Pátek Karla Křivana: Proč má smysl číst Karla Čapka

Včera, tedy přesněji 9. ledna před 135 lety, se narodil Karel Čapek. Proč ho číst i nyní? Například z těchto tří důvodů.

Kvůli jazyku. Zjednodušování a zrychlování současného způsobu psaní a sdělování myšlenek nás vede k osekávání vět na nezbytné minimum. Milujeme zkratky a ještě víc obrázky. Nenapíšeme: Je mi z toho na zvracení, ale použijeme místo věty příslušný emotikon se zelenou tekutinou.

Čím méně slov ale používáme, tím je důležitější jejich výběr. A v textech Karla Čapka najdete inspirativně pestrou a zajímavou češtinu. Samozřejmě sto let starou, ale milovníci vína vědí, že ne vše staré je k ničemu.

Jasný názor

Kvůli jasnému postoji. Karel Čapek se nestyděl za to, že má názor na veřejný život v Československu. Neschovával se za vyváženost, nedával ve svých článcích pět minut nacistům a pět minut demokratům. Masaryka veřejně podporoval, před sousedními i domácími nácky varoval.

Tušil, že mloci se jednou vynoří z Vltavy, necháme-li je ukusovat vzdálené pobřeží s tím, že se nás to netýká.

Skvělý text nazvaný Proč nejsem komunistou, pak zvýrazňuje jeho typicky českou, neagresivní, neextrémní středovou pozici. Postoj naprosto nepraktický pro tehdejší důsledně stranický svět politiky by byl v dnešních časech kulturních válek podobně výstřední.

On nehledal alternativu k demokratickému Československu. Věřil v jeho postupné zlepšování. Byl si vědom toho, že všichni máme chyby, a nečekal na spasitele v podobě vládce – zachránce. Doufal, že se slušní lidé nakonec prosadí. V tom se mýlil. Alespoň na další nekonečně dlouhé české půlstoletí.

Vidět přes hranice

Kvůli tomu, že viděl za kopečky. Karel Čapek byl český spisovatel, ale s jasnými všelidskými či obecně platnými tématy. Jeho mloci či roboti (byť to slovo vymyslel jeho bratr Josef) se netýkaly jen naší kotlinky, ale ovlivňovaly či ohrožovaly celý svět. Věděl, že dobré i špatné vlastnosti jsou vlastní člověku jako takovému, ne jen jednotlivým národům či státům.

Najděte si třeba celý mrazivě přesný článek v Přítomnosti z ledna 1934: „…Jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím celý národ i s universitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky. Myslíte, že se mohla taková animální doktrína hlásat, kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši pokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou? Tady se nestalo nic menšího než nesmírná zrada vzdělanců a budí to hroznou představu o tom, čeho je inteligence schopna. Mohlo by se uvést příkladů víc a nejen u té jedné země. Všude, kde se děje násilí na kulturním lidství, nalézáme vzdělance, kteří to hromadně provozují s sebou, a dokonce se přitom ohánějí ideovými důvody. To už není krize nebo bezmoc inteligence, ale její tichá nebo náramně činná komplicita na morální a politické pasece dnešní Evropy.“

Jak se barvíme

Dobře věděl, slovy jiného básníka, že nikdo nejsme ostrov jen pro sebe. Tím méně země uprostřed kontinentu. Tušil, že mloci se jednou vynoří z Vltavy, necháme-li je ukusovat vzdálené pobřeží s tím, že se nás to netýká.

„Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví,“ napsal v jednom ze svých posledních článků pro Lidové noviny. Číst Karla Čapka má stále smysl, protože obavy jeho generace jsou i našimi obavami. Také my se začínáme vybarvovat, že.