fbpx

Zažil jsem hodně. Nic ale není horšího, než když rodič přežije své dítě, říká Přemysl 2 fotografie
zdroj: se svolením Přemysla Peluňky

Život se s devětadvacetiletým Přemyslem Peluňkou z Kuřimi rozhodně nemazlil. Musel se vyrovnat s rozvodem rodičů, šikanou, smrtí vlastního dítěte i nevěrami partnerky. Všechny tyto události se podepsaly na jeho psychice. Vše došlo tak daleko, že uvažoval o sebevraždě. Jak je na tom Přemek dnes a co mu nejvíce pomohlo všechny tyto životní nástrahy překonat?

Zveřejněno: 7. 7. 2024

Přemysl pochází ze sedmi sourozenců. Rodiče kromě svých dětí vychovávali i děti v přechodné pěstounské péči a osvojili si hendikepovaného chlapce, který je o rok starší než Přemek. Rodina žila celkem poklidně až do doby, než se rodiče v roce 2002 rozvedli a Přemek byl svěřen do otcovy péče.

„Tenkrát jsem nastoupil do první třídy. Ze Žandova, kde jsme tehdy bydleli, jsme se přestěhovali do Prahy k tátově tehdejší přítelkyni, kterou si později vzal, a narodil se jim syn,“ vysvětluje Přemek, pro kterého nastalo velmi těžké období. Chyběla mu maminka, kterou vídal jen některé víkendy. Navíc čelil šikaně ze strany spolužáků i učitelů. „Ve škole jsem musel pomáhat hendikepovanému bráchovi Ondrovi, který se mnou chodil do třídy. Zažíval jsem poměrně drsnou šikanu od spolužáků i učitelů, protože jsem odmítal pomáhat Ondrovi s věcmi, o kterých jsem věděl, že je dokázal zvládat sám,“ popisuje Přemek své nelehké dětství.

Dodává, že největší oporou mu byla nevlastní maminka, která je také hendikepovaná, a snažila se mu pomáhat, jak jen to šlo. „Díky mé druhé mamce jsem se z toho všeho nezbláznil,“ říká Přemek, který později nastoupil na gymnázium. Učení mu šlo dobře a nebyl pro něj problém dostat se na všechny vysoké školy, na které podal přihlášku. V tu dobu se jeho otec znovu rozváděl a Přemek chtěl utéct co nejdál od rodiny, zvolil si tedy studium v Brně, kde nikoho neznal. Jenže po čase mu chyběly peníze, takže místo studia trávil čas na brigádách, až ze školy odešel úplně.

Laurinka

Před šesti lety se seznámil se svou budoucí láskou Markétou. „Ona měla problémy doma s přítelem a já měl v sobě ještě zakořeněný záchranářský komplex bez ohledu na sebe samotného. Takže jsem ji vzal k sobě a nechal to propuknout ve vztah, který sice od začátku nebyl ideální, ale já byl zamilovaný a všechny ty pomyslné vykřičníky jsem ignoroval,“ vzpomíná Přemek.

Související…

Najednou tady nebyla. Odešla v nemocnici, kde jsem ji před pár měsíci porodila
Adéla Fojtíková

Markéta má vzácné onemocnění zvané cystická fibróza a navíc cukrovku. Nebylo jisté, jestli bude moct mít děti. „Já tehdy toužil po rodině, a tak jsme to po třech měsících zkusili a ono to vyšlo,“ pokračuje. Narodila se zdravá holčička Laurinka. Bohužel, když jí byly tři měsíce, objevily se u ní první zdravotní obtíže – lékaři jí diagnostikovali rotaviry a maminka s ní docházela na pravidelné kontroly do nemocnice. „Laurinka tehdy dostala antibiotika. Nikdo netušil, že by to mohlo být mnohem vážnější,“ vysvětluje Přemek. Laurince selhalo srdíčko ve třech a půl měsících. Příčinou byla akutní virová myokarditida. Pro oba rodiče to byla obrovská rána, se kterou se vyrovnával každý po svém.

