Pátek Karla Křivana: Jak se učím od svých studentů

Příležitostně a externě učím více než deset let na různých vysokých školách. Rozhodně nesouhlasím s tím, že studenti jsou hloupější, línější či nějak vůbec zaostalejší, než jsme my, moudří a rozvážní dosavadní ředitelé české kotlinky. Baví mě příběhy studentů, kteří uspějí v rozličných mezinárodních soutěžích a srovnáních. Poslouchat rozhovory s nimi bývá osvěžující, protože vědí, o čem mluví, nemají český mindrák a svět, který se chystají dobýt, pro ně s milou samozřejmostí nekončí u Aše či Břeclavi.

To jsou ale jen ty pomyslné špičky ledovce, zatímco v hlubinách naší vzdělávací soustavy se líně a spokojeně povaluje průměr, aniž tuší, že postupně roztaje v šedivosti života. Různí školští reformátoři navrhnou spoustu báječných nových principů, postupů a organizačních změn, kterak z našich dětí a studentů vymodelovat lidi, kteří se v budoucím světě nejen neztratí, ale třeba jej dokáží i ovlivňovat.

Co ještě nevědí

Protože mám ale slovy Járy Cimrmana několik drobných charakterových vad, z nichž ta z nejméně vhodných pro kapitalismus volného trhu a korporátní politiku je, že nejdříve hledám chyby u sebe, a až pak u druhých, když stojím před místností plnou mladých lidí, říkám si, co jim mohu dát navíc, co oni ještě nevědí?

Začnu jim ukazovat příklady a oni mi vysvětlují, co a proč by udělali jinak, co na ně vůbec nefunguje, a naopak, co se jim líbí.

A pak si řeknu, že přeci nejlepší bude, když z následujících minut budu mít něco i já, a popravdě jim vyjevím, že svět marketingu a politické reklamy, o kterém jim mám něco vyprávět a z něhož budou mít u mě zápočet, je možná větší neznámou pro mě než pro ně.

Jejich názor na využití TikToku v kampani mě zajímá, protože s touto sociální sítí mají mnohem větší zkušenost než já. Umělou inteligenci tak nějak poznáváme společně, ale oni jistě s mnohem větší samozřejmostí.

Poznávání různých světů

Začnu jim ukazovat příklady a oni mi vysvětlují, co a proč by udělali jinak, co na ně vůbec nefunguje, a naopak, co se jim líbí. A pak se teprve dostaneme k podstatě oněch způsobů, kterými se po tisíciletí lidé snaží svým sousedům prodat boty, víno nebo svůj pohled na budoucnost obce. A že to, co oni považují za výjimečné a jedinečné, tu již mnohokrát před námi bylo, jen za využití jiných technologií. Nakonec skončíme stejně u jednoduchých otázek, jako jestli vám projde lež v kampani.

Chci říct, že jeden z problémů současného školství je, že autorita vyučujícího nemůže pramenit z vědomí, že studenty uvádí do světa, který zná lépe než oni. Společně poznáváme rychle se proměňující život kolem nás. Oni si nemyslí, že už všechno znají, alespoň ti bystřejší z nich. Já zase vím, že potřebuji změny technologií vysvětlit od lidí, kteří s nimi vyrůstali a berou je jako samozřejmost.

Mluvit spolu a ne kázat. Platí to ve škole i v práci. Největší chybou vládnoucí generace by bylo, pokud by spoléhala na to, že ti mladší je potřebují víc. Chceme-li uchovat to smysluplné ze světa, který známe, pak jej otevřeme budoucnosti i s rizikem, že z něj něco zmizí. Nebudeme vzdělanou zemí, pokud se budeme chovat jako správci té knihovny v knize a filmu Jméno růže. Na silných myšlenkách a hodnotách je výborné to, že si nakonec najdou cestu k lidem, kteří mají schopnosti je pochopit a rozvést. Dobrý vyučující může toto setkání urychlit. Jen se nesmí bát otázek. Těch svých i těch od studentů.