Silvii bylo devětadvacet, když potkala svou první velkou lásku. Během idylického období na začátku vztahu jim kamarádka doporučila kurz tantry. Vzali to jako příležitost prožít další dobrodružství – které se ovšem ukázalo být mnohem hlubší a náročnější, než Silvie čekala.
Dnes pracuje jako terapeutka a hned zdůrazňuje, že ze své zkušenosti nikoho neobviňuje – ani partnera, ani sebe, ani organizátory výcviku. „Nevěřím tomu, že chyba byla jen na jedné straně. Každý je zodpovědný sám za sebe. A když cítíme, že je toho na nás moc, ale neumíme to říct nahlas, máme problém. Kdekoliv. A když jsme odpojení od sebe, svého těla a emocí, je ten problém ještě větší,“ říká klidně.
Můžeš na úvod říct, co jste se na kurzu učili?
Náš první kurz se týkal základních principů fungování mužského a ženského těla a toho, jak se od sebe přirozeně liší. Uvědomila jsem si tam mnoho věcí, o kterých se běžně nemluví, a hodně se mi ulevilo.
Třeba v tom, že když potřebuji nejdříve předehru, má to svůj důvod. Že když jde muži o rychlost a „výsledky“, mně jako ženě v tom nikdy nebude dlouhodobě dobře. Také že intimní propojení je až třešničkou na dortu poté, co umím pracovat se svými emocemi a napojit se na druhého ze srdce.
Nebyla to žárlivost, ale to, že jsme trhali naši dvojici – nebyli jsme spolu právě tehdy, když jsem to nejvíc potřebovala.
Že existuje nesčetné množství doteků a erotogenních zón a omezovat se pouze na tu jednu u muže nebo na dvě u ženy je... minimálně obrovská škoda. Byla to spousta zásadních informací, proto jsem odjížděla nadšená a všem jsem říkala: „Tohle by se mělo učit na školách v rámci sexuální výchovy!“
Takže jste se pak s partnerem rozhodli v tantře pokračovat...
Ano. Já měla zájem o kurz určený vyloženě párům, ale partner chtěl něco praktického. Už tady začaly zárodky budoucích problémů, ale tehdy jsem to neviděla. Moc jsem si přála s ním zase za lektory jet, tak jsem se přizpůsobila. Nastoupili jsme do školy masáží, která obsahovala asi pět až šest víkendů v průběhu školního roku.
Jak takový výcvik masáží prakticky probíhal?
Program šel postupně, každý víkend jedno téma. Jednou to byla masáž celého těla, podruhé třeba příprava prostředí, masáž jako rituál, různé typy doteku. Další víkend byl zaměřený na masáž tváře, uší. Jiný zase na intimní masáž, protože práce se sexualitou je přirozenou součástí tantrických výcviků. Tady bych ráda zdůraznila, že je součástí, ale neměla by zabírat většinu času. Podle toho poznáte kvalitní seminář, který bere vztahovou a partnerskou dynamiku komplexně. Což v tomto směru náš výcvik byl.
U různých lektorů i typu kurzů je také různá míra zapojení těla. Někdo pracuje se skupinou tak, že jsou všichni oblečení a učí se rozvádět energii po těle pomocí dechu a pohybu. Někdo přidává vědomý dotek, klidně přes oblečení, jako podporu. A pak jsou samozřejmě semináře, kde se pracuje i s nahotou, s celým tělem nebo se přidává práce s intimními partiemi. My si na našem kurzu postupně vyzkoušeli všechny výše uvedené typy výuky.
Chápu to správně, že se vše odehrávalo ve skupině?
Ano, naše velká skupina byla na jednotlivá cvičení rozdělena na menší skupiny, kde probíhala praxe. Existují i semináře, kdy je jakákoliv praxe mezi partnery určená do soukromí na pokojích a setkání ve skupině jsou pak „povídací“. To byl mimochodem i typ semináře, na který jsem chtěla jet po našem prvním kurzu já, ale následovala jsem přání partnera projít si tímto výcvikem.
Dokážu si představit, že taková zkušenost může vyvolat spoustu negativních emocí. Žárlivost, stud. S čím konkrétně jsi měla největší problém?
Žárlivost byla velké téma – pro mnoho párů, které byly ve výcviku. U nás se objevovala spíš u mého muže, ale lektor nás tím provedl s velkou citlivostí, nasimuloval situaci, kdy jsem stála vedle jiného muže a partner se na to díval. Bylo mu z toho těžko. Stačilo mu pak přijít, dotknout se nás a okamžitě poznal, že je všechno v pořádku. Takovou sílu může mít dotek, když je vědomý. Až později jsem pochopila, co zraňovalo nejvíc mě. Nebyla to žárlivost, ale to, že jsme trhali naši dvojici – nebyli jsme spolu právě tehdy, když jsem to nejvíc potřebovala.
