Smrti se dnes dotýkáme jen zřídka. Držíme ji v ústraní, za zdmi nemocnic a branami hřbitovů. Patří přitom k životu stejně samozřejmě jako narození.
Objevují se ale lidé, kteří ji vracejí zpátky mezi nás. Ne slovy, ale prací. Třeba tak, že na rakev začnou malovat. Místo strachu přichází barva, vzpomínka, otisk života. Ruční práce dává smrti lidský rozměr.
Jednou z nich je Miroslava Kosečková, spoluzakladatelka projektu Malovaná rakev. Pod jejíma rukama vzniká víc než schránka pro poslední rozloučení. Vzniká obraz. Osobní, někdy něžný, jindy silný. Obraz člověka, který odešel, i vztahu, který po něm zůstává.
V rozhovoru mluví o tom, proč se smrti bojíme, co jsme ztratili s odchodem starých zvyků a jak může i poslední rozloučení nést příběh, který pomáhá ztrátu unést.
Smrt, kterou jsme si odvykli vídat
Kdy jste si poprvé uvědomila, že rakev může nést i osobní příběh?
Rakev bývala jen schránkou pro poslední rozloučení, ozdobenou věnci. Když přišel nápad rakve malovat, po prvních hotových kusech se začaly ozývat rodiny. Přicházely s tím, co by si na rakev přály, co jejich blízkého vystihovalo, co měl rád, jaké barvy ho provázely.
Učím se víc vnímat vlastní smrtelnost. Radovat se z obyčejných věcí. Ranní světlo na posteli, káva na procházce, chvíle s blízkými. Objevuju krásu života.
Ukázalo se, že rakev může osobní příběh nést. Symboliku celé bytosti i jeho života s námi. Když na ní vidíte barvy, které miloval, květiny, které jste mu dávali k narozeninám, vrací to vzpomínky i do chvíle posledního rozloučení.
Proč jsme podle vás jako společnost smrt odsunuli na okraj a přestali o ní mluvit přirozeně?
Ještě před třiceti lety bylo běžné žít s rodiči a prarodiči. Starali jsme se o ně až do jejich odchodu. Dřív lidé umírali doma. Pamatuju si fotografii vozu s rakví taženého koňmi před naším domem na vesnici. Blízký odešel doma, rodina ho připravila, sousedé se přišli rozloučit. Dům se stal místem rozloučení, projelo se poslední kolečko kolem vsi a jelo se ke kostelu nebo na hřbitov.
Dnes je všechno jinak. Jsme zahlcení prací, povinnostmi, čas se posunul. Na péči o blízké často nemáme prostor. Vznikají instituce, které ji zajišťují. Má to své místo. Co mě mrzí, je, že se vzdalujeme starší generaci. Nepřebíráme její zkušenosti, její pohled na svět. Přitom právě díky ní bychom mohli pochopit, jak jednoduchý život ve skutečnosti může být.
Jak lidé reagují, když poprvé vidí malovanou rakev? Co v nich ten obraz spouští?
Už samotný pohled na rakev v člověku spouští emoce. Jako bychom se přiblížili smrti nebo jako by v nás něco odešlo spolu s ní. To vytváří prostor pro něco nového.
Rakev může vyprávět osobní příběh. (foto: se svolením)
Když je rakev malovaná, reakce bývají silné a často krásné. Lidem to dává smysl. Otevírá se tím téma smrti i v rodinách. Do obřadu vstupuje láska, světlo, naděje. A zůstávají jiné vzpomínky. Takové, ke kterým se člověk vrací s teplem.
Poslední rozloučení jako začátek vzpomínky
V čem je pro vás zásadní rozdíl mezi obyčejnou rakví a rakví, na které někdo vědomě pracoval rukama?
Rozdíl je obrovský. Stačí si položit jednoduchou otázku: jakou hodnotu má tričko z velkého obchodu a jakou to, které vám někdo ušil? Stejně je to s rakví. Ruční práce do ní vnáší jiný rozměr. A pro mě jsou obřady posledního rozloučení příležitostí ke změně. Malovaná rakev je jednou z cest, jak tu změnu pustit dovnitř.
Kolik malovaná rakev stojí a pro koho je reálně dostupná?
Ceny rakví se pohybují od 21 tisíc Kč. V případě velmi individuálního a náročného vzoru jsou pak vyšší, vždy ale záleží na domluvě.
