fbpx

Raději jsem se s ním rozešla dřív, než by to udělal on. S vyhýbavou poruchou bojuje Beáta dodnes 1 fotografie
zdroj: Klára Kutilová / Midjourney
Zveřejněno: 29. 4. 2024

Vyhýbavá porucha osobnosti, označovaná též jako anxiózní nebo úzkostná, se vyskytuje asi u 2 % populace a je charakteristická neustálými obavami a napětím, pocity nejistoty a podřízenosti a nedostatkem sebevědomí, z kterého plyne úzkost. Objevuje se trvalá potřeba být milován a přijímán a přecitlivělost na odmítnutí. Jedinci jsou přesvědčeni o své neschopnosti, považují se za méněcenné až zbytečné. Vyhýbají se sociálnímu kontaktu a jsou nadměrně citliví ke kritice a odmítnutí.

Život s vyhýbavou poruchou osobnosti

„Vyhýbavou poruchu osobnosti mi diagnostikovali teprve nedávno,“ začíná třicetiletá Katarina svůj příběh. „Už od puberty jsem byla hodně uzavřená. Spolužáci se chodili bavit, podnikali nejrůznější výlety a akce, a když mě pozvali, abych šla s nimi, vždy jsem se na něco vymluvila. Ale nebylo to tak, že bych se nechtěla přátelit. Jen jsem se strašně bála, že se ztrapním.“ Jednoho dne se Katarina rozhodla pozvání přijmout a vyrazila se spolužáky na kávu.

Související…

Disociální porucha osobnosti přivedla ženu do vězení. Po propuštění získala dceru do péče
Adéla Fojtíková

Setkání však dopadlo přesně tak, jak očekávala. „Tak moc jsem se soustředila na to, abych neřekla něco hloupého, že jsem nebyla schopná vnímat konverzaci, kterou ostatní vedli. A když se mě někdo na něco zeptal, přepadla mě taková úzkost, že to, co řeknu, bude hloupé, že jsem nedokázala mluvit. Od té chvíle už mě spolužáci ven nezvali. Ale já o to ani nestála, protože jsem si byla vědoma toho, jak jsem neschopná, a tak jsem se radši izolovala. Veškerý volný čas jsem trávila doma nad učením a uklidňovala se myšlenou, že se díky tomu neponížím alespoň ve škole.“ 

Po střední škole začala Katarina pracovat jako účetní a našla si prvního a zároveň posledního partnera. „Byl to můj spolužák ze školy. Potkali jsme se v supermarketu a nejspíš přeskočila jiskra,“ usmívá se Katarina. Vztah však po pár měsících skončil. „Strašně jsem toužila po blízkém partnerském vztahu, ale můj strach z odmítnutí a ponížení mi nedovolil se Kryštofovi zcela otevřít. Navíc měl velmi dobrou práci a zároveň studoval prestižní vysokou školu a já si připadala méněcenná. Věděla jsem, že za to nestojím, a tak jsem se s ním rozešla dřív, než by to udělal on. Alespoň jsem se tak vyhnula nepříjemnému odmítnutí.“

Katarinu držela nad vodou její práce. „Strašně mě to bavilo. Milovala jsem čísla, ráda jsem se přehrabovala v papírech a to, že nemusím vídat lidi moc často, bylo na té práci snad ze všeho nejlepší. Přesto jsem z práce nedokázala mít radost. Pořád jsem se strašně bála, že něco pokazím. A když mě někdo upozornil na sebemenší chybičku, upadala jsem do hlubokých depresí. Myslela jsem na to ve dne v noci a nedokázala se s tím smířit.

Pořád se cítím stejně zbytečná, jen má moje zbytečnost konečně jméno.

Jednou mě šéf upozornil na drobnou gramatickou chybu a to mě totálně odrovnalo. Byla jsem přesvědčená, že mě z práce vyhodí, protože jsem totálně selhala. V noci jsem se budila v slzách a v uších mi pořád zněl jeho posměšný hlas. Svěřila jsem se se svým trápením sestře a ta se rozesmála, že se stresuji kvůli takové maličkosti. Čekala jsem porozumění a ne výsměch. Strašně mě tím ranila.“ Od té doby se Katarina vyhýbala i kontaktu se sestrou. Ta byla naštěstí neodbytná a Katarinu nakonec přesvědčila k návštěvě psychiatra.

