Prago Union vydávají desáté studiové album Nekorektum. Podle Kata je přímější, političtější a trochu naštvanější než předchozí desky. Ne proto, že by chtěl provokovat za každou cenu. Spíš proto, že má pocit, že některé věci už nejde schovávat do metafor. V rozhovoru mluví o nekorektnosti, která se podle něj dnes často plete s obyčejnou přímostí, o Trumpovi, AI hudbě, proměně hiphopové scény i o tom, proč je pro něj nejhorší ztratit obsah.
Nová deska se jmenuje Nekorektum. Je to opravdu nekorektní deska, nebo je to jedna z tvých slovních hříček?
Měl jsem zápisky od minulé desky, pak jsem vybral ty, které dávaly smysl, dal jsem si je do tematických hromádek a témata z toho vypadla sama. Myslím si, že je přímější. Je tam víc politiky, než bylo zvykem, protože svět si to teď zaslouží. Deska je trochu nasranější, ale já nemám ve zvyku škodit tomu, na koho jsem nasranej. Spíš škodím tomu tématu.
Dneska mi přijde nekorektní říkat věci tak, jak jsou. Dřív bylo nekorektní dělat si legraci třeba z postižených. Dneska je nekorektní mluvit přímo. Začalo to podle mě obdobím, kdy se tlačilo hodně témat kolem pohlaví. Já jsem tolerantní člověk, chápu hodně věcí, ale přišlo mi to moc. Chtěl jsem říct: dělejte si, co chcete, ale netvrďte, že je to normální.
A pak se to zvrtlo ještě víc. Trump tomu nasadil korunu. Měl jsem potřebu to prostě říct. Přijde mi fakt vtipné, co jsme schopní dopustit.
Spousta lidí vyžaduje korektnost, ale sama ji vůči ostatním neprojevuje. Tolerujte mě, ale já vás tolerovat nebudu.
No přesně, to je nejvíc přetvářka. Abys byl korektní, musíš si hlídat, co řekneš, i když je to něco, co si myslíš, a není to nic, co má někomu ublížit.
Připadá mi, že poprvé slyším opravdu hodně naštvaného Kata. V minulých textech byla sociální kritika víc zabalená.
Není to zlé. Jen už není čas balit to do velkých metafor, protože pak to může působit jako výmluva, aby si to každý vyložil, jak se mu hodí. Nahromadilo se to. Myslím, že si to současné stadium světa zaslouží. Není to vyloženě nasranost. Spíš: hele, fakt? Tohle? Spousta lidí dělá, že se nic neděje. A mně to občas přijde úplně postavené na hlavu.
I malá věc může změnit svět. Třeba až za několik set let, kdy u toho nebudeš. Když budeš dělat věci podle toho, jak jsi přesvědčený, že jsou správně, možná za život inspiruješ šest lidí. Každý z nich inspiruje dalších šest. A třeba dlouho po tvojí smrti se něco změní. Jen nesmíme být tak domýšliví, abychom čekali, že u toho budeme.
Trump je toho tváří. Nechápu, jak lidi mohli dopustit, aby se člověk jako on ocitl v takové pozici. Kdybych ho potkal v baru, preventivně mu dám pár facek, jen co otevře hubu. Je to všechno, co se člověk snaží odnaučit svoje děti. A v té pozici je strašně nebezpečný. Bude dlouho trvat, než si to po něm uklidíme.
Myslíš, že ve společnosti je vůle to uklidit?
Když se na to člověk kouká, může mít pocit, že nemá smysl se o něco snažit. Ale já si myslím, že má. Chtělo by to, aby přišly osobnosti, které mají jasno v tom, co říkají, jaké mají záměry, a zároveň podle toho žijí. Aby v lidech začal mizet cynismus. Ten je pochopitelný vzhledem k tomu, co se děje. Ale já jsem, co se týče lidí, optimista. Nemyslím si, že je všechno ztracené.
Když máš desku jako Nekorektum, kde chceš něco sdělit a přispět k nějaké změně, není pak nebezpečné sklouznout k tomu, že člověk začne opakovat sám sebe, a tím znehodnotí vlastní sdělení?
Snažím se tomu zabránit. Vnímám zodpovědnost, kterou přináší říkat něco veřejně spoustě lidí. Když dělám beaty, odpočívám. Když dělám texty, je to pro mě bolestivý proces. Dojít k výsledku, u kterého si můžu říct: tohle můžu někomu říct, není jednoduché.