„Laurinka zemřela v noci z 30. na 31. 10. 2019 v Rajhradě v postýlce hned vedle naší postele. Byla to nepopsatelná rána a bolest. Nikdy nezapomenu na ty posmrtné skvrny na malém tělíčku i slova operátorky záchranné služby, ať nepřestávám s resuscitací. Bohužel už bylo pozdě,“ popisuje Přemek první okamžiky po ztrátě dcery, které má dodnes před očima. „Koroner zajistil, abychom se mohli s dcerkou ještě rozloučit, než ji odvezl k soudní pitvě, a poté odjel i s tělíčkem v provizorní rakvi pryč,“ dodává se slzami v očích.

Další dny má Přemysl jako v mlze. Pohřeb Laurinky se konal 8. listopadu. Většinu potřebných záležitostí zařídila rodina od Přemkovy druhé maminky. Na pohřbu se sešli všichni příbuzní, známí a kamarádi. „Laurinku jsme se rozhodli zpopelnit a urnu jsme si vzali k sobě. Do té doby u nás přebývala maminka s dětmi, a já tak nemusel nic moc řešit. Po pohřbu se ale všechno změnilo.“

Až na samé dno

Přemek se musel vrátit zpět do práce, ve které dva týdny nebyl. Jenže Markéta tehdy nepracovala a chyběl jim příjem. „Markéta mi zpočátku byla obrovskou oporou, doprovázela mě do mé tehdejší práce a byli jsme pořád spolu. Tehdy jsem začal kouřit a také jsme s Markétou hodně pili. Nemohli jsme usnout, tak jsme si otevřeli láhev. Alkohol uvolňoval tělo i mysl,“ popisuje těžké okamžiky Přemysl. Protože pracoval jako kurýr a měl obavy, aby nezpůsobil dopravní nehodu, raději z této práce odešel a vrátil se zpět do KFC, kde začínal.

Jenže postupně to mezi Přemkem a Markétou začalo skřípat. „Markéta sice vyžadovala mou neustálou pozornost, ale odmítala pochopit, že nás někdo živit musí,“ popisuje skutečnost, že jeho přítelkyni vadilo, že je Přemek neustále v práci. A tak začala hledat „útěchu“ jinde a přišla první nevěra.

Asi jsem se raději vždycky trýznil vztahem s Markétou, abych oddálil překonání bolesti z úmrtí dcery.

Přemek se poté odstěhoval zpět do Brna, změnil práci a začal pravidelně docházet k psycholožce. Jenže bez Markéty nemohl žít a ona bez něho také ne. Netrvalo tedy dlouho a opět se k sobě sestěhovali. „V domnění, kolik pro sebe znamenáme a že nás spojuje dcera, jsme vztah začali budovat znovu,“ pokračuje. Jenže Markéta neustále vyhledávala pozornost u jiných mužů, což samozřejmě Přemek těžce nesl.

„Moje vyrovnávání se se ztrátou dcery tedy potlačilo období četných drobných nevěr a hledání společné cesty. Nakonec jsem se musel odstěhovat za bratrem do Studénky a práci jsem si našel v GLS v Ostravě. Uběhly tři měsíce a já se vrátil do Brna za nabídkou lepší práce u GLS coby stínový dopravce,“ pokračuje Přemek, který se přes to všechno chtěl k Markétě vrátit, jenže ta měla poměr se svým tehdejším šéfem.

Xkrát do stejné řeky

Po dalších třech měsících nepřetržitého pracovního a psychického vyčerpání si Přemkovo tělo řeklo „dost“ a z ničeho nic nemohl ovládat nohy. To trvalo celé tři dny.

„Navštěvovala mě psycholožka a fyzioterapeut a prováděli na mně různé fyziologické testy, aby se vyloučila nebo potvrdila fyzická příčina. Nakonec mě po pěti dnech pustili z nemocnice s diagnózou FPH (funkční porucha hybnosti), naplánovanými sezeními s psycholožkou a cvičením s fyzioterapeutem,“ popisuje zdravotní obtíže.

Přestože vztah s Markétou vnitřně ukončil, osud tomu chtěl jinak. Markéta se mu opět ozvala, nešťastná ze stávajícího vztahu, a Přemek, zaslepený láskou, přispěchal jako opora.