Od té chvíle chodila Katarina od jednoho psychiatra k druhému. „Nedůvěřovala jsem lidem a bylo pro mě těžké o své neschopnosti mluvit. Nenáviděla jsem se a nechtěla jsem, aby to takto cítili i ostatní, i kdyby to měl být jen psychiatr.  Navštěvovala jsem i psychoterapeuta. Tam jsem ale pořád mlžila a zlehčovala své potíže, abych před ním nebyla za „cvoka“, a hlavně jsem se strašně styděla.“ Na sebevědomí Katarině nepřidalo ani to, že musela neustále poslouchat nové a nové diagnózy. „Jednou mi tvrdili, že mám úzkosti a deprese, podruhé to byla schizofrenie, potom zase sociální fobie. Místo abych byla ráda, že se něco děje, utvrzovalo mě to v tom, jak méněcenná jsem, a ještě víc to živilo můj pocit selhání.“ A protože se této poruše nevěnuje tolik pozornosti jako ostatním, vyslechla si Katarina konečný verdikt teprve před měsícem – vyhýbavá porucha osobnosti. „A víte, co je na tom nejhorší? Diagnóza mi nepřinesla žádnou úlevu. Pořád se cítím stejně zbytečná, jen má moje zbytečnost konečně jméno. Nevím, jak bude má léčba dále pokračovat, ale velmi si přeju být součástí světa a doufám, že jednou budu v pořádku,“ uzavírá Katarina svůj smutný příběh.

Jak poznat vyhýbavou poruchu osobnosti?

Abychom mohli hovořit o vyhýbavé poruše osobnosti, musí být splněny rysy pro poruchu osobnosti a nejméně čtyři z šesti následujících charakteristik:

  • Trvalé a pronikavé pocity napětí a obav
  • Přesvědčení o vlastní sociální nešikovnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo vlastní neschopnosti ve srovnání s jinými
  • Nadměrné zabývání se tím, že bude osoba kritizovaná nebo odmítnutá v sociálních situacích
  • Nechuť stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že bude oblíbená
  • Omezení v životním stylu kvůli potřebě fyzické jistoty
  • Vyhýbaní se sociálním a pracovním činnostem, pro které jsou významné meziosobní kontakty, ze strachu z kritiky, nesouhlasu nebo odmítnutí.

Vyhýbavá porucha osobnosti je extrémní variantou osobnostních rysů introverze (rysy jako pasivita, sociální stažení a inhibice) a neuroticismu (nadměrné sebepozorování, zranitelnost a úzkostnost), kdy má osoba neustálé nutkání dělat si starosti, chová se vyhýbavě a má strach z odmítnutí (přestože touží po blízkosti).

Mějte na paměti, že pokud děti příliš, zejména v období dospívání, odmítáte nebo si z nich děláte legraci, mohou se cítit zahanbeně nebo poníženě.

Podle MUDr. Zdeňka Faldyny je kritické vývojové období okolo druhého roku života, kdy dítě narazí na své fyzické limity. K dalšímu rozvoji potřebuje pomoc matky a začíná být opatrné. Dostane-li matka strach, že se dítě přestalo vyvíjet, a neposkytne-li mu dostatečnou oporu, zůstane v něm přesvědčení, že bude přijato jen za předpokladu, že bude bezproblémové. Prožívá separační úzkost, stud a depresi z možné ztráty vztahu, pokud by projevilo své slabé stránky. Takové osobnosti jsou předvídavé a empatické, dovedou se podřídit disciplíně a obětovat se pro druhé. S oblibou se také pouštějí do problémů jiných, aby nemusely prožívat ty své.

Zamyšlení na závěr

Vyhýbavá porucha osobnosti může být nejen nepříjemná, ale i nebezpečná – často totiž končí sebevraždou. My jako vnější pozorovatelé, si můžeme říkat, jak jsou dotyčné osoby úspěšné, krásné či jak mají skvělou práci. Jenže jim nevidíme do duše a oni sami nám to svým vyhýbáním příliš neulehčují. Proto často není v našich silách těmto osobám pomoct. Ale pokud jim nemůžeme pomoci, zkusme tomu alespoň předejít. Vyhýbavá porucha je kombinací genetických predispozic, prostředí, ve kterém vyrůstáme, a našich životních zkušeností. Často to zhoršují zážitky, kdy se osoba v dětství stane terčem šikany a posměchu ze strany spolužáků, ale často i rodičů. Mějte tedy na paměti, že pokud děti příliš, zejména v období dospívání, odmítáte nebo si z nich děláte legraci, mohou se cítit zahanbeně nebo poníženě. A to může nadělat velkou paseku.

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...