Rozhovor probíhal v obchůdku NeverEnough. Interní design Katovu radikalizaci jen podtrhuje. Foto: Zdeněk Strnad
Doufám, že mi ten proces nedovolí ztratit obsah. Kdyby se to stalo, radši začnu dělat písničky o toulání se Žižkovem do desíti do rána. Člověk musí vnímat hranici, kdy ztrácí informační hodnotu.
Dá se poučit z příběhů těch, kteří to nezvládli, a včas poznat, že bys tam mohl směřovat. Leda, kdyby mě alzheimer zastihl dřív než já jeho. Ale po Trumpovi si myslím, že to člověk nemůže dopustit ani sám u sebe.
V jednom rozhovoru jsi řekl, že se snažíš psát tak, abys neplýtval časem posluchačů. Co tím bylo přesně myšleno?
Člověk má něco předat. Obsah nebo pocit. Jeden z hlavních aspektů je nedělat něco, co už mohl udělat někdo jiný. Všechno už tady bylo. Jediné, co tady ještě nebylo, jsi ty. A podruhé už tady taky nebudeš.
To jediné, co můžeš dát kolektivnímu vědomí navíc, jsi ty. Dělat věci po svém. Nemá cenu dělat stejně něco, co zrovna frčí. To je ztráta času. Nejen posluchačů, ale i vlastního.
Všichni máme šanci přispět ke kolektivnímu vědomí, které vytvořily miliardy lidí před námi. Jediný způsob, jak ho vylepšit, je dát mu něco, co tady ještě nebylo. A to jsi ty.
I malá věc může změnit svět. Třeba až za několik set let, kdy u toho nebudeš. Když budeš dělat věci podle toho, jak jsi přesvědčený, že jsou správně, možná za život inspiruješ šest lidí. Každý z nich inspiruje dalších šest. A třeba dlouho po tvojí smrti se něco změní. Jen nesmíme být tak domýšliví, abychom čekali, že u toho budeme.
Prago Union má širokou posluchačskou základnu. Chodí na vás lidé, kterým bude za chvíli šedesát, ale i mladí. Čím si to vysvětluješ?
Těch mladých je čím dál víc. Myslím, že začínají být naštvaní z toho, co se jim cpe mainstreamem. Potkávám víc mladých lidí, kteří mají potřebu o věcech přemýšlet. Někdy mě překvapí, že vůbec vědí, kdo jsem.
Ale dává to smysl. Tady nikdo není gangster, i když dělá rap. Všichni máme plus minus podobné životy. Nikdo tady nelítá s kulometem a nestřílí po ostatních. A rap by podle mě měl reflektovat realitu. Není důvod, aby tomu nerozuměl i člověk, který rap normálně neposlouchá, když se tomu otevře.
Ta šíře posluchačské základny mě baví. Je to důkaz, že nebyla kravina dělat to takhle.
Jak se změnil hip hop? Považuješ se ještě za organickou součást scény?
Scéna, jaká tady existovala na začátku dvoutisícovek, kdy vycházel Bbarák, ta pospolitá parta, takové Rychlé šípy, už neexistuje. Dneska si každý dělá, co může.
Mám pocit, že jsem se trochu schválně vrátil k tomu, co mělo smysl na Chaozzu. K přímočarosti. Tehdy jsem nadával na všechno možné, ale věděl jsem o tom prd. Byla tam spousta nedotažených věcí. Ale do dneška má pro spoustu lidí Chaozz význam. Zkoumal jsem, co na tom bylo, a ta přímočarost mi přišla jako něco, co stojí za to vrátit
Ale celkově se žánry neberou tak vážně jako v devadesátkách. Tehdy jsi byl buď pankáč, nebo hiphoper. Připustit, že se ti líbí něco z druhého tábora, byl smrtelný hřích. To se vytratilo a myslím, že je to dobře. Dobrá muzika je dobrá muzika. Nemá smysl zavírat si věci, které by tě mohly bavit, jen proto, že patří do jiného stylu.
Když srovnám starší věci a nové texty, přijde mi, že dřív byly texty víc na pohodu, teď jsou víc na zamyšlení.
Dřív bylo víc písniček postavených na hrátkách se slovy. To se nevytratilo, ale teď ty hříčky používám spíš jako nástroj v rámci většího tématu. Přesunuly se do služeb písničky.
A ten starý svět je pryč? Nebo existuje, jen už o něm nechceš psát?
Já jsem v tom starém světě pořád, tolik jsem se nezměnil. Jen reaguju na to, co je kolem mě teď. A ten současný svět vyžaduje tvrdší zásilku.
