Všichni to známe a myslíme tím doslova a do písmene všichni. Po práci jdeme na jedno, jen s kolegy trochu upustit páru. Pak dostaneme chuť na další. Třetí do nás vklouzne ani nevíme jak. A najednou jsou dvě hodiny ráno a my hledáme ztracený mobil, protože jsme si polili oblek chilli višňovkou a potřebujeme zavolat taxíka domů.
V Česku je alkohol nedílnou součástí společenského života. Alkohol není hrozba, je to naopak věc, která lidi spojuje. Češi jsou na to náležitě hrdí, svoji pivní kulturu by dokonce chtěli umístit na seznam UNESCO jako světovou kulturní památku. Alkohol neodmyslitelně patří ke všem hromadným společenským rituálům od pátečních posezení s přáteli přes fotbal až po pohřby. Když odmítnete, dívají se na vás často skrz prsty: nejste nějací divní, nestalo se vám nic? Existují dvě polohy, buď jako všichni prostě pijete co se do vás vejde, nebo jste abstinenti, což v českém podání znamená něco jako být mentálně postižený. Prostor na tolik propagované umírněné pití je takřka mizivý a téměř nikdy se nejedná o veřejný prostor. Umírněně si můžete dát s drahou polovičkou doma v pátek láhev vína před romantikou v ložnici, umírněně si můžete dát dvojku při obědě, ale umírněné pití na pátečním mejdanu? Vyloučeno. Přitom lidí, kteří by si rádi dali sem tam něco málo, je spousta. Jen na to prostě společnost není nastavená.
Alkohol je zkratka
Když to někdo s pitím přehání, tak říkáme, že mu chybí vůle. Když někdo nedokáže po dvou skleničkách přestat, je to známkou slabého charakteru. Tak zní obecný argument těch, kterým všeobecné kalení není příliš sympatické. Z odborného hlediska je to ale trochu jinak. Alkohol stimuluje mozek k produkci dopaminu. Není to de facto droga štěstí, ale cítíme úlevu a něco jako uspokojení nad dobře vykonanou prací. Cítíme se lépe, pomáhá nám to, a život je prostě hned jednodušší. A mozek si tyhle zkratky velice dobře pamatuje. Velmi rychle si zvykneme, že alkohol (respektive pocit po něm) je něco za odměnu, a v tu chvíli jde veškeré racionální uvažování do háje. Což je přesně ten důvod, proč zajít na jedno neznamená nikdy opravdu zajít na jedno. Podvědomí s vámi nevyjednává, podvědomí si s vámi dělá, co chce.
Přes všechny kampaně o umírněném pití, přes krásná hesla typu na pivo s rozumem, je českým standardem zlejt se jako mužik. Dokonce do té míry, že je nám milejší, když někdo řekne, já nepiju, než když někdo odmítne druhého panáka domácí víčkovice, protože už tolik nepije a jeden mu na chuť stačí.
Což v důsledku znamená, že nadměrná konzumace není o tom, že byste měli nedostatek vůle nebo morálky. Je to biologicky zafixované pravidlo. Celý život se snažíme o to, abychom se měli dobře, a co nám jednou zafunguje, tak potom děláme pořád dokola. A právě v té chvíli vstupuje na scénu ozempic na alkohol. Není to žádný zázračný univerzální lék. Nový lék vás netrestá tím, že by vám ubližoval, jen mění jednu zásadní věc: přestáváte vnímat alkohol jako odměnu, protože se po něm necítíte ani hůř ani líp, jen pořád stejně. Což je velmi zásadní posun: alkohol přestává být odměnou.
Lék, který netrestá
Látka, o které mluvíme a které se přezdívá ozempic na alkohol, se jmenuje naltrexon. Není to ani nová, ani převratná, ani trendy záležitost. Lékaři ji předepisují už desítky let, většinou se pomocí ní léčí těžcí alkoholici a uživatelé opiátů. Od starších brutálních metod (docent Skála a primář Nešpor prominou) se liší hlavně tím, co nedělá. Po naltrexonu vám není špatně jako po antabusu. Nemáte pocit, že by nad vámi visel bič, který dopadne ve chvíli, kdy si dáte to příslovečné jedno. Naltrexon blokuje opioidové receptory v mozku, což jsou přesně ty, které přinášejí libé pocity při pití čehokoliv. Lidé mohou klidně pít dále, ale najednou zmizí ten pocit, že teď už je svět zase v pořádku. Pivo pořád chutná skvěle, víno můžete bez obav párovat s dobrým jídlem, jen prostě zmizí ten moment, kdy si říkáte a teď bych si dal další.
