Převládající neurovědecký pohled dlouhá léta vycházel z předpokladu, že lidské vědomí je vedlejším produktem biologických procesů v mozku – jakýmsi digitálním obrazem na monitoru našeho hardwaru. Tato perspektiva zdůrazňuje biologické ukotvení vědomí a může vyvolávat dojem, že naše „já“ je plně určeno organickými procesy.
Někteří badatelé redukcionistický pohled zpochybňují. Objevují se totiž indicie naznačující, že vztah mezi mozkem a vědomím je mnohem dynamičtější a možná i méně závislý, než jsme si byli ochotni připustit.
Jasná mysl v klinickém stínu
Základní trhlinu do materialistického pohledu vnesla medicína tam, kde bychom ji čekali nejméně – v tichu operačních sálů. Kardiolog Pim van Lommel v roce 2001 publikoval v žurnálu The Lancet studii, která sledovala 344 pacientů po srdeční zástavě. Zjistil, že celých osmnáct procent z nich prožilo během klinické smrti jasné a strukturované stavy vědomí. K těmto prožitkům docházelo v momentech, kdy u pacientů prokazatelně ustala měřitelná elektrická aktivita mozkové kůry. Van Lommel ve své práci Consciousness Beyond Life rozvádí myšlenku nelokálního vědomí – tedy teorii, že mysl nepotřebuje fungující mozek jako svůj generátor, ale využívá jej spíše jako filtr či rozhraní, které nám slouží jako nezbytný kompas k navigaci ve fyzickém světě.
Připustíme-li možnost, že vztah mezi mozkem a vědomím je komplexnější, než se dlouho předpokládalo, pak už nejsme jen pasivními nositeli neuronálních procesů. Spíše se ukazuje, že biologické a subjektivní roviny našeho života jsou v neustálém dialogu.
Pokud se toto rozhraní vlivem klinické smrti dočasně odmlčí, vědomí paradoxně nezhasíná, ale podle Van Lommela se rozšiřuje do podob, které klasická biologie zatím neumí plně vysvětlit. Lommel tato zjištění interpretuje jako argument pro teorii nelokálního vědomí, což vyvolalo odbornou debatu. Pokud bychom tyto zkušenosti interpretovali jako projev vědomí nezávislého na mozkové aktivitě, otevíral by se fascinující prostor pro výzkum lidské mysli. Už by nešlo jen o anomálie v medicínských záznamech, ale o otázku, jak tyto zkušenosti interpretovat a co nám mohou říci o limitech současných modelů vědomí.
Nástroje proměny
Pokud bychom přijali hypotézu mozku jako rozhraní, pak by moderní intervence do neuronálních sítí mohly být chápány jako způsoby, jak měnit samotnou kvalitu prožívání. Studie z roku 2025 potvrzuje, že psychedelická terapie a neuromodulační metody představují mimořádně účinnou cestu k hluboké proměně lidské zkušenosti. Je však nezbytné zdůraznit, že tyto intervence rozhodně nejsou určeny každému. Vyžadují přísný klinický dohled, protože u mnoha jedinců mohou kvůli specifickým kontraindikacím či psychickým predispozicím vyvolat vážná rizika. Nejedná se o volnočasové experimenty, ale o sofistikované medicínské nástroje.
Využití technologií jako repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS) nebo hluboká mozková stimulace (DBS) naznačuje, že naše vědomí je možná do určité míry plastické a programovatelné. Výzkumy v oblasti hraničních stavů vědomí navíc ukazují, že i v kontrolovaných medicínských podmínkách může pochopení těchto transformativních prožitků radikálně změnit náš postoj k vlastní konečnosti.
Rytmus spojení
Tento průzkum neznáma nás paradoxně neodvádí od naší fyzické podstaty. Výzkum Rollina McCratyho a Institutu HeartMath naznačuje souvislost mezi srdeční koherencí a emoční regulací, ačkoliv interpretace těchto výsledků zůstávají předmětem diskuse. Srdce vysílá do mozku více informací skrze nervové dráhy, než kolik jich od něj přijímá, a tím zásadně ovlivňuje naše prožívání stresu i pocit sounáležitosti. Podle analýzy Thayer et al. (2015) slouží HRV jako základní ukazatel naší schopnosti seberegulace.
Připustíme-li možnost, že vztah mezi mozkem a vědomím je komplexnější, než se dlouho předpokládalo, pak už nejsme jen pasivními nositeli neuronálních procesů. Spíše se ukazuje, že biologické a subjektivní roviny našeho života jsou v neustálém dialogu.