Mám pocit, že jsem se trochu schválně vrátil k tomu, co mělo smysl na Chaozzu. K přímočarosti. Tehdy jsem nadával na všechno možné, ale věděl jsem o tom prd. Byla tam spousta nedotažených věcí. Ale do dneška má pro spoustu lidí Chaozz význam. Zkoumal jsem, co na tom bylo, a ta přímočarost mi přišla jako něco, co stojí za to vrátit. Zkombinovat to s tím, co přišlo potom.
Tvoje texty jsou pečlivě vycizelované. Není někdy ta komplexnost kontraproduktivní pro přímé sdělení?
Snažím se, aby to fungovalo tak i tak. Aby tam komplexnost zůstala, ale zároveň aby to dávalo smysl i ve chvíli, kdy nemáš čas nebo chuť se do toho vnořit. Aby hlavní informace fungovala i na první poslech.
Když se do toho zaposloucháš, objevíš další vrstvy. Ale když na to z nějakého důvodu nemáš chuť, mělo by tam pořád být to hlavní. Nevím, jestli je to možné, ale snažím se o to. Možná i proto to zní přímočařeji. Nechci, aby to vypadalo, že si někdo honí ptáčka nad slovíčky a vlastně nikam nedojde.
Co říkáš na AI obsah a vůbec použití umělé inteligence v hudbě?
Tady mám jasno. AI má být nástroj. Něco jako automatická pračka, která uvolnila ženám ruce, aby mohly dělat něco jiného. AI by neměla dělat umění ani muziku. Má dělat to, co se nám dělat nechce, nebo to, k čemu je dobrá. Statistické věci, hledání vzorců ve spoustě dat.
Ale aby mohla vznikat muzika a umění, to máme dělat my. AI se podle mě přeceňuje. Pořád je to jen aritmetický průměr něčeho, co jsme do ní dali. Není schopná vymyslet nic z ničeho. Pracuje jen s tím, na co jsme přišli my.
Nemám strach, že by umělci přišli o práci kvůli AI. AI sama od sebe nemá potřebu tvořit umění. Udělá to, když jí to zadáš jako úkol. A to je zásadní rozdíl. Touha něco vytvořit tam nikdy nebude. A díky tomu vždycky poznáš, že to dělal člověk, který měl potřebu to udělat.
Možná to bude mít ještě pár nehezkých fází. Ale ve finále skončíme u otázky: proč by někoho měla zajímat AI muzika? Nemá v sobě duši. Bavili jsme se o tom s Liborem a říkal jsem, že by se měla dávat nálepka „vytvořeno v AI“. A on říkal: ne, budeme dávat nálepku „vytvořeno člověkem“. Třeba to tak bude.
Člověk není blbej. Proč bych měl ztrácet čas posloucháním něčeho, co mi nemůže nic dát? Computer nemá žádný vhled, který by mě mohl obohatit. Jen čerpá z toho, co už někdo udělal. To je ztráta času.
Co by pro tebe bylo horší? Skončit moc brzo, nebo pokračovat moc dlouho?
To je otázka typu, jestli je lepší shořet, nebo vyhasnout. Pro lidi zvenčí je samozřejmě lepší, když někdo shoří. Otázka je, co je lepší pro tebe. Jestli žiješ v první řadě svůj život a chceš být spokojený s tím, jak nakládáš se svým časem. Kdybys byl šťastný, ale v očích veřejnosti už bys to dělal moc dlouho, má tě to zajímat?
Když budu pokračovat moc dlouho, stejně skončím moc brzo. Doufám, že nedojdu do stádia, kdy bych měl hrát moc dlouho. Nedokážu si to představit. A rozhodně nedopustím, aby toho byl někdo svědkem. Radši skončím sám od sebe a budu si to dělat doma. Je potřeba poslouchat lidi kolem sebe. Oni ti řeknou, jestli ses nezbláznil.
Nová deska Nekorektum je ucelená, každá písnička má nějaké sdělení. Zároveň víš, že lidé na koncertech čekají staré věci, které mají spojené se zážitky. Jak se s tím pracuje?
S každou deskou je těžší zařazovat nové písničky do repertoáru, protože jsou skladby, které nemůžeš nezahrát. Lidé je chtějí slyšet. A mě je vlastně taky baví hrát. Nevím, co bych s tím měl dělat, kromě tříhodinových konceptů.
Je potřeba najít rovnováhu. Možná někdy začnu dělat tematické koncerty. Vyberu písničky, které tak často nehrajeme, ale dohromady budou něco říkat. Zatím to tak není. Nevyčítám lidem, že chtějí slyšet třeba Trubky. A zatím mě ani nesere je hrát.
