Když medicína narazí na své limity, lidé většinou nezačnou hledat alternativu proto, že by odmítali lékaře nebo vědu. Spíš mají pocit, že zůstali sami se svými potížemi, nejistotou a strachem. Ve chvíli, kdy diagnóza nepřináší jasnou cestu dál, léčba nenabízí vyhlídku na uzdravení a zdravotnický systém nemá čas na delší rozhovor, vzniká prázdné místo. A právě do něj se snadno vejde víra v „něco víc“ – zázračné kapky, sliby uzdravení, duchovní směry i nejrůznější alternativní postupy.
Nejde přitom jen o důvěru v konkrétní preparát nebo metodu. Jde o hlubší otázku: kde končí možnosti moderní medicíny a kde začíná lidské zoufalství. Co se děje s člověkem ve chvíli, kdy slyší, že jeho nemoc je „chronická“ nebo „na celý život“. A proč jsou právě tehdy lidé ochotní uvěřit věcem, které by za jiných okolností považovali za iracionální.
Postoje Adély Bendové jsou pro někoho inspirativní, pro jiného provokativní. Nezůstávají ale na povrchu. Otevírají témata, o nichž se v ordinacích často nemluví – bezmoc, smíření, víru, ale také moc, peníze a byznys ve zdravotnictví. Právě o tom jsme si s Adélou Bendovou povídaly.
Kde podle vás v praxi končí možnosti klasické medicíny a začíná zoufalství pacientů, kteří mají pocit, že už jim „nikdo neumí pomoct“?
To je velmi individuální. Záleží na zralosti každého člověka, na jeho zkušenostech, povaze i na tom, v jaké fázi života se nachází. Někomu stačí jedna návštěva lékaře, kde se dozví, že už napořád bude muset užívat určité léky. Už tahle informace může být pro někoho natolik zatěžující, že v něm spustí pocit bezmoci, křivdy nebo strachu.
Jiný člověk si naopak potřebuje projít letitým obíháním odborníků, bolestivými vyšetřeními a zákroky, než mu postupně dojde, že žádný další lékař mu zázrak nenabídne. Že systém nemá další odpověď. Obě tyto možnosti i všechno mezi nimi jsou v pořádku. Každý máme svoji cestu a svůj vývoj a ten zkrátka neurychlíme. Nelze nikoho nutit, aby „prozřel“ dřív, než je na to připravený.
Proč jsme jako lidé ochotní uvěřit zázračným kapkám, slibům uzdravení a alternativním cestám právě ve chvíli, kdy selžou léky a racionální vysvětlení?
Protože tonoucí se stébla chytá. Ve chvíli, kdy je nejhůř, se racionální uvažování velmi často vypíná. Strach, bolest a nejistota mají obrovskou sílu a dokážou přebít i dlouhodobě budovaný kritický pohled na svět. Pak je člověk ochotný spolknout návnadu komukoliv, kdo nabídne jakoukoliv naději, i když z racionálního pohledu pochybnou.
Je víra v „něco víc“ známkou lidské slabosti, nebo naopak přirozenou reakcí na situaci, kdy tělo i systém naráží na své limity?
Podle mě žijeme v době, kdy lidstvo ve svém vývoji prožívá etapu silného ukotvení ve hmotě. Dlouhodobě jsme se orientovali na to, co je měřitelné, viditelné, prokazatelné. Zároveň už ale někteří lidé začínají více či méně tušit, že to, co vidíme, není všechno. A postupně se vracíme k duchovnu, na které jsme v minulosti zapomněli nebo jsme ho vědomě potlačili.
Člověk je léčený tak, aby zůstal naživu, ale zároveň se úplně neuzdravil.
Na začátku této cesty většinou stojí víra. Víra s touhou, aby skutečně „něco víc“ existovalo. Postupně, s narůstajícím poznáním a zkušeností, tuto víru nahrazuje jistota, že není možné, aby to všechno byla náhoda. Když člověk dál pracuje na svém rozvoji, začínají se mu otevírat další schopnosti – intuice, nové způsoby komunikace nebo tvoření myšlenkou.
To vědění, že hmota není všechno, je podle mě v nás zakotvené stejně přirozeně, jako je v každém semínku uložený program pro růst celé rostliny. Jen si na něj každý vzpomínáme svým vlastním tempem.
Setkáváte se s tím, že lidé nehledají ani tak uzdravení těla, jako spíš pochopení, pozornost a naději, kterou v ordinaci nenašli?
Setkávám se spíš s tím, že lidé hledají, co vlastně hledají. Často ani sami přesně nevědí, co jim chybí. Většina těch, kteří ke mně přicházejí, už má ale v hlavě poměrně srovnané věci a přicházejí si spíš pro informace a podporu na své cestě.
Pro některé je zatím velmi těžké přijmout, že změna se sama neudělá a že ani ty kapky, které si odnesou, je nespasí natrvalo. Zároveň ale naprosto chápu, jak obtížné je převzít plnou zodpovědnost za svůj život ve společnosti, která by nás nejraději držela na úrovni dětí, aby nás bylo možné snadno ovládat.
S touhou po pozornosti a zázračných řešeních bez práce se osobně setkávám převážně v domově pro seniory. Tam je ten hlad po lidském zájmu a naději často velmi silný.
Jak rozlišit mezi léčivou nadějí a nebezpečnou iluzí?
Možné je všechno, čemu dokážeme uvěřit. Jako příklad se často uvádí německý dokumentarista Clemens Kuby, který po vážném úrazu páteře dokázal znovu chodit, přestože lékaři jeho stav považovali za beznadějný. Kvantové pole skýtá nekonečné možnosti. Často jsou to právě lékaři, kteří varují před „falešnou nadějí“ ve strachu, aby pacient nebyl zbytečně zklamaný.
