Jaké to je být máma a vzor, a na druhou stranu neumět ovládnout vášeň pro něco, co je celospolečenský neúnosné? A co strach z vězení? Michaly jsme se zeptali na skutečně osobní věci a ona nám, proti příslibu anonymity, odpovídala až mrazivě upřímně.
Každý jsme to zkusili, ale tím to skončilo
Od dětství jsme asi všichni doma slýchali, že krást se nemá. A určitě jsme to všichni aspoň jednou zkusili, dostali na zadek, styděli se a pak už to nikdy neudělali. I když se říká, že není krádež jako krádež, výsledek je stejný. Uděláme něco, co se prostě nedělá. Navíc by málokdo z nás přiznal, že někdy vzal bez dovolení něco, co mu nepatřilo. Já třeba rybičku (nůž v obchodě), ale paní mě viděla a na ulici mě dohnala. Styděla jsem se až na zadku…
Nový výzkum z letošního roku charakterizuje kleptomanii jako poruchu ležící „na spektru impulsivního a kompulzivního chování“. Případy, kdy je nutkání vzít něco cizího síla, která překoná racionální kontrolu, naznačují, že nejde jen o morální selhání, ale o psychologickou poruchu. Kleptoman může před činem prožívat napětí a poté úlevu, ale následně i výčitky svědomí. „Kleptomanie je stigmatisované onemocnění, které lze léčit.“ Ale ne všichni kleptomani po léčbě touží, protože ne všichni si tuto nemoc vlastně přiznají.
Každý si to zkusil, teď i můj syn. Ne proto, že by to, co si vzal, nutně potřeboval, ale protože v tom byl nádech vzpoury, experimentu či – adrenalinu. Stačí trocha výstřednosti, okamžik zaváhání a maličkost v kapse může vyvolat daleko víc než pocit viny. Může se přeměnit „ve vnitřní rituál“, který přeroste z náhodného činu v posedlost. A právě to se stalo paní Michale.
Když se vrátíte úplně na začátek, ve vašem případě do dětství, zajímá mě, jestli si pamatujete ten první okamžik, kdy jste něco vzala a věděla, že to není vaše. Co to bylo? Byla to spíš hra, test, nebo už tehdy pocit, že vás to nějak naplňuje? Měla jste strach, že vás chytnou, nebo vás naopak víc fascinovalo, že jste zůstala „nechycena“?
Bylo mi asi osm let a vzala jsem si v obchodě balíček žvýkaček. Nebyla to potřeba, spíš takový záchvěv. Viděla jsem je u pokladny, maminka platila a já měla pocit, že to je šance udělat něco sama, bez dovolení. Pamatuju si, jak jsem si žvýkačky schovala do kapsy a celou cestu domů měla pocit, že mi buší srdce tak moc, že to všichni slyší. A když jsem pak jednu vytáhla, nebylo to jen o té chuti. Bylo to, jako bych dokázala něco, co ostatní ne.
Pamatujete si to přesně…
Ano, ten okamžik se mi vryl do paměti. Nebyl to ani tak strach, jako spíš zvláštní směs. Bála jsem se, že mě maminka odhalí, ale zároveň jsem cítila vzrušení, že se mi to povedlo. Myslím, že právě tohle se ve mně otisklo: že krádež není jen čin, ale taky emoce. Už tehdy jsem cítila, že jde víc o ten adrenalin než o ty žvejkačky.
Ten adrenalin se vám zaryl pod kůži, ale mě zajímá, jak se ten pocit proměnil během let. Jako dítě je člověk fascinovaný zákazem, hranicemi, které může překročit. Ale co dnes? Je vám padesát a děláte to pořád. Cítíte pořád i tu stejnou euforii, nebo už je to spíš rutina, kterou potřebujete? Mění se i ten vnitřní dialog – že tehdy jste byla malá holka, která testuje svět, a teď jste žena, která už ví, co riskuje?
Dřív to bylo jako ohňostroj. V pubertě jsem si připadala skoro nepřemožitelná, pokaždé když jsem něco odnesla, jsem měla pocit, že jsem chytřejší než dospělí, než prodavači, než celý systém. Dnes už je to jiné. Ne že by ten adrenalin zmizel, ale není to ten výbuch.
