Už žádné „od devíti do pěti“. Soft girls bojkotují kulturu shonu a chtějí si život užít

Představte si, že je zeď na vašem Instagramu zalitá pastelovými barvami, věnci z květin a selfíčky relaxujících žen, které doprovázejí hashtagy jako #metime nebo #enjoyeverymoment. V digitálním věku, který pohání kultura shonu, působí trend „soft-girl“ neboli trend něžné dívky jako uklidňující balzám. Je jako lahodivý šepot jemné ženskosti uprostřed výkřiků o posílení postavení superžen a mužatek.

Trend soft girl je protipólem všeho toho shonu a touhy po dokonalosti, opírá se o duševní zdraví a péči o sebe a dává vale všem tradičním představám o úspěchu. Je však tento nový přístup skutečně lékem na úzkosti žen mladších generací, nebo jde jen o další nálepku, o kterou ženy usilují a která je pro ně často nedosažitelná?

Žít život pomalu

Před dvěma lety se Mia Jonesová cítila zaseknutá. Sotva začala svou kariéru, už měla pocit vyhoření. „Pracovala jsem od devíti do pěti. Na papíře to vypadalo, že má kariéra se posouvá po předepsané společenské trajektorii, po cestě, na které mi bylo řečeno, že bych 'měla' být,“ říká nyní čtyřiadvacetiletá žena. „Ale s každým dalším dnem jsem měla pocit, že se vzdaluji svému skutečnému já a svým tvůrčím ambicím.“

Jonesová se rozhodla vyjádřit své pocity tak, jak to dnes dělá mnoho mladých žen: ve videu na TikToku, které se brzy stalo virálním. „Nechci být úspěšná mužatka, nechci se honit. Chci žít svůj život pomalu, ležet v posteli se svým milencem, číst knihy, tvořit umění a milovat lidi z mého okolí,“ uvedla.

Myslím, že když člověk hodně pracuje, začne si vážit i jiných věcí. Hodně si teď cením svého klidu, svého ticha. A jakmile se mi změnilo myšlení, změnily se i mé aktivity a způsob, jak si ten nalezený klid chránit.

A Jonesová se svými sny rozhodně není sama. Pro čím dál větší množství žen z generace Z, které v posledních letech nastoupily do zaměstnání, je největším snem mít možnost o nic se nesnažit. Alespoň podle tradičních kapitalistických měřítek.

Nehostinný kraj mužů

Vítejte ve světě „něžných dívek“, životního stylu, který si dnes mnoho mladých žen představuje jako ideál. Taková žena si neváží dřiny ani se nechce prosadit. Její dny jsou naplněny péčí o sebe od přípravy skvělého ranního smoothie přes péči o pleť a sportovních tréninků až po výpravy do přírody a kávy s kamarádkami. Z dlouhodobého hlediska taková žena nesní o slávě, úspěchu ani netouží založit vlastní firmu. Je v kontaktu se svou ženskou energií, hormonálním cyklem a náladami.

Tyto ženy zkrátka odmítají uspěchanou kulturu, která podle nich už z principu odporuje ženskému nastavení. „Naše kultura byla navržena pro 24hodinový mužský cyklus, ale ne pro 28denní ženský rytmus. Proto se cítíme tak vyhořelé a vyčerpané,“ vysvětluje jedna z vyznavaček tohoto životního stylu a dodává, že ženy by si měly uvědomit, že není nic špatného na tom, když se jim nedaří ve světě, který nebyl stvořen s ohledem na jejich potřeby.

Nechci být úspěšná mužatka, nechci se honit. Chci žít svůj život pomalu, ležet v posteli se svým milencem, číst knihy, tvořit umění a milovat lidi z mého okolí.

Ve světě soft-girl je odtržení se od pracovního procesu a zaměření na vlastní pohodu považováno za baštu úspěchu. Ženy, které opustí korporátní svět a věnují se věcem, jako je cestování, zahradničení či domácí práce, jsou tady vzorem.

Poučené z minulosti

Pravděpodobně vás teď napadá zásadní otázka: Kdo takovým ženám jejich život zaplatí? A pokud předpokládáme, že je to muž, proč musí odmítnutí věčné honby za něčím znamenat, že by se ženy měly zároveň vzdát své finanční nezávislosti?

Asi jako u každého jiného trendu existuje řada způsobů, jak se k němu přidat. Můžete se vydat vyloženě cestou pohodlí a doslova nikdy nepracovat, ale to samozřejmě mnoho žen nemůže a dost možná ani nechce. Těm, které jsou stále nuceny dřít za mzdu, pak tento životní styl slouží spíše jako ideál, o který je třeba usilovat, než jako recept na život. A pak jsou tu i ženy, které se stále učí balancovat někde mezi těmito dvěma extrémy a přizpůsobují si život tak, jak to vyhovuje jim.

Do této kategorie patří i třicetiletá Britney Campbellová. Ta magazínu Glamour řekla, že její názory na výkon výrazně ovlivnilo už její dětství. „Vyrůstala jsem v jamajské domácnosti a všichni dospělí měli dvě zaměstnání,“ říká. „Takže jsem si dlouho myslela, že se to ode mě očekává. Když jsem se pak přestěhovala do Los Angeles, abych se věnovala umění, bylo snadné nechat se strhnout kulturou shonu. V různých obdobích jsem měla tři i více zaměstnání. Nakonec mám pocit, že si mě trend soft girl sám vybral. Myslím, že když člověk hodně pracuje, začne si vážit i jiných věcí. Hodně si teď cením svého klidu, svého ticha. A jakmile se mi změnilo myšlení, změnily se i mé aktivity a způsob, jak si ten nalezený klid chránit.“

Naše kultura byla navržena pro 24hodinový mužský cyklus, ale ne pro 28denní ženský rytmus. Proto se cítíme tak vyhořelé a vyčerpané.

Niki Pulsová, která si na TikToku říká „pomalu žijící generální ředitelka“, často píše o tom, jak odešla z korporátu, jakmile se jí narodily děti. Prý nikdy nebyla šťastnější a spokojenější. „Vždycky jsem si sama sebe představovala jako superženu, dokud jsem neměla děti a neuvědomila si, že tento přístup může být toxický a vést k vyhoření. Životní styl soft girl je mnohem udržitelnější!“ řekla Glamour.

Najít zlatý střed

Ano, být superženou může být velmi náročné. Se syndromem vyhoření se setkáváme dnes a denně a na výkon zaměřená kultura je naprosto toxická. V mnoha ohledech se tedy zdá, že je vcelku rozumné alespoň částečně přijmout étos soft girl, vymanit se z krysího závodu a přestat se věčně za něčím hnát.

Nicméně přestože může zmiňovaný trend působit líbivě, stále tu jde o snahu ženy škatulkovat a říkat jim, co je pro ně vhodné, a co nikoli. A upřímně, proč vlastně měnit jeden stereotyp za druhý, když skutečná svoboda spočívá ve vytvoření svého vlastního příběhu? Jistě, být „něžnou dívkou“ může být pro někoho osvobozující, ale nepředstírejme, že to nejde i jinak a ještě lépe. Skutečná svoboda totiž pramení z možnosti zvolit si svou vlastní cestu, zbavenou nálepek a společenských očekávání.

Je tedy nejvyšší čas přestat předepisovat, a začít naopak popisovat mnohotvárné, neustále se vyvíjející a neuvěřitelně jedinečné zkušenosti dnešních žen. Aneb jak řeklo mnoho moudrých komentátorů: „Co kdybychom my ženy prostě dělaly, co chceme a co je pro nás osobně nejlepší?“ To je zcela jistě trend, který můžeme podpořit.