Představte si okamžik, kdy se svět kolem vás na malou chvíli zastaví pod tíhou špatné zprávy nebo vyčerpání. V takové chvíli instinktivně hledáme oporu v druhém člověku, v jeho přítomnosti či slovech, která by měla mít váhu sdíleného lidství. Jenže v éře digitálního hluku a chronického nedostatku času narážíme na paradox, který by ještě před deseti lety zněl jako sci-fi.
Naše okolí, stejně unavené a roztěkané jako my, nám často namísto útěchy nabízí jen úsečné fráze nebo nevyžádané rady. Do tohoto prázdna vstupuje umělá inteligence, která, ač bezduchá, dokáže formulovat věty s takovou jemností a vnímavostí, že nás to nutí k zamyšlení. Studie publikovaná v roce 2025 v Communications Psychology totiž naznačuje, že nezávislí posuzovatelé vnímají odpovědi generované strojem jako soucitnější a kvalitnější než ty od lidí, a to i v případech, kdy jde o slova expertů na krizovou pomoc.
Když kód mluví lépe než člověk
Tato zjištění v nás mohou vyvolávat instinktivní odpor. Jak by mohl řádek kódu nahradit lidské setkání? Odpověď je překvapivě prostá a zároveň mrazivá: zapomněli jsme, jak zní opravdová pozornost.
Reklama
Systematický přehled v Journal of Medical Internet Research vysvětluje, že jazykové modely excelují v takzvané kognitivní empatii. Jde o schopnost precizně analyzovat kontext našeho trápení a sestavit odpověď, která je empatická. Algoritmus nemá špatný den, nespěchá na schůzku a necítí se ohrožen naší bolestí. Nabízí nám přesně to, co v danou chvíli potřebujeme – pocit, že nás někdo vnímá v každé nuanci našeho trápení, bez bagatelizace a bez snahy nás okamžitě „opravit“.
Právě v tom spočívá ono skryté drama naší současné komunikace. Člověk v nouzi často nevědomky upřednostní kvalitu přijetí před původem slov. Když nás bolí duše, hledáme bezpečný přístav, nikoliv nutně potvrzení o lidském původu mluvčího. Vyšší hodnocení umělé inteligence ve výzkumech nevyplývá z její geniality, ale z naší vlastní komunikační vyčerpanosti. Zatímco my lidé často utěšujeme dříve, než plně porozumíme, stroj trpělivě syntetizuje jazyk, který ono porozumění dokonale simuluje. Tento stav není oslavou technologií, je to spíše výzva k revizi toho, jak spolu mluvíme u večeře, v kanceláři nebo přes displeje telefonů.
Paradox touhy po blízkosti
Ještě hlouběji do našich rozporuplných potřeb nahlíží práce publikovaná nedávno opět na stránkách Communications Psychology. Autoři v ní popsali takzvaný paradox volby empatie, který přesně zrcadlí rozpolcenost moderního člověka. I když v dotaznících svorně tvrdíme, že toužíme po lidském teple a autentickém vztahu, v praxi hodnotíme texty od umělé inteligence jako účinnější a hřejivější. Zatímco náš rozum sice volí člověka, náš instinkt se cítí lépe po čtení řádků psaných strojem, který dokáže vytvořit iluzi bezvýhradného přijetí. Tento rozpor ukazuje, že naše představa o „lidskosti“ se v průběhu let stala spíše ideálem než každodenní praxí. Toužíme po něčem, co si sami navzájem dáváme stále méně.
Přijmout tento fakt neznamená rezignovat na mezilidské vztahy, ale spíše si přiznat, že empatie je náročná disciplína, kterou jsme v honbě za efektivitou začali zanedbávat. Možná už je načase začít se znovu učit, jak být člověkem, který je nablízku, když ten druhý volá o pomoc. Do té doby se budou mnozí z nás svěřovat jen do chatovacích oken, protože tam je nikdo nepřeruší a nikdo jim neřekne, že přehánějí.