Reklama
Je to spíš tichý zvuk motoru, který mě žene dál. Když vejdu do obchodu, oči mi automaticky sjíždějí k věcem, které by šly vzít, a to napětí tam je, ale víc jako potřeba, skoro až zvyk.
Zvyk? Takže to prostě vezmete jen tak?
Jo, a právě to je možná nejděsivější. Už to není jen hra, kterou bych si mohla kdykoli odpustit. Je to něco, co se mnou žije. Vím, že riskuju, vím, že by stačil jediný špatný pohyb, jedno zaváhání a všechno by se mohlo zhroutit. Ale pořád to dělám. Možná proto, že bez toho bych měla pocit prázdna, jako kdybych byla jenom obyčejná žena, co chodí do práce a domů. A tohle… tohle mi dává pocit, že mám tajemství, které mě drží nad vodou.
Většina lidí si kleptomanii spojuje s obchody. Ale zajímá mě, kam až sahají vaše hranice. Dovolila jste si někdy sáhnout i do peněženky známého, vzít něco u přátel doma, nebo je to pro vás nepřekročitelná čára? A když si něco vezmete, přemýšlíte o tom, jak se bude ten člověk cítit, že o ni přijde, nebo je to v tu chvíli úplně potlačené?
Obchody jsou pro mě nejjednodušší. Tam je anonymita, spousta věcí, které nikomu konkrétnímu nechybí ani nepatří. Ale ano, musím přiznat, že i v soukromí jsem několikrát něco vzala. U kamarádky jsem kdysi odnesla rtěnku, u příbuzné jsem schovala do kabelky malý šperk. Ne proto, že bych ho potřebovala, ale protože tam byl. Byla to stejná situace jako v obchodě. Prostě je to pro mě věc, která volá, že by mohla zmizet. A já jí nedokážu odolat. Nikdy mě nikdo nechytil, ale pokaždé jsem pak cítila mnohem větší tíhu než v obchodě.
A cítíte rozdíl, když je to známý, a když je to obchod?
Je to zvláštní, protože s blízkými si hranice uvědomuju mnohem ostřeji. U nich vím, že by šlo o zradu důvěry, a to je pocit, který mi není příjemný. Proto se takovým situacím spíš vyhýbám. Ale i tak, udělala jsem to. A když se mě ptáte, jestli myslím na to, komu ta věc patří? V tu chvíli vůbec ne. Je to jako vypnutí empatie, kdy existuju jen já a ten předmět, který potřebuju vzít. Teprve potom přichází realita a s ní i výčitky. Navíc se mi jednou stalo, že když jsem známé něco vzala, napsala mi dopis. A pak jsem lhala…
A právě na to bych se chtěla zeptat, co se vám honí hlavou v ten okamžik? Přemýšlíte nad tím, jestli to dává smysl, nebo je to spíš automatické nutkání, které nejde zastavit? Umíte popsat ten moment, kdy saháte po věci, která vám nepatří? Je to vědomé rozhodnutí, nebo spíš něco, co se stane, aniž byste to stihla rozebrat?
Vypadá to jako vědomé rozhodnutí, ale ve skutečnosti je to spíš lavina. Vejdu do obchodu a část mé hlavy už ví, že se něco stane. Je to skoro jako závislost – člověk si říká „tentokrát ne“, a stejně se přistihne, že má v kapse něco, co nepatří jemu. Samotný moment krádeže je až neuvěřitelně rychlý: ruka sáhne, mozek vypne. V tu chvíli necítím nic, jenom soustředění, aby to vyšlo.
Strach je děsivý, ale zároveň to nejživější, co znám.
A přemýšlení přichází až potom. Když odcházím, srdce se mi rozbuší a já si uvědomím, co jsem právě udělala. Někdy si nadávám: „Proč jsi to zase udělala?“ ale nutkání je vždycky silnější než rozum. Nedokážu říct, jestli je to zvyk, nemoc nebo obojí dohromady. Jen vím, že v tom okamžiku není prostor pro logiku ani morálku – je to čirá potřeba, která mě ovládne.