MUDr. Adéla Bendová
Lékařka Adéla Bendová se dlouhodobě pohybuje na pomezí dvou světů. Jako koronerka se setkává s náhlými i očekávanými úmrtími, kde je vedle odbornosti nutná také lidskost a citlivá komunikace s pozůstalými. Setkávání s rodinami v prvních hodinách po ztrátě blízkého člověka podle ní prohloubilo respekt k procesu truchlení i ke křehkosti lidského života. Vystudovala klasickou medicínu, zároveň ale otevřeně mluví o jejích limitech, zejména u dlouhodobých a chronických onemocnění. Na sociálních sítích se věnuje odpovědnosti pacienta, duchovnímu rozměru zdraví i otázkám, které podle ní moderní medicína upozadila. Sama o sobě říká: „Jsem lékařka posedlá hledáním pravdy o životě (i smrti) a zdraví.“
Místo toho mu ale neváhají říct: „zbývá vám několik týdnů života…“ nebo „je to tak otázka maximálně tří měsíců“. Taková věta může působit skoro jako „kletba“, kterou je těžké prolomit. Není výjimkou, že po takovém ortelu zemře i člověk se špatně stanovenou diagnózou, který by ve skutečnosti umřít neměl. A pak je tu ještě celospolečenské paradigma, univerzální mínění o tom, co je a co není možné. Nicméně kdo ho dokáže prolomit, dokáže „nemožné“.
Kdy může naděje člověku pomáhat, a kdy ho naopak může připravit o čas, peníze nebo zdraví?
A pak jsou tu samozřejmě i obchodníci s falešnou nadějí, které nemusí být snadné rozpoznat.
Na to nemám žádný instantní a univerzální návod. Jediná cesta, kterou znám, je vzdělání. Neustálé zjišťování informací, jejich skládání dohromady a poctivé zkoumání toho, čemu jsem ochotná věřit a proč. Důležité je ptát se sama sebe, jestli mi daná věc dává smysl, jestli je v souladu s mým vnitřním nastavením.
Další možností je najít si někoho, komu důvěřuji a o kom vím, že si podobnou cestou už prošel přede mnou. Samozřejmě i tady existují rizika. Reklama a marketing jsou dnes extrémně silné nástroje. Prodejci „zázračných řešení“ je mají často zvládnuté dokonale a umí velmi přesvědčivě vzbudit pocit důvěry. Pak snadno člověka připraví o velké peníze, o čas, o zdraví i o rozum.
A opět se dostáváme k tomu samému: převzít plnou zodpovědnost za své jednání a učit se kriticky zkoumat věci, které ke mně přicházejí.
Co by podle vás měla moderní medicína změnit, aby pacienti nemuseli utíkat k „zázrakům“, když jim běžná léčba nepomáhá?
Musela by se vrátit ke svému původnímu záměru. Tedy vést lidi k uzdravení. A zároveň by musela uznávat skutečně funkční postupy, nikoliv jen ty, které jsou ekonomicky výhodné.
To, co si dnes často hraje na moderní medicínu, je podle mě hra peněz, prospěchu, postavení a moci. A postavení a moc bohužel lákají i mnohé lékaře, hřeje to jejich ego. Člověk je léčený tak, aby zůstal naživu, ale zároveň se úplně neuzdravil. Aby zůstával dlouhodobým uživatelem systému.
Výzkumy se často provádějí jen proto, aby podpořily předem objednaný výsledek, a tedy finanční zájmy, nikoliv skutečný prospěch pacientů. Medicína by musela projít zásadním přerodem od prohnilého byznysu k dovednosti s vysokou pokorou a morálním kreditem.
Reklama
Zároveň chci říct, že tohle všechno platí především pro oblast dlouhodobých onemocnění. Akutní medicínu máme naopak na velmi vysoké úrovni a před tou mám obrovský respekt. Medicína dnes dokáže zachraňovat životy. To je neoddiskutovatelné. Nedokáže ale zajistit zdraví.
Když mluvíte o posedlosti hledáním pravdy o životě a smrti, co vás k těmto otázkám přivedlo nejsilněji – nemoc, setkání s umíráním, nebo vlastní pochybnosti o tom, co lékařská profese skutečně znamená?
Už jako dítě jsem byla velmi zvídavá a potřebovala jsem rozumět tomu, jak věci fungují. Dávalo mi to pocit jistoty. Život, zdraví, smrt a duše pro mě byla odjakživa naprosto vzrušující témata. Vždycky jsem měla potřebu chápat věci do hloubky.
S přibývajícími zkušenostmi a narůstajícími požadavky jsem ale začala narážet na obrovskou povrchnost. A když jsem pak pronikla do medicíny a lékařské profese, přišlo velmi tvrdé přistání v realitě. Hnaná touhou po informacích o zdraví a uzdravování jsem se najednou ocitla v komunitě postavené na dogmatech, aroganci a moci.
Tak jsem si znovu našla cestu ven. Dál objevuji odpovědi na své otázky a buduju si svůj vlastní kousek „ráje na zemi“.
Existuje podle vás moment, kdy je důležitější přestat hledat další léčbu a začít hledat smíření, smysl nebo pravdivý vztah k vlastní konečnosti? Jak se to pozná?
Podle mě je potřeba tohle dělat neustále. Ideálně ještě dřív, než přijde vážná diagnóza. Nejpozději ve chvíli, kdy člověk takovou diagnózu „vyfasuje“. Právě tímhle by měl celý proces začít.
Smíření, přijetí a pravdivý vztah k sobě samému jsou samy o sobě velmi silnou formou léčby. A teprve potom má smysl hledat další možnosti řešení.
