Pátek Karla Křivana: Chvála adventních večírků

Říká se jim vánoční, ale ty firemní večírky, uprostřed jejichž sezony se nacházíme, se konají v čase předvánočním, tedy adventním. Osvícené firmy je sice pořádají v lednu po Vánocích, což má svoji logiku, protože účastníci jsou přejedeni a přepiti po oslavách kolem konce roku, takže toho tolik nezkonzumují, a navíc je již jejich mysl soustředěna na práci v novém roce a nepřemýšlí, že ještě nemají koupené všechny dárky a připravenou věrohodnou výmluvu, kterak se vyhnout některým rodinným setkáním, ale zůstaňme u těch tradičních večírků před koncem roku. Mám je rád, i když z jiného důvodu než dřív.

Dřív jsem totiž obrážel adventní večírky s úmyslem upevnit si svoji pozici u klientů. Mylně jsem se domníval, že tam nemohu chybět, se všemi svěřenci si připít, což utuží vztahy a zvýší fakturaci na příští rok. Vyléčila mě z toho klasická předvánoční trachtace, kdy jsem zažil báječný prosincový večer, k ředitelskému stolu mě pozvali, na pódiu nechali promluvit, kterak jsem šťastný, že pro tak báječnou a inovátorskou firmu mohu pracovat, poděkovali za skvěle odvedenou práci a inspiraci, které si velmi váží.

Ranní mail po večerní akci

Z akce jsem odjížděl nadšený, jak se podařilo ke klientům neformálně přiblížit, s jedním z produktových manažerů, se kterým jsme si dosud moc nesedli, jsem si potykal, abychom při druhé láhvi vína zjistili, že si jako sešívky vlastně skvěle rozumíme a zajdeme, až bude tepleji, do Edenu na fotbal. Sotva jsem se z povedené akce vyspal, čekal mě v poště mail, že klient s námi končí a ta spolupráce pro něj byla jedno velké zklamání.

Nevěříme-li, že advent je doba očekávání zázraku, může být chvílemi potěšení ze setkávání bez jiného cíle než udělat někomu radost.

Přestal jsem od té doby přeceňovat rozjařené hromadné firemní veselí, dal na radu Henryho Kissingera, že na společenských akcích stačí krátká účast, neb je důležitější být viděn než délka přítomnosti. A pojal jsem vánoční večírky adventně.

Zbytečně neztracené chvíle

Snažím se vidět s lidmi, na které jsem si nebyl schopen udělat čas přes rok. Chodím záměrně na akce, ze kterých nic byznysového nekouká, protože třeba už pro tu firmu nepracujeme, návrat je nereálný, ale s mnohými z někdejších klientů jsem si rozuměl. Zajímá mě, co říkají na umělou inteligenci, a vůbec se s nimi rád potkám.

Pozvánka přijde, protože mě zapomněli vyhodit ze seznamu zvaných, nebo si ti, kteří je mají na starost, se mnou rozuměli a dělají to tak trochu šéfovi naschvál, jak se asi bude tvářit, až mě zmerčí. Dorazím tak na večírek, popovídám si s lidmi o věcech, které mě zajímají, aniž bych sledoval konkrétní cíl, srdce zahřeje trocha nostalgie a můžu jet domů, aniž bych přemýšlel, jestli jsem vypadal dostatečně energicky, nezapomněl pochválit boty personální ředitelce a profil na Linkedinu markeťákovi. Dojde mi, že svoji práci mám rád, a čas strávený s lidmi, kteří o vás stojí, aniž něco potřebují, není ztracenou chvílí.

A tak o adventu projíždím adresář a volám lidem, které jsem dlouho neviděl, a zkusím je vytáhnout alespoň na svařák či malé pivo. A přemýšlím, kterak minulé hezké chvíle nenechat propadnout do zapomnění. Nevěříme-li, že advent je doba očekávání zázraku, může být chvílemi potěšení ze setkávání bez jiného cíle než udělat někomu radost. „Musíme se vidět častěji v příštím roce,“ končívají takové hovory. Bohužel to většinou nedodržíme.