Říkáte, že jde hlavně o proces, ne o samotnou věc. Ale přece jen je rozdíl, jestli si člověk strčí do kapsy rtěnku za stovku, nebo kabelku za tisíce. Zůstáváte spíš u drobností, nebo jste si někdy dovolila sáhnout i po něčem výrazně cennějším? A lišil se pak ten pocit?
Většinu života jsem brala věci bez skutečné hodnoty. Tužky, kosmetiku, drobnosti z domácích potřeb, ale pak už i oblečení. Spíš to, co se vejde do kapsy nebo pod kabát, a nikdo po tom nebude pátrat. Je to skoro paradox, protože ty věci často ani nepoužívám. Hromadí se mi doma a občas je sama vyhazuju. Ale jednou jsem si troufla na kabelku v obchodě s doplňky, jednou dokonce na boty. Nebyla to luxusní značka, ale pořád to byla částka, která už byla znát, až do několika tisícovek. Schovala jsem ji pod bundu a prošla kolem pokladen s pocitem, že se mi zastavil čas.
A bála jste se víc, nebo jste se pak cítila lépe?
Ten rozdíl byl obrovský. Nebyla to jen jiskra adrenalinu, byl to celý výbuch. Strach, že mě zastaví, se mísil s obrovskou euforií, že jsem „dokázala něco velkého“. Pořád na to myslím, i když od té doby se do podobného rizika už moc nepouštím. Možná jsem potřebovala vědět, že to zvládnu. Ale přiznávám, ten pocit, když jde o něco dražšího, je mnohem silnější a mnohem návykovější.
Váš příběh je vlastně o hraní s ohněm. Nikdy vás nechytli, ale musely přijít situace, kdy to bylo doslova o vlásek. Pamatujete si nějaký moment, kdy jste byla přesvědčená, že je konec, že vás přistihnou? Jak se člověk chová v té chvíli, kdy se mu třeba prodavačka podívá přímo do očí, nebo když kolem stojí ostraha? Je to paralyzující strach, nebo naopak okamžik, kdy se tělo semkne, a vy jednáte s klidem, který by vám jinak chyběl?
Ano, pár takových okamžiků bylo. Pamatuju si, jak jsem si jednou strčila do kabelky parfém, a v tu chvíli se otočil prodavač. Měl ho na dosah, díval se směrem ke mně a já cítila, jak mi celé tělo ztuhlo. Byla jsem si jistá, že ke mně přijde. Ale neudělal to. Otočil se zpátky k jiné zákaznici a já odešla, jako by se nic nestalo. Ty vteřiny byly nejdelší v mém životě, srdce mi bušilo tak, že jsem neslyšela nic jiného.
A paradox je, že ten strach mě nakonec spíš utvrdil, že tohle je něco, co potřebuju. Jako kdybych žila v okamžiku, kdy se všechno rozhoduje, tam není prostor pro nudu, jen čisté přežití. Ale zároveň mě to dodnes straší. Kdyby se tehdy prodavač rozhodl jinak, dnes bych tu možná seděla s jiným příběhem, možná bych skončila u soudu. Takže ano, strach je děsivý, ale zároveň to nejživější, co znám.
Když o sobě mluvíte, je cítit, že mezi „obyčejnou zlodějkou“ a kleptomankou pro vás existuje velký rozdíl. Zloděj krade pro zisk, pro věc samotnou. Vy ale často ani nepotřebujete to, co si odnesete. Jak se tedy sama vidíte? Jste zlodějka, která měla jen štěstí, že nikdy nebyla chycena? Nebo spíš člověk s nutkáním, s něčím, co se vymyká kontrole, co je skoro jako nemoc, která vás provází celý život? Přemýšlíte o tom, když stojíte před zrcadlem, nebo když se večer sama sebe ptáte, proč jsem to znovu udělala?
