Potkal jsem se s kamarádem v kavárně v holešovických Jatkách. Čekal na dceru, která byla v „kroužku“. La Putyka tam pro děti pořádá kurzy, což mi přijde velmi chvályhodné. Chodit se učit od těch, kteří spojují pohyb s kulturou, dává smysl. Je vždy přínosné, když vás vedou lidé, kteří práci opravdu dělají, a nejen akademicky vyučují. Navíc setkání s hvězdami v oboru napomáhá i psychicky.
Odmala zjistíte, že to jsou také jen lidé s jejich chybami, rozmary, povahovými rozdílnostmi. Máte k nim respekt, ale současně cítíte, že je možné dokázat to, co oni, protože to nejsou bohové, i když je třeba chvíli za takové považujete. A naopak těžko najdete větší smysl své práce než v navazování toho, co jste se naučili, na novou generaci. I to vyžaduje kus odvahy a schopnost sebereflexe. Protože to, že jste dobří nebo byli vynikající ve svém oboru, vůbec neznamená, že automaticky zachytíte vibe nové doby. Hranice mezi muzeálním exponátem, podkladem pro konferenci, tradicí a něčím, co funguje dál, byť v obměněné podobě, je velmi tenká a vůbec nepřipomíná korzo, že, doktore Husáku.
Fotbal jako kulturní záležitost
V debatě s kamarádem jsme se ale dostali k dalšímu tématu, které není modernímu pojetí La Putyky tak vzdálené. A to je spojení kultury a sportu.
Odvážím se tvrdit, že třeba takový fotbal je i kulturní záležitost. Ne tím, co předvádí borci na hřišti, ale emocí, vztahem, který mají k podívané fanoušci. Ti, nebo alespoň někteří z nich, tam nechodí jen kvůli výsledku. Ale především setkání s kamarády a známými, příjemnému rituálu podpořenému vnitřním propojením s klubem a vším, co to dotváří pro jejich život.
Fotbalový klub nefunguje mimo čas a prostor. Je spojen s určitým místem, vytváří jeho genius loci, přijímá atmosféru čtvrti či celého města, kde sídlí. Fotbalový klub je součástí oněch důležitých vazeb, nitek, které vzájemně propojené, zašmodrchané a opět komplikovaně navazované tvoří to, čemu říkáme domov. Pokud tedy místo, kde žijeme, nepovažujeme za pouhé bydliště.
Příklad niterného vztahu ke klubu je záchrana pražské Bohemky jejími fanoušky před zhruba dvaceti lety. Kdyby šlo jen o góly, pivo a párky, pak se v Ďolíčku už dávno fotbal nehraje. Tribuny stadionů jsou navíc při současné proměně až pomalém uvadání hospodské kultury možná posledním místem setkání lidí různých názorů, příjmů i věku.
Každý hledáme cestu ke svému sebevyjádření jinak a potřebujeme k tomu odlišné impulsy. Důležitý je ale výsledek. I když nejen ten. V životě, ve sportu i v kultuře. Ono je jedno, jak to nazveme.
Že jsou mezi fandy i raubíři a lumpové? Tak v jakém společenství nejsou. Stejně jako slovy básníka nikdo z nás není ostrovem sám pro sebe, ani jakákoliv lidská činnost, která dělá druhým radost a vede alespoň na chvíli jeho nepoznaný vnitřní svět k pohybu směrem k tajemství sounáležitosti s dalšími lidmi, jež je opět jen cestou k prostorám mnohem hlubším, není osamocená. Kultura není jen obraz či hudba, je to způsob života, přemýšlení a jednání. Vedou-li tyto k tvorbě či jen péči o ducha, ať vlastního či prostoru kolem nás, pak je můžeme nazvat kulturou. Každý hledáme cestu ke svému sebevyjádření jinak a potřebujeme k tomu odlišné impulsy. Důležitý je ale výsledek. I když nejen ten. V životě, ve sportu i v kultuře. Ono je jedno, jak to nazveme.
Bylo mi dobře v té holešovické kavárně, ani ne tak díky kvalitě kávy či zajímavosti diskuse. Ale pro to vědomí, že za zdí lidé dělají něco, co prostředí města, ve kterém rád žiji, pozvedá. A to stačí, jak suše ukončil svoji předmluvu ke Švejkovi jeho autor. Člověk nepochybně kulturní, ale s kterým by asi mnozí lidé, kteří by sami sebe za kulturní považovali, nechtěli mít dvojdomek.
