Melvin Vopson v nové studii tvrdí, že gravitace není základní silou přírody, jak jsme dosud mysleli (jako třeba elektromagnetismus nebo silná a slabá jaderná interakce), ale výsledkem optimalizačního výpočetního procesu. Jinými slovy: vesmír sám sebe organizuje tak, aby šetřil výpočetní kapacitu, podobně jako programátor píše co nejefektivnější kód. Studii zveřejnil časopis AIP Advances. Vopson tvrdí, že závěry studie stvrzují jeho základní teorii. Vesmír podle ní funguje jako obří počítač a naše realita je pouze simulovaný konstrukt. Něco jako v Matrixu, možná ne tak atraktivní, ale princip je stejný. „Počítače se snaží uspořit místo a optimalizovat svůj chod, vesmír dělá to samé,“ vysvětluje Vopson. „Musíme chápat gravitaci ne jako čistou sílu, ale jako něco, co je nutné, aby byl ve vesmíru zachován řád.“
Binární kód vesmíru
Tato teorie navazuje na předchozí Vopsonovy práce, které tvrdí, že informace sama je hmotou s elementárními částicemi, což jsou základní stavební bloky jakékoliv hmoty ve vesmíru. A v těchto částicích se uchovávají informace podobně, jako se v buňkách uchovává DNA. Nový výzkum dochází v závěru, že vesmír může být rozdělen do miniaturních „buněk“, podobně jako je prostor či obraz rozdělen do pixelů, a tyto „buňky“ jsou ve skutečnosti datová úložiště. Každá z nich uchovává binární hodnotu, „0“, pokud je prázdná, nebo „1“, pokud je v ní přítomna hmota. Pokud jsou sousedící buňky obsazeny částicemi (tedy pokud mají hodnotu 1, systém je optimalizuje a spojuje dohromady. „Podobné procesy probíhají v počítačových hrách, ve virtuální realitě nebo v jakékoliv pokročilé simulaci,“ říká Vopson.
Simulace reality by nebyla jen fantastická teorie, ale reálně testovatelná hypotéza.
A proč se objekty vzájemně přitahují? „Je to důsledkem nastavení pravidel ve vesmíru, vnímaném jako obří počítačový program. Ten z důvodů efektivity (a také kvůli klasickému pravidlu Occamovy břitvy) funguje nejjednodušším možným způsobem a zpracovává minimum informací, čímž klade nejmenší nároky na výpočetní výkon. „Je mnohem efektivnější sledovat a počítat polohu a hybnost jediného objektu v prostoru než mnoha objektů. Zdá se tedy, že gravitační přitažlivost je jen dalším optimalizačním mechanismem ve výpočetním procesu, který má za úkol komprimovat informace,“ dodává Vopson.
Předkládaná teorie vychází z druhého zákona informační dynamiky, podle kterého hmota a objekty jsou navzájem přitahovány, protože vesmír (jako každý dobře odladěný počítačový program) udržuje informace uspořádané a komprimované, čímž se minimalizují požadavky na kapacitu vesmírného datového úložiště. I když je tento výzkum čirou spekulací, hraničící se science fiction (či duševní poruchou, podle libosti), nabízí zcela nový úhel pohledu na gravitaci, který propojuje teorii informací s výpočetní vědou.
Koncept reality jako sofistikované simulace není ničím novým. Ovšem nová teorie poskytuje dostatečné podklady ke zvážení teorie, že za základní přírodní silou, kterou gravitace bezesporu je, může být něco jiného, než věda ve skutečnosti předpokládá. Ostatně, obtížně vysvětlitelných jevů je v moderní fyzice a kosmologii více než dost. Důsledky nové odvážné teorie přesahují moderní pojetí gravitace, mohou ale pomoci vysvětlit další kosmologické záhady, jako je temná hmota, temná energie a termodynamika černých děr.
Prozatím zůstává představa, že žijeme v Matrixu, otevřenou otázkou. Pokud by se ale Vopsonovy teorie potvrdily, gravitační zákony tak, jak je známe dnes, by nebyly základní, ale odvozené – podobně jako fyzika v počítačových hrách je odvozena od nastavení kódu hry (někdy děláte jako postavička obří skoky, což ve skutečnosti není možné). Znamenalo by to také posun ve výzkumu temné hmoty a temné energie, což jsou dnes v kosmologii dvě obří neznámé. A hlavně: simulace reality by nebyla jen fantastická teorie, ale reálně testovatelná hypotéza.
Samozřejmě ve chvíli, kdy budeme mít dostatečně silné počítače.
