Po dekádách, kdy byl Hollywood divokým západem, v němž režiséři zneužívali svou moc k získání „autentických emocí“ skrze ponížení, přišla éra koordinátorů intimity (IC). Měli být spasiteli a vlastně i strážci hranic v éře #MeToo. Jenže po několika letech v praxi se začíná zvedat nečekaná vlna odporu. Nejsou to predátoři, kdo si stěžuje. Jsou to samy herečky, které tvrdí: „Díky, ale tohle nám zabíjí umění.“
Od másla k mechanice: Trauma jako motor
Příběh o tom, jak vznikla nejhorší sexuální scéna v dějinách kinematografie, zní dnes jako horor. Píše se rok 1972, v pařížském bytě natáčí Bernardo Bertolucci kultovní film Poslední tango v Paříži. Devatenáctiletá Maria Schneider netuší, že scéna s kostkou másla nebyla ve scénáři. Bertolucci a Marlon Brando se spikli, aby ji šokovali. Bertolucci později v rozhovoru přiznal, že chtěl její ponížení vidět „jako u ženy, ne jako u herečky“.
Byla tam koordinátorka. Byla milá, ale celý proces byl tak klinický, že jsem si připadala jako u gynekologa.
Byl to extrém, ale Jane Fonda v nedávném rozhovoru potvrdila, že v 70. letech bylo nemyslitelné říct: „Prosím, neodhaluj mi levý prs.“ Buď jste byla profesionálka, která „do toho jde“, nebo jste byla potížistka. Právě proto to vypadalo jako vítězství, když se po roce 2017 stali koordinátoři intimity standardem u produkcí HBO či Netflixu. A vlastně je to dnes i jeden z workshopů na DAMU. Jenže dnes se kyvadlo vrací zpět.
Příběh Mariky, v němž je bezpečí až příliš bezpečné
Marika (přezdívka redakce, celé jméno na přání autorky neuvádíme) je osmadvacetiletá česká herečka, která se loni objevila v mezinárodní produkci natáčené v Praze. „Měla jsem před sebou první velkou milostnou scénu,“ vypráví u kávy na Letné. „Byla tam koordinátorka. Byla milá, ale celý proces byl tak klinický, že jsem si připadala jako u gynekologa. Hodinu jsme řešili polohy, doteky, bariérové pomůcky. Když pak padla klapka, koukala jsem na partnera a viděla jsem jen seznam instrukcí. Chemie byla pryč. Byla jsem v bezpečí, ale můj výkon byl mrtvý.“
Marika není sama a kritika se ozývá i z nejvyšších pater. Sean Bean (Hra o trůny) vyvolal bouři, když prohlásil, že IC „kazí přirozený způsob, jakým se herci chovají“. A zatímco kritici ho okamžitě označili za zpátečníka, překvapivě mu začaly přizvukovat ony ženy, které jsou prý nejvíc zraněné a ponižované.
Proč áčkové hvězdy říkají „ne“?
Podle Kat Rosenfieldové a dalších kulturních analytiků je problém v tom, že IC často přistupují k hereckému výkonu jako k potenciálnímu místu činu. Z herečky se stává oběť v očekávání, z herce potenciální agresor. A následkem toho dochází ke třem hlavním fenoménům.
Prvním je ztráta kontroly nad řemeslem. Hvězdy jako Toni Collette nebo Emma Thompson naznačují, že koordinace může být užitečná pro nováčky, ale pro zkušené profesionály je to urážka jejich schopnosti se domluvit. Je to stejné, jako bychom u českých vyhlášených milovníků nebo u sousedů, třeba u Juraje Kukury, předpokládali, že k milostné scéně potřebují návod.
Druhým problémem je kreativní flow. Herectví je o intuici. Pokud je každý pohyb naplánován jako choreografie v Labutím jezeře, mizí prostor pro to, co dělá film filmem, pro náhodu a nevyřčenou energii.
A konečně, a to je možná to nejdůležitější i mimo filmový svět, důvěra je základ: Když Paul Mescal a Daisy Edgar-Jones natáčeli Normální lidi, jiskřilo to mezi nimi tak, až tím uchvátili svět. I když s nimi koordinátorka intimity pracovala, Mescal později zdůrazňoval, že klíčová byla vzájemná důvěra.
