Pátek Karla Křivana: Proč je dobré věřit ve Francii

Díval jsem se v noci na opakování francouzského seriálu o De Gaulleovi. Starý státník říká svému příteli zhruba toto: „Francie má nyní v čele muže obratné, inteligentní a některé dokonce i čestné, ale málo věří ve Francii.“ Odoláme-li svádivé nabídce chápat jeho slova jako patetický epitaf vhodný k vytesání na hrob, můžeme si s nimi pohrát i jako s komentářem ke způsobu vládnutí. A vůbec mi nejde o obvyklé vzlykání nad tím, že dnes se již politici jako Churchill nerodí. Spíš mě napadá ona v každé komerční přestávce viděná chyba mnoha tvůrců reklamních kampaní, kteří jednají se zákazníky jako s hlupáky, a tomu přizpůsobují obsah i formu své komunikace.

Čtete-li paměti Churchilla nebo Thatcherové, tak mají cosi společného: Důvěru v obyčejného člověka, jeho schopnost se správně rozhodovat a vůli poctivě jednat. Což neznamená, že by si oba dělali o lidech iluze a neuměli se soupeři či nepřáteli jednat tvrdě jak slovně, tak svými činy. Jde o to, že někteří jiní rádoby „giganti“ nejen političtí, kteří se považují za součást elit, dojdou k přesvědčení o vlastní předurčenosti určovat ostatním, jak mají žít a co si mají myslet.

Hledání základní férovosti

Nestačí jim těmito představami otravovat svoji rodinu, firmu či jimi řízenou instituci. Lid obecný je v jejich očích hloupý a zpozdilý, a proto potřebuje jejich osvícené vedení, i když o tom ještě neví. Pohrdání druhými a omlouvání vnucování svých představ ostatním dobrými úmysly je jedním z největších nebezpečí svobodné společnosti. V ní totiž nejde o to umět v pohodě žít s těmi, se kterými máme shodné názory, ale dokázat se nějak domluvit i s lidmi, kteří mají jiné představy než my. To neznamená ustupovat zlu, ale pokoru před „Francií“.

Pokud ohýbáte informace tak, aby vyhovovaly vám, pak nečekejte pochopení, i když zrovna budete mluvit jak kniha.

V praktické politické komunikaci pak je smysluplnější mluvit jasně a otevřeně. Kolikrát jsem slyšel otázku spojenou s mocí podpořenou nadřazeností: „Jak tohle lidem vysvětlíme, to nikdy nepochopí.“ Ano, těžko přesvědčíte fanouška, aby se nerozčílil nad penaltou písknutou proti jeho týmu v poslední minutě zápasu, a nepomůže argument, kolikrát se to již stalo v jeho prospěch. Pokud by byl přesvědčený o základní férovosti vedení zápasu, vztek by rychle vyprchal. Proto jsou tak důležitá pravidla a důvěra v instituce.

Lidé pochopí, že každý může udělat chybu, i to, že nežijeme v nebi mezi svatými. Ale pokud ohýbáte informace tak, aby vyhovovaly vám, pak nečekejte pochopení, i když zrovna budete mluvit jak kniha. A znova: Význam a síla svobody není v tom vykázat jinak smýšlející z našeho světa. Víra ve „Francii“ znamená, že i když se do čela dostane neobratný, neinteligentní a bezcharakterní šmejd, tak to ta země přežije, protože je vnitřně svobodná, a tudíž proti šmejdům odolná, že.

Nalézání jediné cesty

A oproti šmejdům celého světa nám pak nepomůže nikdo jiní než ti, kterým bychom nejraději vzali volební právo. Je zajímavé, jak se před volbami politici ohánějí vůlí lidu, aby se po jejich skončení při komunikaci svých kroků vymlouvali na omezenou schopnost veřejnosti chápat komplexnost doby, složitost problémů a nedostatek odborných informací veřejnosti pro to, aby jim mluvili do práce.

Kdo někdy řídil tým lidí početnější, než je jeden člověk, ví, že není nic těžšího, nervy ničícího a nevděčného. DeGaulle je s oblibou citován, že se nedá vládnout zemi, která má 350 druhů sýrů. Může být rád, že si nezkusil vládnout v Čechách, zemi kutilů, kde všemu rozumíme, všechno si dovedeme udělat sami, víme přesně, co dělají úspěšnější kolem špatně, a sejdou-li se dva fanoušci stejného týmu, dojdou ke třem ideálním sestavám na večerní zápas.

„I s takovými lidmi musíme pracovat,“ radil Jára Cimrman ústy inspektora Trachty praktikantovi Jindrovi Hlaváčkovi. Stejně jako nelze poznat lásku, když milujete jen sebe, nemůžete žít ve svobodě, když ji chystáte jen pro sebe. Je potíž na něčem smysluplném se dohodnout, ale „nebýt jako oni“ je jediná cesta. To není výzva k rezignaci před šmejdy, ale víra v sílu oné pomyslné „Francie“.