„Čímž jsme nanovo začali vztah plný utrpení. Půl roku trvalo, než Markéta úplně ukončila vztah s již bývalým šéfem a já to všechno trpěl v domnění, že všechno bude lepší. Zhruba o půl roku později mi zemřela babička, a když jsme na konci května loňského roku jeli na pohřeb, měli jsme velmi hlubokou rozmluvu s mým dědečkem, který zemřel letos. Rozhodl jsem se přestat kouřit a také si Markétu vzít s tím, že zkrátka patříme k sobě,“ pokračuje.

takcau

Dva měsíce před svatbou si Markéta našla další objekt zájmu a vytrvale se snažila ho uhnat během svého dvoutýdenního pobytu v lázních, kam dojížděla v rámci rehabilitací kvůli své nemoci. Po návratu proběhla nepěkná vášnivá debata, rozhodnutí o zrušení svatby a následně rozchod. „Měsíc jsme vedle sebe žili a Markéta si tentokrát fyzicky vytvořila vztah s mužem, který byl příčinou našeho rozchodu a zrušení svatby. To se ve mně všechno úplně zlomilo, uvědomil jsem si, jak nahraditelný jsem v dnešním materiálním světě, a postupně jsem se začal utápět sám v sobě a vytvářet si pocit zbytečnosti,“ objasňuje Přemek.

Znovu pevně na nohou

Došlo to tak daleko, že začal přemýšlet o sebevraždě. Naštěstí však zůstalo pouze u myšlenek. „Tehdy jsem slýchal o různých sebevraždách, které se mě velmi dotýkaly. Hlavně, když skočil do Macochy jeden z kuřimských vězeňských dozorců. Tehdy jsem narazil na sociálních sítích na kompilaci videí posledních okamžiků mužů předtím, než spáchali sebevraždu. V tu chvíli mi došlo, že bych tím zaprvé nikomu neprospěl, zadruhé mě určitě čeká ještě příjemný život,“ říká.

Když už byl na konci svých sil, přihlásil se zcela náhodou na víkendový kurz o uvědomění. „Na sociálních sítích jsem si všiml jednoho videa mužů, kteří vypadali šťastně se svými rodinami, ale byli to poslední záběry před spácháním sebevraždy. Dodatek k tomu videu byl, že my chlapi málokdy s někým mluvíme o tom, co se v nás děje, čím procházíme, a snažíme se být těmi silnými, za které bychom měli být,“ popisuje Přemek událost, která mu vnukla jakési uvědomění, že nemůže svůj život ukončit, protože by tím ublížil především jeho nejbližším.

Zkusil se tedy přihlásit na sebepoznávací víkend v přírodě s nadějí, že by mu to mohlo pomoci. A dodnes je rád, že tak udělal. Věří, že to byl krok správným směrem. „Uvědomil jsem si tam, čím vším jsem si prošel a jak moc vnitřně silného mě to učinilo. Že jsem v sobě vlastně nikdy neuzavřel smrt dcery, protože jsem se vždycky raději zaměřoval na něco jiného. Teď, když nad tím přemýšlím, asi jsem se raději vždycky trýznil vztahem s Markétou, abych oddálil překonání bolesti z úmrtí dcery,“ říká.

Od smrti Laurinky uplynulo 4,5 roku. S Markétou se definitivně rozešel a věří, že ho ta pravá láska ještě čeká. Poslední dobou si také stále více uvědomuje, jak moc je pro něj rodina důležitá. „Nemám novou lásku, cítím, že jsem poznamenán a nedokážu důvěřovat lidem ani se otevřít dalšímu vztahu. Ano, tajně doufám, že přijde ONA, mystická žena, a ukáže mi loajální a láskyplný vztah. A bohužel začínám věřit tomu, že takové ženy jsou buď starší, neuvěřitelně vzácné, nebo ve šťastném vztahu, plném harmonie,“ zamýšlí se Přemek, který momentálně žije jako spolubydlící s bývalou přítelkyní Markétou a věří v lepší zítřky.

foto: se svolením Přemysla Peluňky, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...