„Hloupí“ psychopati končí ve vězení s diagnózou disociální porucha osobnosti, ti chytří se ji naučí kamuflovat jako chameleoni a pracují i jako úspěšní lékaři, politici nebo právníci. A jak trefně zmiňuje kanadský psycholog Robert D. Hare ve své knize Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce, pokud jsou náhodou inteligentní, dobře vychovaní a fyzicky atraktivní, mají na lidi, kteří se jim dostanou do cesty, zničující dopad. Jak tedy poznáme osobu, která touto poruchou trpí?
Jak disociální poruchu odhalit
Lidé, trpící disociální poruchou osobnosti bývají lhostejní ke společenským pravidlům, mají nedostatek citu a chladný nezájem o ostatní. Jsou neschopni empatie a nedokážou prožívat soucit. Často porušují společenské normy, jsou nepřizpůsobiví a nemají žádnou morálku. Své jednání řídí pouze tím, co si přejí oni sami a co je pro ně výhodné. Jejich jedinou touhou je dosáhnout svých cílů bez ohledu na ostatní. Také mají nízkou toleranci zátěže, ve stresových situacích jednají impulzivně a agresivně. Je pro ně naprosto přirozené lhát a manipulovat s okolím.
Reklama
Podle MUDr. Přemysla Suchomela jde o jedince, kteří tvoří převážnou část kriminálních recidivistů. Disociálové bývají necitliví k druhým, nezodpovědní a nerespektují sociální normy. Přestože snadno navazují vztahy, nejsou schopni je udržet. I na malé stresové podněty reagují agresivitou, neznají pocity viny ani výčitky svědomí. Vinu naopak svádějí na jiné lidi, úřady, systém.
Přestože se to může zdát na první pohled zvláštní, disociál dokáže poměrně snadno navazovat vztahy. Ty však většinou nemívají dlouhého trvání. Pokud má děti, bývá častá nedostatečná péče a psychické i fyzické týrání.
Aby mohla být disociální porucha osobnosti diagnostikována, je podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10) potřeba splnit alespoň tři z následujících příznaků:
- chladný nezájem o cítění druhých
- hrubý a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a závazkům
- neschopnost udržet trvalé vztahy při nedotčené schopnosti takové vztahy bez obtíží utvářet
- velmi nízká tolerance vůči frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese včetně násilí
- neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště trestu
- výrazná tendence ke svádění viny na druhé nebo k uvádění racionálního vysvětlení pro chování, které jedince uvádí do konfliktu se společností.
Jedince s tímto typem poruchy většinou nacházíme ve vězení, často bývá uváděno, že disociální poruchu má až 75 % vězňů. Celkový výskyt poruchy se odhaduje až na 5 % populace, vyšší je u mužů.
Lze tomu předejít?
Přestože původ poruchy není zcela znám, je pravděpodobná vysoká míra genetiky. V rodinách bývá často přítomna deprivace, alkoholismus a impulzivita. Jedinci bývají často vychováváni v prostředí bez lásky, s krutými tresty, zneužíváním a týráním.
Když byla exmanželka propuštěna z vězení, počítal jsem s tím, že se s dcerou občas uvidí, ani ve snu mě však nenapadlo, že by jí malá mohla být svěřena do péče.
Přestože se samotná diagnóza stanovuje až v dospělosti, některé znaky lze pozorovat již v raném dětství. Takové děti mívají často problémy ve škole, snížené známky z chování a bývají agresivní a bezohlední nejen ke svému okolí, ale také k věcem a zvířatům. Typické je také chorobné lhaní, kdy děti lžou i o naprosto bezvýznamných drobnostech, jen aby získaly pozornost nebo určité výhody. Časté je také užívání drog.
Cílená léčba v této skupině poruch je dominantou dynamické psychoterapie, behaviorální terapie nebo hypnózy. Cílem léčebných postupů je v ideálním případě zpětná integrace dříve odštěpených součástí psychiky k vědomé oblasti dané osoby, což vede k vymizení příznaků a zlepšení celkové stability psychiky. Na místě je vždy podpůrná psychoterapie.
Dítě s disociálem
S disociální poruchou osobnosti má trpkou zkušenost i 40letý tatínek David. „Dcera Emilka mi byla svěřena do péče ve chvíli, kdy byla má bývalá manželka odsouzena za násilný trestný čin. V tu dobu jsem již věděl, že trpí disociální poruchou osobnosti, nikdy předtím mě však nenapadlo, jak je to vážné, ani to, že bych měl dcerku od manželky izolovat.“ Ihned po svěření do péče zajistil David sobě i malé Emilce psychoterapii. „Potřeboval jsem vědět, jak k malé přistupovat, aby nebyla traumatizovaná a měla zajištěn správný vývoj do budoucna. Snažil jsem se o mamince mluvit hlavně v dobrém a vyzdvihovat její pozitivní vlastnosti i přesto, že jsem Emilce sdělil, co je s maminkou špatně a kde se nachází.“ Vysvětluje David svůj přístup k dceři. „Začal jsem se také pravidelně stýkat s širší rodinou, aby Emilka věděla, že má kolem sebe milující lidi. A zapsal ji na balet, který milovala. Doufal jsem, že si v lektorce najde pozitivní ženský vzor.“
Věděl jsem, že nic z toho není pravda a že chce dceru pouze získat na svou stranu a zvítězit tím nade mnou.
Přestože byla Emilka většinou hodné dítě, občas trpěla výbuchy vzteku a často lhala. „Vždy jsem si dával pozor, abych nepoužil negativní srovnání s matkou, i když mi často vytanulo na mysli, že je celá po ní. Také jsem na ni byl hodně mírný, protože se ve škole potýkala s šikanou z důvodu, že má maminku ve vězení.“ Kontaktu s maminkou však Emilka ušetřena nebyla. „Bývalá žena jí často psala. V dopisech jí sdělovala, jak na ni myslí, že jí neskutečně moc chybí a jak si to spolu krásně užijí, až ji propustí ven. Na konci dopisu nikdy nezapomněla připsat, ať mi nevěří a že je nevinná. Strašně mě to rozčilovalo. Věděl jsem, že nic z toho není pravda a že chce dceru pouze získat na svou stranu a zvítězit tím nade mnou. Přesto jsem nechtěl Emilce jediný kontakt s mámou upřít. Měla ji opravdu ráda a máma jí zkrátka chyběla.“
Nakonec vše dopadlo nejhůř, jak mohlo. „Když byla exmanželka propuštěna z vězení, počítal jsem s tím, že se s dcerou občas uvidí, ani ve snu mě však nenapadlo, že by jí malá mohla být svěřena do péče.“ Brzy se tak ovšem stalo. „Přestože jsem u soudu argumentoval disociální poruchou a kriminální minulostí matky, ta se neustále dožadovala nových a nových znaleckých posudků, demonstrovala svou dokonalost a její manipulaci soud nejspíš vyhodnotil jako důvěryhodnou, protože jsem o dceru přišel.“ Sděluje David se slzami v očích. „Nechci ani pomyslet na to, jaký život teď Emilka žije. Přestože to stojí spoustu peněz a úsilí, stále bojuji za to, aby byla Emilka mé bývalé ženě odebrána, a věřím, že tuto válku nakonec vyhraji.“
Pokud máte ve svém okolí někoho, o kom jste přesvědčení, že trpí disociální poruchou osobnosti, mějte na paměti, že tato osoba neví, že poruchou trpí. Diagnózu může určit pouze lékař. Nejlepší způsob, jak se této osobě ubránit, je vyhnout se jí a minimalizovat jakýkoliv kontakt.
