Pokud jste někdy sledovali seriál na Netflixu a zároveň na mobilu kontrolovali, kdo vám zrovna okomentoval novou fotku z kavárny, možná vás překvapí, že platforma o vašem počínání už dávno ví. A nejen to. Má pro něj dokonce speciální název a přizpůsobuje mu svůj obsah.
Odborně se tomu říká „second screening“. Přeloženo do běžného jazyka: máte puštěnou televizi nebo Netflix a zároveň si žijete svůj druhý digitální život. Scrollujete, lajkujete, odpovídáte, sledujete dramata lidí, které vlastně ani neznáte, a občas zvednete hlavu, abyste zkontrolovali, jestli hlavní hrdina ještě pořád utíká tmavou ulicí.
Scénáristé občas dostávají pokyny, aby postavy nahlas oznamovaly, co právě dělají.
Tenhle zvyk není žádnou novinkou. Existuje už víc než deset let a je běžnou aktivitou, ke které se uchylují více než dvě třetiny amerických spotřebitelů. Evropa si vede podobně. Jinými slovy, většina z nás už vlastně ani seriály nesleduje. Spíš je necháváme běžet jako zvukovou kulisu někde na pozadí.
Řekni nahlas, co právě děláš
Netflix nám samozřejmě chce svůj obsah přizpůsobit. Proto se podle některých insiderů z produkčního prostředí rozhodl točit své sitcomy stylem, který zajistí, že nám nic důležitého neunikne. Scénáristé prý konkrétně občas dostávají pokyny, aby postavy nahlas oznamovaly, co právě dělají.
Pokud tedy někdo ve scénáři připravuje plán, je prý bezpečnější, když zároveň publiku oznámí: „Teď připravuji plán.“ Zní to jako scéna pro malé děti či osoby méně chápavé, ale logika je jednoduchá: pokud má divák primární obrazovku v telefonu, seriál by pro něj neměl být příliš komplikovaný. Pak totiž hrozí, že ho vypne.
Ukázkově absurdně může působit scéna z romantického filmu Irish Wish, kde hrdinka pěkně polopaticky vysvětluje svůj milostný konflikt: „Strávili jsme spolu den. Byl to krásný den plný romantického deště a dramatických scenérií, ale to ti nedává právo zpochybňovat moje životní rozhodnutí. Zítra si beru Paula Kennedyho.“
Odpověď je stejně praktická: „Fajn. Je to naposledy, co mě vidíš, protože až skončím v práci, odletím do Bolívie fotografovat ohroženého ještěra.“ Jinými slovy, postavy říkají, co se stalo, co si myslí i co plánují udělat.
Nabízí se ale otázka, jestli takové seriály zůstanou zábavné i pro ty, kteří se na obrazovku ještě pořád dokážou soustředit déle než deset vteřin. Podle některých scenáristů však nejde o úpadek vyprávění, ale spíš o jeho přizpůsobení nové realitě. Moderní storytelling tak hledá rovnováhu mezi srozumitelností a subtextem: příběh musí být dost jasný, aby divák neztratil nit, i když zrovna scrolluje, ale zároveň dost dobrý na to, aby obstál i ve chvíli, kdy mobil konečně na chvíli odloží.