Já se sama sobě jen těžko definuju. Vím, že pro okolí bych byla obyčejná zlodějka. Kdyby mě někdo chytil, nikdo by neposlouchal vysvětlení, že to není o penězích nebo o věcech. Jenže já opravdu necítím, že kradu proto, abych měla víc. Spíš proto, že nemůžu jinak. Četla jsem o kleptomanii, slyšela o tom, že je to duševní porucha, a musím říct, že mi to dává smysl. Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč mám doma věci, které nepotřebuju, a přesto se k nim vztahuje tolik emocí.
Je to paradox – vím, že mi to škodí, ale zároveň mě to drží při životě.
Přiznám se, že občas mě ta otázka straší. Když se podívám do zrcadla, vidím ženu, která má práci, rodinu, tváří se normálně. A zároveň tu druhou, která chodí po obchodech a hraje si na kočku a myš. Je těžké ty dvě spojit dohromady. Nejsem pyšná, spíš je to schizofrenní pocit, v jednom těle žije někdo, kdo ví, že to, co dělá, je špatně, a někdo, kdo to prostě udělá znovu.
Celou dobu mluvíme o vás a o tom, co se odehrává uvnitř. Ale každý z nás žije i v síti vztahů – rodina, přátelé, kolegové. Vy působíte navenek jako obyčejná žena, nikdo by neřekl, co skrýváte. Měla jste někdy nutkání se někomu svěřit, třeba partnerovi nebo nejlepší kamarádce? Nebo je to tajemství, které nesete sama, protože víte, že by vám stejně nikdo nerozuměl? A jaké to je žít s vědomím, že máte dvojí tvář, jednu, kterou ukazujete blízkým, a druhou, kterou tajíte?
Nikdy jsem se nikomu doopravdy nesvěřila. Ne proto, že bych to nechtěla, ale protože jsem věděla, že reakce by byla jen odsouzení. Jak vysvětlit, že něco berete ne proto, že byste to potřebovala, ale protože prostě musíte? Lidi to slyšet nechtějí, pro ně je to černobílé, buď jste poctivý člověk, nebo jste zloděj. Takže jsem se naučila to držet v sobě. Občas mám pocit, že mi to tajemství doslova tlačí na hruď, ale zároveň mi dává zvláštní pocit síly, že mám něco, co nikdo jiný neví. A to je na vztazích možná to nejtěžší. Vypadám jako žena, která nic neskrývá, která funguje normálně. Ale uvnitř vím, že je tu část mého života, kterou nemůžu nikomu ukázat. Občas to působí jako neviditelná zeď mezi mnou a ostatními. I když mě objímají, já vím, že kdyby poznali pravdu, dívali by se na mě jinak. To vědomí, že žiju dvojí život, je někdy horší než samotné krádeže.
Zmínila jste rodinu. Mě napadá otázka, která jde hodně na dřeň: máte děti? A pokud ano, jak se vedle nich cítíte? Co jim předáváte za morální hodnoty, když víte, že sama pravidla porušujete? Dá se to v hlavě oddělit, to být „správnou matkou“, která učí dítě nelhat a nebrat cizí věci, a zároveň být ženou, která to sama dělá?
Mám dvě děti, teenagery. Nikdy neviděly, co dělám, a nikdy bych jim to neřekla. V jejich očích jsem byla přísná na poctivost. Pamatuju si, jak jsem jim jako malým vtloukala do hlavy, že si nesmějí vzít ani bonbon bez dovolení. Možná to bylo i proto, že jsem v sobě cítila tu vlastní vinu a chtěla jsem jim ukázat úplně opačný příklad. Když se na ně dívám, jsem pyšná, že z nich rostou slušní lidé, kteří respektují pravidla. Ale v hloubi duše se ptám, jestli nejsem pokrytec. Jak jim můžu říkat, co je správné, když sama dělám pravý opak? Přes den se cítím jako matka, která se snažila dát dětem to nejlepší, ale v noci se mi někdy vrací obrazy, jak jim zakazuju krást, a sama mezitím strkám do tašky něco v obchodě. Je to schizofrenie, kterou už asi nikdy nesrovnám. A přesto – k nim se ta moje „jiná tvář“ nikdy nedostala. To je možná jediné, co mi dává klid.
Nikdy jsem neměla odvahu to říct nahlas, a možná právě proto jsem v tom zůstala uvězněná tak dlouho. Tajemství se časem promění v okovy.