A proto se nabízí otázka: Pokud si dva dospělí lidé důvěřují, proč mezi nimi musí stát prostředník s tabulkou?
Amatérská Magdaléna je stará škola, která ví, co chce
Také přítelkyně mojí maminky, dnes už devadesátiletá paní Magdaléna, je lokální herecká legenda v jižních Čechách, která prošla natáčením v 90. letech i dnešní sterilní dobou. „Víte, co je největší rozdíl?“ ptá se a zapaluje si cigaretu. „Dřív jsme se po scéně objali a šli na panáka. Dneska se na sebe lidi bojí podívat, aby to někdo neinterpretoval jako obtěžování, harrassment, jak teď říkáte. Koordinátoři jsou někdy jako policajti na pískovišti. Místo toho, aby nás učili, jak spolu komunikovat, učí nás, jak se jeden druhého nedotýkat. To je u milostného příběhu docela problém, nemyslíte?“
Magdaléna naráží na fenomén, který psychologové nazývají hyper-vigilance, česky něco jako ostražitost nebo zvýšená pozornost, bdělost. Když se příliš soustředíte na to, abyste neudělali chybu, váš mozek přepne z kreativního režimu do režimu přežití. A v režimu přežití se skvělé umění netvoří.
Jsou koordinátoři zradou #MeToo?
Kritici tvrdí, že odmítání koordinátorů intimity je nebezpečný návrat k toxickým praktikám. Argumentují protokoly o mocenské dynamice na place, které ukazují, že mladé herečky se stále cítí pod tlakem vyhovět slavnějším režisérům nebo kolegům. Pro ně je tato profese koordinátora „nárazníkem“, který za ně řekne nepříjemné ne.
Nejsou to predátoři, kdo si stěžuje. Jsou to samy herečky, které tvrdí: „Díky, ale tohle nám zabíjí umění.“ Extrémy minulosti jsou neobhajitelné. Budoucnost, kde je polibek schvalován komisí pro etiku a bezpečnost práce, je ovšem pro diváka i tvůrce k uzoufání nudná.
Jenže tenhle argument má trhlinu, jíž je svéprávnost. Pokud herečka jako Kate Winslet, která mimochodem koordinátory intimity u některých svých projektů podporuje, u jiných nikoliv, cítí, že koordinátora nepotřebuje, nemělo by to být její svaté právo? Vnucovat ochranu někomu, kdo o ni nestojí, zavání novým druhem omezování osobní svobody, jen v progresivním hávu. „Je to paradox. Bojovali jsme za to, aby ženy měly v Hollywoodu hlas. A teď, když ten hlas používají k tomu, aby řekly, že chtějí v posteli trochu víc svobody a méně dohledu, říkáme jim, že tomu nerozumí,“ píše ve své úvaze Kat Rosenfield.
Budoucnost je v hybridu, ne v diktátu
Je zjevné, že Hollywood hledá novou rovnováhu. Extrémy minulosti, jako zmíněné máslo v Paříži, jsou neobhajitelné. Budoucnost, kde je polibek schvalován komisí pro etiku a bezpečnost práce, je však pro diváka i tvůrce k uzoufání nudná.
Podle dat amerických hereckých odborů SAG-AFTRA z konce loňského roku počet koordinátorů stále roste, ale mění se jejich role. Ti nejlepší z nich nefungují jako dozorci, ale jako „překladatelé“. Pomohou nastavit technické parametry a pak ustoupí do stínu, aby nechali herce dýchat.
A kde je ta chemie?
Možná je skutečným důvodem odmítání koordinátorek intimity prostý fakt, že lidská sexualita – i ta předstíraná – je ze své podstaty chaotická, nepředvídatelná a trochu nebezpečná. Když ji příliš vyčistíte a zorganizujete, zbyde vám jen suchá instruktáž.
Herečky nevolají po návratu predátorů, ale volají po návratu důvěry. Protože bez důvěry mezi dvěma lidmi před kamerou se z filmu stává jen velmi drahá simulace života. A na tu se nikdo dívat nechce.
