Kdekoliv jinde na světě je to jednoduché. Mrknete na mobil a víte. Na pólech je to ale trochu absurdnější. Ne proto, že by tam čas přestal existovat, ale protože náš systém jeho měření tam přestává dávat smysl.
Greenwich vládne světu. Dokud nedojdete na pól
Země se otočí kolem své osy jednou za zhruba 24 hodin. Časová pásma vycházejí z toho, že každých 15 stupňů zeměpisné délky odpovídá přibližně jedné hodině. Referenční bod leží v Greenwichi – londýnské čtvrti, kterou prochází nultý poledník. Právě od něj se počítá světový čas (GMT, dnes přesněji UTC), podle kterého se orientují letadla, lodě i finanční trhy.
Funguje to skvěle. Když je v Londýně poledne, slunce mají vysoko nad hlavou. V New Yorku je ráno. V Tokiu večer. Svět se točí a hodiny s ním.
Nultý poledník, Greenwich. (foto: Shutterstock)
Jenže na pólech se všechny poledníky sbíhají do jednoho bodu. Geometrie se tváří, že jste současně ve všech pásmech. A když jste ve všech, nejste vlastně v žádném. Časová mapa se složí jako papír a zůstane jen sníh.
Slunce, které ignoruje náš rozvrh
Ve většině světa máme aspoň nějaký přirozený rytmus. Ráno světlo, večer tma. Na pólech to funguje jinak. Slunce vychází jednou ročně a jednou ročně zapadá. Půl roku je světlo. Půl roku tma. Žádné dramatické „dobré ráno“, žádné romantické západy každý večer. Jen dlouhý, pomalý oblouk nad obzorem.
Kdybyste se orientovali jen podle oblohy, po pár dnech byste netušili, jestli je čas na snídani nebo na existenciální krizi.
Šest měsíců světla, šest měsíců tmy. A mozek bez kompasu
Naše biologické hodiny jsou nastavené na střídání světla a tmy. Světlo dopadne na sítnici, mozek dostane signál a začne řídit produkci melatoninu – hormonu spánku. Celý systém je překvapivě citlivý.
Když světelný režim zmizí, tělo začne tápat. Lidé, kteří tráví měsíce na antarktických stanicích, mluví o problémech se spánkem, výkyvech nálad a pocitu, že den nikdy pořádně nezačne ani neskončí. Něco jako permanentní jet lag bez letadla a bez dovolené.
Reklama
Proto mají stanice přísný režim, umělé osvětlení a pevně daný harmonogram, podobně jako na vesmírné stanici. Ne kvůli estetice, ale kvůli psychickému přežití.
Tak jaký čas tam platí?
Ten, na kterém se lidi dohodnou. Neexistuje žádné oficiální „polární pásmo“. Americká stanice Amundsen–Scott na jižním pólu používá novozélandský čas. Ne kvůli hvězdám, ale kvůli logistice – většina spojů tam přilétá z Christchurch. Jiné stanice používají čas své domovské země nebo koordinovaný světový čas (UTC).
Interně si každá stanice může jet čas, který si vybere. Ale pokud jde o lety, sdílení dat nebo krizovou situaci, všichni přepnou na UTC. Typická věta zní jednoduše: „Meeting at 14:00 UTC.“ Čas tam není diktát přírody. Je to praktické rozhodnutí. Na místě, kde slunce půl roku nezapadá, je dohoda silnější než astronomie.
Konec samozřejmostí
Póly ukazují něco, co si běžně nepřipouštíme: čas je částečně fyzika a částečně dohoda. Hodiny tikají stejně jako v Praze nebo v New Yorku. Jen nejsou opřené o dramatické pohyby slunce, ale o potřebu lidí domluvit se, kdy pracovat, kdy spát a kdy se sejít na večeři.
A možná je to dobrá připomínka i pro nás: některé věci, které bereme jako pevné a samozřejmé, jsou ve skutečnosti jen velmi dobře fungující dohoda. Stačí změnit místo – a všechno se rozpadne.