Když vás poslouchám, napadá mě, jestli jste někdy měla opravdový okamžik, kdy jste si řekla: „Dost, tohle už nikdy neudělám.“ Zkoušela jste někdy s tím skoncovat, třeba vyhledat psychologa, nebo aspoň sama sobě dát nějaký slib? A jak to dopadlo? Myslíte, že existuje šance, že s tím jednou přestanete, nebo už je to něco, co k vám patří navždy?
Ano, několikrát jsem se snažila přestat. Nejintenzivněji, když byly děti malé – tehdy jsem cítila obrovskou odpovědnost a říkala jsem si, že nechci, aby mě jednou viděly v televizi, jak mě odvádí policie. Dokonce jsem šla k psycholožce, ale nikdy jsem jí neřekla celou pravdu. Bavily jsme se o stresu, o úzkostech, o pocitech viny, ale to hlavní jsem si nechala pro sebe. Možná i proto to nikam nevedlo. Dala jsem si nesčetněkrát slib, že už ne, a přesto to nikdy nevydrželo déle než pár týdnů.
Takže nemyslíte, že někdy přestanete...
Dnes už jsem spíš smířená, že tohle je moje celoživotní břemeno. Neříkám, že je to správné, jen že nevěřím, že dokážu úplně přestat. Možná je to stejné jako u alkoholika nebo kuřáka. Můžete mít období abstinence, ale nutkání nikam nezmizí. A upřímně, ani nevím, jestli bych dokázala žít bez toho pocitu, že mám svoje malé tajemství. Je to paradox – vím, že mi to škodí, ale zároveň mě to drží při životě.
Většina lidí by vás jednoduše odsoudila jako zlodějku. Ale kdybyste měla možnost jim něco říct, vysvětlit, možná i obhájit sama sebe, co by to bylo? A co byste poradila lidem, kteří třeba sami cítí podobné nutkání, ale bojí se, že by nad sebou ztratili kontrolu?
Těm, kdo mě odsuzují, bych řekla, že mají pravdu, že to, co dělám, je špatné. Jenže málokdo tuší, jak složité je to v hlavě. Kleptomanie není o tom, že bych chtěla někoho okrást nebo si polepšit. Je to nutkání, které přijde bez ohledu na logiku, morálku nebo hodnotu věci. Možná by pomohlo, kdyby lidé věděli, že to není černobílé. Neobhajuju se, jen chci říct, že zvenčí to vypadá jinak než zevnitř.
A těm, kteří mají podobné pocity, bych poradila jediné: zkuste o tom mluvit. Já jsem nikdy neměla odvahu to říct nahlas, a možná právě proto jsem v tom zůstala uvězněná tak dlouho. Tajemství se časem promění v okovy. Neříkám, že je snadné je sundat, ale čím dřív si člověk přizná, co se v něm děje, tím větší má šanci, že ho to nepohltí. Kdybych se mohla vrátit, zkusila bych hledat pomoc dřív.
Myslíte si, že to, že vás nikdy nechytli, je jen náhoda, nebo je v tom vaše „dovednost“? Připadáte si spíš jako někdo, kdo měl jen štěstí, nebo jako mistr v tom, jak splynout s davem?
Možná obojí. Náhoda hraje velkou roli, jako kdyby prodavač v parfumerii tehdy přišel o dvě vteřiny blíž, dneska se o mně bavíme jinak. Ale zároveň věřím, že jsem se naučila pohybovat mezi lidmi neviditelně. Vím, kam se dívat, jak stát, jak se tvářit, aby mě nikdo nevnímal. Není to talent, spíš instinkt, který se ve mně roky vybrousil. Automaticky už koukám, kde jsou kamery. Někdy si říkám, že to je skoro nefér, jako bych dostala dar, který je ale prokletím. Vypadám normálně, mluvím normálně, a přitom žiju jako někdo, kdo se pořád pohybuje na hraně. Takže ano, jsem mistr neviditelnosti, ale zároveň jen žena, která měla až obscénní štěstí.