Někdy jsme byli rozdělení do čtveřic, jindy byl partner v úplně jiné skupině. V období, kdy jsem byla těhotná, mě to trhalo srdce. Jenže už jsem si zvykla, že „to tak prostě je“. Nenapadlo mě chtít změnu. Prostě jsem to obrečela – a šla do své skupiny.
Reklama
Celý běh byl postavený na tom, že je vlastně v pořádku, když jeden nebo druhý nechce být pořád jen v páru. S tím určitě souhlasím, ale zároveň je nesmírně těžké odhadnout, kdy je to ještě obohacující, a kdy už to ublíží. Navíc v dynamickém dění semináře je náročné vnímat, jak se v tom cítíte, natož to v páru ošetřit. Takže je velmi moudré počítat s tím, že na kurzu ne vše podchytíte, a budou tam okamžiky, ze kterých vám nebude dobře.
Rozhodně stojí za to se aktivně lektorů předem ptát, co pak? Budete mít jejich podporu a můžete s nimi cokoliv probrat i po kurzu? Když to bude nad rámec jejich kompetencí, mají doporučení na jiné terapeuty či trauma terapeuty, kteří vám mohou pomoci, když se bude otevírat něco, s čím si nebudete vědět rady?
Komunikovala jsi s partnerem, případně organizátory, že ti to vadí?
Byla jsem mladá, mnohé situace pro mě byly nové a emočně náročné, takže jsem se spíš snažila zorientovat a pochopit, kde jsem. Prvních deset let svého života jsem žila v době, kdy člověk prostě „poslouchá soudružku učitelku“.
Když mi pak někdo o dvacet let později řekl: Pokud se v tobě něco otevírá, pracuj s tím, chápala jsem to tak, že mám v praxi pokračovat a všechno poctivě zkoumat a řešit sama v sobě. Chyběl mi důraz na to, že když mi cokoliv bude nepříjemné, může to taky znamenat, že se můžu postavit za sebe a říct „ne“. Tohle jsem se začala učit až o čtyři roky později na výcviku Sexuological bodywork s Josephem Kramerem a skutečně prohlubovat o rok později v trauma výcviku.
Udělali tady podle tebe organizátoři chybu?
Už si přesně nepamatuji, jak zněly instrukce. Ale věřím, že kdybych jasně řekla, že něco nechci, podpořili by mě. Jenže i kdyby nám tehdy organizátoři dali volbu zůstat spolu jako pár, stejně bych partnerovi nechala volnost, kdyby chtěl něco prozkoumat s někým jiným. Možnost, že je mi něco nepříjemné a můžu říct, jak to potřebuju, i když budu v celé skupině jediná, v mém repertoáru tehdy vůbec neexistovala.
Jak jsi to tehdy zvládala emočně?
Na výcviku jsem měla hodně silné prožitky a proplakala tam tolik slz, že si ostatní účastníci mysleli, že jsem asi v dětství prožila zneužívání. I já sama jsem o svém dětství začala pochybovat. Ale nic takového jsem si neuvědomovala ani nepamatovala. Tím více mě to motivovalo nabízená cvičení praktikovat, protože jsem chtěla přijít na to, kde je problém, a „vyřešit své trauma“.
Ono se to i říká, že traumata, která zažíváme v dospělosti, jsou nějak propojená s naším dětstvím...
Ano, i já jsem začala hledat v minulosti. Už v mém prvním vztahu jsem dělala kroky, na které jsem nebyla připravená. Ale kdo z nás v pubertě skutečně byl? Kdo dal první pusu ze svého stoprocentního „ano“? Neměla jsem ponětí, že bych měla své intimní zážitky stavět na tom, co dělá dobře mému tělu – ne na tom, co chce partner. Byli jsme teenageři, nešikovní, bez vedení, bez znalosti vědomého souhlasu.
Snažila jsem se, aby z toho „něco měl“ alespoň můj partner. Že tím jdu naprosto proti sobě, že nutím své tělo dělat něco, co nechce, a tím se vlastně znásilňuju, mi tehdy vůbec nedocházelo.
Když jsem pak ve svém dalším vztahu začala být sexuálně aktivní a objevila se první nedorozumění na emocionální úrovni, vytrácela se ve mně přirozeně i chuť po intimitě. Místo abych to řešila tam, kde problém vznikl – v důvěře mezi námi – přeložila jsem si to tak, že je se mnou něco špatně. Usoudila jsem, že jsem asi frigidní. A tak jsem se snažila, aby z toho „něco měl“ alespoň můj partner. Že tím jdu naprosto proti sobě, že nutím své tělo dělat něco, co nechce, a tím se vlastně znásilňuju, mi tehdy vůbec nedocházelo.
Postupně jsem o tom všem začala přemýšlet. Znovu jsem odžívala staré bolesti, zážitky, které jsem dávno chtěla mít za sebou. A do toho přišla realita: během půlroku tantrického výcviku jsme s partnerem zvládli zasnoubení, početí dítěte, svatbu, stěhování do vlastního… byla to obrovská nálož.