Dostupné jsou pro všechny, kteří se ztotožňují s naší myšlenkou a posláním a jsou tomuto přístupu otevřeni. Jsem schopná se individuálně domluvit na ceně v případech, kdy je finanční situace v rodině náročná. Zároveň je dobré připomenout, že při tradičním pohřbu s květinovou výzdobou a věnci může malovaná rakev tuto výzdobu alespoň částečně nahradit. Už jsem zažila i situaci, kdy se rodina na rakev složila. To mi dává smysl, protože na poslední rozloučení stejně většinou neseme květiny nebo řešíme věnec.
Jak dlouho trvá vytvoření takové rakve?
Záleží na motivu. Může to být tři dny, ale také čtrnáct dní i déle. Zatím jsem nenamalovala rakev za kratší dobu než čtyři dny. Nevnímám to jako maraton, potřebuji prostor a čas, abych do práce mohla dát maximum. Každý tvůrce potřebuje odstup, aby se na své dílo mohl podívat s nadhledem, viděl, co ještě doladit a kde ubrat nebo přidat.
Záleží na rodině, jak chce obřad pojmout. (foto: se svolením)
Má pro vás malování rakví blíž k řemeslu, umění, nebo k určité formě rituálu?
Je to propojení řemesla, umění i rituálu. Každý si v tom může najít vlastní význam.
Jaké motivy si lidé nejčastěji přejí a co podle vás vypovídají o jejich vztahu k životu a smrti?
Motivy jsou velmi různorodé. Teď maluji anděla. Často se objevuje příroda. Ptáci, květiny, louky, domácí zvířata. Věci, které člověka obklopovaly a měl je rád. Objevily se i přání na motivy jako vlajka Sparty nebo traktory. Možné je téměř všechno. Záleží na rodině a na tom, jak chtějí obřad pojmout.
Proměnila tahle práce váš vlastní pohled na konec života a jeho přijetí?
Ano, a pořád ho proměňuje. Učím se víc vnímat vlastní smrtelnost. Radovat se z obyčejných věcí. Ranní světlo na posteli, káva na procházce, chvíle s blízkými. Objevuju krásu života.
Kde je podle vás hranice mezi snahou smrt „zlidštit“ a rizikem, že ji začneme příliš zkrášlovat?
Tu hranici vlastně neznám. Důležité je zůstat nohama na zemi. Když někdo odchází, je přirozené se rozloučit. Každý po svém. Mluvit s ním, plakat, křičet, cítit. I s úsměvem, pokud víme, že se mu ulevilo.
Malovaná rakev může do obřadu vnést lásku, světlo a naději. (foto: se svolením)
Malovaná rakev pro mě není zkrášlování. Je to vyjádření toho, kým pro nás ten člověk byl.
Setkáváte se i s tím, že lidé malovanou rakev odmítají? Proč?
Ano, i to se děje. Někteří lidé se s tímto nápadem neztotožňují nebo mají jinou představu. Někdo rakev vůbec neřeší, protože chce být zpopelněn, jinému je to jednoduše jedno. Další volí spíše tradiční cestu a vyberou si hladkou dřevěnou rakev bez zdobení. Tisíc lidí, tisíc chutí, jako ostatně ve všem.
Spolupracujete s pohřebními službami, nebo je to pro ně komplikace?
Spolupráci se snažím postupně rozvíjet. Přístupy jsou různé, od služeb, kterým to dává smysl, po ty, které tomu zatím otevřené nejsou. Nejde ani tak o komplikaci, spíš o přístup. Často to končí tím, že když si to rodina přeje, služba vše zajistí. Někde si rakev berou i na ukázku. Je to velmi individuální.
Co po nás zůstává živým
Může podoba posledního rozloučení skutečně ovlivnit to, jak pozůstalí zvládnou ztrátu?
To nedokážu říct jistě. Věřím, že malovaná rakev může do obřadu přinést lásku, světlo a naději. Může otevřít hezké vzpomínky. Velký význam ale vidím v samotném procesu spolumalby. Něco jako arteterapie. To může pomoci zvládnout odchod blízkého.
Co byste chtěla, aby si člověk odnesl ve chvíli, kdy stojí před rakví, která nevzbuzuje strach, ale spíš zastavení?
Možná menší strach. Ale hlavně naději. Naději a víru v život.
Reklama
