou výpověď, bývají zklamaní.
Když Klára po dvou dnech opouští pitevní trakt, její původní scénář plný klišé končí v koši. Zjistila totiž něco klíčového: realita nemá neony, hudební podmalbu ani zázračné softwary, které odhalí vraha za 45 minut. Má ale něco podstatnějšího. Hluboký respekt k lidskému životu a trpělivost hledat pravdu tam, kde už zdánlivě žádná nezbyla.
A její nová seriálová hrdinka? Bude nosit pohodlné tenisky, pracovat pod oslepujícími zářivkami a na výsledky toxikologie si poctivě počká. Bude totiž vypadat jako skutečný člověk v reálném světě.
