Tohle je příběh mého známého z doby, kdy seděl u monitoru denně do tří do rána. V komunitě on-line hry, které věnoval tři roky života, se rozkřiklo, že vývojáři vypínají servery. Definitivně. Jeho postava, válečník s brněním, které „farmil“ stovky hodin, stála uprostřed hlavního náměstí. Konec světa se blížil.
Tomáš je dnes špičkovým ajťákem a stojí v čele velké korporace. Tehdy ale virtuálnímu světu her zcela propadl. „Když se blížil konec světa, i ve hře, bral jsem to skoro jako skutečnost. Čekal jsem chaos. Čekal jsem, že lidé začnou v amoku ničit vše kolem, když už na ničem nezáleží. Místo toho se stalo něco zvláštního. Lidé si sedali k virtuálním ohňům, vyprávěli si vtipy a loučili se,“ říká Tomáš.
Tenhle moment není jen sentimentální vzpomínkou jednoho gamera. Byl to totiž mikrokosmos lidské přirozenosti, který posléze potvrdila i tvrdá data. Kdyby se blížil konec světa, lidé by se zřejmě semkli.
Experiment ArcheAge: Svět s datem spotřeby
Vědci mají jeden zásadní problém: nemohou studovat skutečný konec světa, protože ve chvíli, kdy nastane, budou mít respondenti, a ano, i vědci, úplně jiné starosti než vyplňovat dotazníky. Tým analytiků se proto rozhodl pro geniální obezličku. Využili uzavřené beta testování hry ArcheAge. Jedná se o korejskou populární videohru Jaka Songema, bývalého vývojáře Lineage, a jeho vývojářské společnosti XL Games.
Možná nejsme tak křehká civilizace, jak si rádi myslíme.
Hráči měli 11 týdnů na to, aby budovali své postavy, plnili úkoly a hromadili majetek. Všichni ale věděli, že po uplynutí této doby bude server smazán. Veškerý progres zmizí v digitálním nebytí. Výsledek? Analýza 270 milionů záznamů o chování hráčů, kterou experti publikovali v rámci World Wide Web Conference, vyvrací hollywoodské mýty o Šíleném Maxovi.
Dvě tváře digitální apokalypsy
Tomáš, dnešní Head of IT Operations, není jediný, kdo byl udiven, jak lidé ke konci světa, byť virtuálního, jednají.
Představte si Marka (39), což je typický „hardcore“ hráč. Deset týdnů nedělá nic jiného, než že optimalizuje své statistiky. Jakmile se ale přiblížil poslední týden, Marek se na expení vykašlal. Studie ukazuje, že lidé v předvečer zániku zcela opouštějí osobní rozvoj. „Planting my apple tree,“ tedy luteránské heslo o sázení jabloně, i kdyby měl zítra nastat konec světa, v praxi nefunguje. Marek přestal plnit úkoly. Proč se snažit, když zítřek neexistuje?
Ale pokud si myslíte, že virtuálním světům propadají jen muži, jste na omylu. Je tu ještě Jana (42). Ta se většinu času při téže hře ArcheAge držela stranou. Ale jak se digitální hodiny blížily k nule, Jana začala daleko víc mluvit v chatu s ostatními hráči. Studie publikovaná na serveru arXiv v roce 2017 odhalila, že s blížícím se koncem se lidé stávají sociálnějšími. Chatovací kanály se neplnily nenávistí, ale nostalgií a pozitivními emocemi. Jana si našla novou skupinu přátel, se kterými strávila poslední hodiny jen tím, že „byli spolu“.
Vrazi na odchodu a klid v duši
Samozřejmě se našli i tací, kteří se rozhodli pro „vražedné řádění“. Vědci je nazývají churners – lidé, kteří se rozhodli hru opustit dříve a ztratili k ní jakýkoli vztah. Ti se často uchylovali k antisociálnímu chování a zabíjeli ostatní hráče. Byli to však jen statističtí exoti.
Většina komunity, ti, kteří zůstali až do úplného vypnutí, se chovala překvapivě mírumilovně. Data ukazují, že staré sociální vazby se upevňovaly a vznikaly nové, byť krátkodobé. Je to fascinující paralela k tomu, co sociologové nazývají „altruismem v katastrofách“. Jak uvádí studie o chování lidí během reálných krizí, lidé mají v krizových momentech tendenci k hyper-sociabilitě a vzájemné pomoci, nikoli k panice a násilí.
Proč nás to (ne)překvapuje?
Když se svět hroutí, morální imperativy nezmizí, ba naopak, často se vyjasní. Studie o ArcheAge jasně říká, že konec světa není šancí k beztrestnému zločinu, ale k poslednímu hlubokému nádechu v komunitě. Možná nejsme tak křehká civilizace, jak si rádi myslíme.
Reklama
Možná by nás v dnešní době mělo více než kdy jindy uklidnit, že lidská nátura je v jádru nastavená na spolupráci. Pokud by zítra měl do Země narazit asteroid, pravděpodobně nebudeme rabovat obchody s elektronikou. Spíš půjdeme za sousedem, kterého jsme roky ignorovali, a otevřeme si s ním tu nejlepší láhev vína, kterou máme ve sklepě.
Takže ano, i videohry nás mohou naučit modelovému chování. Nejsme sice ti, co budou do poslední vteřiny sázet jabloně, abychom se zlepšovali, ale jsme ti, kteří si v poslední vteřině podají ruce. A to je vlastně ta nejlepší zpráva o konci světa, jakou jsme mohli dostat. Známe ji i jako pověstný poslední záběr velkofilmu Titanic, kde dva staroušci čekají na smrt v kajutě, smířeně, ruku v ruce. Tak to s námi ještě není tak špatné.