Jenže já to tehdy neviděla. Jezdila jsem dál na další semináře a bylo mi čím dál hůř. Až tak, že jsem na jednom regulérně omdlela. Tehdy poprvé jsem si dovolila celý víkend prožít z odstupu. Jako pozorovatel.
Odrazilo se to nějak i na tvém životě mimo kurz?
Bohužel ano, nechala jsem to dojít až moc daleko. Předchozí zážitky ve mně vytvořily tak silný otisk stresové reakce, že mi už nešlo se při žádné další masáži uvolnit. Nemohla jsem si pak zajít ani na klasickou masáž a to mě provázelo mnoho let poté. Stálo mě to spoustu léčení automatické reakce režimu přežití, abych pro svůj nervový systém obnovila vnitřní pocit bezpečí a mohla jsem znovu někomu dovolit se mě dotknout.
Pokud se něco takového stane i jen jednomu z páru, může to vytvořit nepřekonatelný odpor, se kterým ani jedna strana vůbec neví, co má dělat. Osobně znám partnerství, která to neustála a nakonec se rozpadla. Stejně tak jsme dopadli nakonec i my.
Co ti nakonec pomohlo se z téhle zkušenosti uzdravit?
Až pět let poté jsem nastoupila do tříletého výcviku práce s tělem a traumatem podle Petera Levina a tam se vše začalo postupně odkrývat. Symptomy totálně přetíženého nervového systému a škatulka emocionální trauma mi sedla jak moje vlastní šaty. A najednou jsem pochopila, že mnoho mých nepříjemných zážitků vůbec nesouviselo s masážemi a sexualitou a už vůbec ne s nějakým mým traumatem. Byla to obyčejná stresová reakce na velkou intenzitu, která se děla tady a teď, tedy tehdy na onom kurzu. A k tomu mnoho situací, kdy mi moje tělo říkalo „ne“ a já místo toho, abych praxi ukončila, jsem naopak pokračovala dál, protože přeci ty pocity potřebuju prožít a tím je vyléčím!
Mgr. Silvie Šabacká
Mentorka pro tvůj zdravý život v rovnováze opírající se více než 12 let o terapeutický přístup Somatic experiencing® - práce s tělem a traumatem podle Petera Levina. Ke spoustě věcem a situacím přistupuje jinak, než je celospolečensky běžné. Do života přináší svým klientům jednoduchost, úlevu, naplnění a hlubokou vnitřní spokojenost. Drží se zásady, že je důležité držet za jeden provaz s naším nervovým systémem. www.vesvemteledoma.cz
Teď už moc dobře vím, že místo toho, abych se ještě víc snažila, jsem se měla za sebe postavit, dát si okamžitě pauzu a obrovskou aktivaci celého svého nervového systému zpracovat a zregulovat zpět do klidu a bezpečí. Protože jedině klid, bezpečí a hluboký vnitřní pocit „tady je mi dobře“ je skutečným léčením jakékoliv bolesti. Ať té, která se děje teď, tak té z minulosti.
Trvalo mi minimálně dvanáct let, než jsem mohla znovu říct, „je mi v mém životě dobře“, stát za sebou, nepřebírat zodpovědnost za druhé a nepopírat sebe a své potřeby. Zároveň vnímám, že to je celoživotní cesta. Cesta objevování sebe sama, která mě moc baví.
Co bys jako trauma terapeutka doporučila čtenářům. Jak můžeme podobným zkušenostem předcházet?
Vždy zdůrazňuji, že jediné, co skutečně musíme, je být k sobě laskavější. Nejít jen na sílu a tlak, že to „vydržím“, zamakám, posnažím se. Ale stejně velkou mírou dávat prostor také vnímavosti, šetrnosti, laskavosti. Obzvlášť pokud se objevují náročná témata a emoce, což žárlivost nebo otevírající rány z minulosti rozhodně jsou. Pak mé velké doporučení je okamžitě začít zpomalovat, události si dávkovat a hlavně si uvědomovat, že ne každé cvičení, které nám na semináři navrhují, opravdu musíme projít. A s lektory to také transparentně komunikovat a vyhledávat pomoc jejich nebo jiných specializovaných terapeutů.
Svým klientům obecně říkám, že nejzásadnější princip je respektovat kapacitu nervového systému, kterou se musí naučit vnímat a také ji ctít. Což znamená, že se budou o sebe aktivně starat, dopřávat si pravidelně vědomý time-out a vypínat horečné myšlenky, co všechno se musí vyřešit. Říkám tomu praxe „nestranného pozorovatele“. Jsou to velmi jednoduché principy. Ale ta praxe v každodenním životě, to je výzva. Nicméně když jsem se z retraumatizace, kterou jsem si svým příliš snaživým přístupem sama způsobila, dostala já, může to pod kvalitním vedením zvládnout kdokoliv.