JAK SE NALTREXON UŽÍVÁ
I přes populární zkratku ozempic na alkohol se naltrexon většinou užívá ve formě tabletek. Většina pacientů ho bere denně nebo před akcí, kdy očekávají možnou konzumaci alkoholu. Existují i injekce, dávají se jednou za měsíc, ovšem vždy v nemocnici a nikdy ne doma jako ozempic. Naltrexon také není příliš vhodný pro ty, kteří užívají jakékoliv opioidy. Jako každý lék je potřeba, aby byl užíván pod lékařským dohledem. Není to náhražka za osobní zodpovědnost, je to podpora, a ne zkratka.
Po naltrexonu vám nebude připadat alkohol nechutný. Bude prostě nezajímavý, nebude vám nic říkat. Přesně tak se vyjadřují lidé, kteří podstoupili či podstupují naltrexonovou terapii. Představte si, že si otevřete pivo, a nedopijete ho. Nebo že se s partnerkou či partnerem přesunete v pátek do ložnice v polovině láhve, a druhý den ji nedopitou použijete raději do rizota. Z večírku odcházíte, když se vám chce spát, a nemusíte se přemlouvat, nic vás neláká tam zůstat. Po naltrexonu zmizí veškerý ten humbuk, který alkohol vyvolává. Už žádné výčitky sobě sama: měl bych si dát další? Kdy budu zase pít? Můžu si dát ještě jednu, nebo bych už měl přestat? Takové myšlenky budou pro vás asi tak zajímavé jako pokles těžby nerostů v Kongu (investorům se omlouváme). Ti, kteří na naltrexon nemůžou dopustit, často mluví o tom, že se kolem nich rozhostilo uklidňující ticho. Na alkohol přestanete myslet, protože vás prostě přestane zajímat.
Je to opravdu jako ozempic?
Srovnání s ozempicem, tedy lékem, který snižuje chuť na jídlo prostřednictvím regulace produkce hormonů, není úplně přesné, ale také není zcela mimo. Oba léky mění vnitřní signály těla, čímž obcházejí nespolehlivou nutnost sebekontroly a motivace. Ozempic vás nenaučí jíst méně, není vám špatně, když do sebe nacpete dva řízky a menu z fastfoodu. Jen prostě přestanete mít chuť se přejídat. Naltrexon vás nenaučí pít zodpovědně, jen prostě nebudete mít z piva či panáků takový pocit zadostiučiní.
S rizikovým pitím má problémy až 40 % Čechů
Naltrexon přitom není žádný zázračný lék. Pokud pijete z nešťastné lásky, řešíte problémy v práci, trápí vás samota, naltrexon to za vás nevyřeší. Jen přestanete mít pocit, že alkohol vyřeší vaše problémy. Což je přesně případ lidí, kteří se sice za alkoholiky nepovažují, ale ve skutečnosti k tomu mají velmi nakročeno. Klasická věta je „mám to pod kontrolou“, „omezím to, kdykoliv se mi zachce“. Každý týden si slibují, že přestanou, a každý týden si řeknou tak ještě jednou, ale příště už opravdu nic. Prostě lidi, kteří zatím velmi spolehlivě fungují jak v práci, tak v rodině, a na kterých nic nejde ani při podrobném zkoumání poznat. Ale kterým začíná pomalu ujíždět půda pod nohama.
Co na to česká pivní kultura?
Přes všechny kampaně o umírněném pití, přes krásná hesla typu na pivo s rozumem, je českým standardem zlejt se jako mužik. Dokonce do té míry, že je nám milejší, když někdo řekne, já nepiju, než když někdo odmítne druhého panáka domácí víčkovice, protože už tolik nepije a jeden mu na chuť stačí. Naltrexon to celé zbavuje zbytečného dramatu. Nemáte pocit, že přestat pít je problém, protože vás k tomu nic nenutí. Nepotřebujete to halasně vytrubovat do světa, že už nepijete. Změna přichází potichu a nikdo vám u ní nezatleská.
Samozřejmě, mluvit o naltrexone jako o ozempicu na alkohol je chytlavé. Jenže podívejte se kolem sebe, kolik lidí pije opravdu jen proto, že se to tak prostě dělá. A hlavně se zamyslete: co kdybyste najednou přestali mít chuť? Někteří z nás mají samozřejmě natolik silnou vůli, že je to pro ně zbytečná otázka. Pro spoustu lidí může mít ale přesně tenhle posun zásadní význam. A možná bychom se neměli ptát jak přestat pít, a místo toho bychom se měli naučit, třeba za pomocí medikamentů, že alkohol opravdu nedělá svět lepším. Že ten vždy zůstane takový, jaký je, a ráno se probudíme vždy do stejně šedivého dne, před kterým jsme včera utíkali.
Reklama