Když se vrátíte domů s věcí, kterou jste vzala, co se děje dál? Schováte ji, používáte ji, nebo ji odložíte do šuplíku? Je to trofej, nebo prázdná věc, která ztratí kouzlo?
Většinou to nemá žádný velký význam. Dám to do šuplíku, někdy ani nerozbalím. Jsou věci, které jsem vyhodila, aniž bych je použila. Je to zvláštní, protože ten akt samotný je všechno. To, co přijde potom, je vlastně nudné. Věc sama mě nezajímá. Ale přiznám se, že pár věcí mám jako trofeje, některé oblečení samozřejmě nosím.
Někdy doufám, že až zestárnu, tělo se unaví a já nebudu mít sílu. Že to prostě zmizí samo.
A ani už si nepamatuju, jestli jsem ho ukradla, nebo za něj zaplatila. Něco mám jako trofeje ne kvůli hodnotě, ale kvůli pocitu, který ve mně vyvolaly. Ta kabelka, co jsem jednou odnesla, leží v krabici ve sklepě. Nikdy jsem ji nenosila. Jen vím, že tam je, a někdy si ji prohlédnu. Je to připomínka toho, že jsem „dokázala něco velkého“.
Máte někdy pocit, že je to jako droga, že právě tím, že nejde o tu věc, ale o ten náraz adrenalinu?
To není pocit, to je jistota. Já to vnímám přesně jako závislost. Stejný model: napětí předem, obrovská vlna při činu, a pak buď euforie, nebo kocovina. Alkoholik si dá sklenku, já si vezmu rtěnku. Rozdíl je jen v tom, že tohle není vidět. Nepijete přede všemi, nepáchnu po cigaretách. Moje „droga“ se děje v tichu a anonymitě. Proto si spousta lidí myslí, že to není vážné. Ale ve mně to žere stejným způsobem.
Jsou chvíle, kdy vás přepadnou výčitky? Nebo jste se naučila svědomí vypínat?
Jsou večery, kdy mě to sevře. Ležím v posteli a vidím sama sebe, jak beru něco úplně bezcenného, a ptám se proč. Je to tíha, kterou nikdo nevidí, ale já ji nesu pořád. Ale pak jsou dny, kdy se na to dívám skoro cynicky. Říkám si: „Je to jen rtěnka, jen kniha, jen kravina.“ Vypnu svědomí, protože jinak by mě to zabilo. Takhle se to ve mně střídá – jednou hanba, jindy lhostejnost.
Představovala jste si někdy, že vás chytí? Co by bylo horší – soud a trest, nebo ostuda před rodinou?
Ano, představuju si to často. Ne kvůli trestu, ale kvůli hanbě. Kdybych stála před dětmi a musela jim říct: „Ano, vaše máma je zlodějka,“ to by mě zlomilo. To je moje největší noční můra. Samotný soud, veřejné odsouzení, to bych nějak přežila. Ale ztratit tvář u svých blízkých, to je pro mě horší než cokoli jiného. Proto si pořád říkám, že musím být opatrná. Paradoxně mě tahle představa drží víc při zemi než hrozba policie.
Když se představujete sama sobě, co jste? Matka, žena, profesně aktivní – nebo někde v pozadí pořád stojí ta věta: „Jsem kleptomanka“?
Řeknu vám upřímně – o sobě před lidmi mluvím jen v té první rovině. Jsem matka, mám práci, mám přátele. Ta druhá část… to je jen můj stín. Nikdy ji nikomu neukazuju. Ale vím, že tam je.
Jak si představujete sama sebe za deset let? Myslíte, že to bude pořád stejné, nebo věříte, že s věkem tohle nutkání zmizí?
Někdy doufám, že až zestárnu, tělo se unaví a já nebudu mít sílu. Že to prostě zmizí samo, až se přestanu honit za adrenalinovými chvílemi. Ale když vidím, že už mám padesát, a pořád to dělám, nevěřím tomu. Možná mě zastaví jen to, že jednou opravdu přijde ten okamžik odhalení. Nebo možná už do konce života zůstanu ženou, která bude mít kapsy plné drobností, které nikdy nepotřebovala. Strašidelná představa, ale asi reálná.
My děkujeme za upřímný rozhovor.
