fbpx
Zveřejněno: 1. 12. 2017

Existují podstatné rozdíly v tom, jak si vládnou západní země a jak to zvládá postkomunistická Evropa? Jaké vlastnosti a dovednosti má opravdový lídr a jsou takoví v českém prostředí? A jak odborníci hodnotí z hlediska leadershipu nejvyšší představitele ČR? A proč vlastně lídry potřebujeme?

V odborné literatuře lze nalézt stovky vysvětlení, proč právě schopnost sjednotit lidi za účelem vyřešení zapeklitých problémů, jak leadership charakterizuje jedna z definic, je pro úspěch každé organizace a společnosti obecně naprosto klíčová. Je jasné, že leadership společnosti je určujícím faktorem jejího případného úspěchu či selhání. Jak totiž konstatuje magazín Industry Leaders, lidské bytosti jsou společenská zvířata a žijí spolu ve velkých skupinách.

shutterstock 720554824

Už pravěcí lidé měli své přirozené vůdce a jejich následovníky.

To znamená, že potřebují přijmout různé role a vytvořit různé skupiny. Aby mohla vzniknout struktura společnosti a ta měla možnost růst a rozvíjet se, lidé byli přirozeně rozděleni na vůdce a následovníky. Lídři vytyčili cestu, posouvali se od jedné hranice ke druhé a řídili ostatní, zatímco následovníci dokončovali úkoly, které jim byly přiděleny, a pomáhali přinést změny. Je tedy zřejmé, že právě leadership je nástrojem k dosažení žádoucích společenských změn

Rozdíly v leadershipu u nás a na Západě

S určitostí prohlásit, zda v Česku žádoucí společenské změny probíhají a společnost roste a rozvíjí se, je pochopitelně obtížné. Nicméně jedním z užitečných vodítek může být srovnání s jinými zeměmi. Oslovení odborníci se shodují na tom, že z obecného hlediska se způsob, jakým se chovají a jednají lídři v ČR, potažmo v postkomunistických zemích, v řadě podstatných aspektů liší oproti tomu, jak ve svých pozicích vystupují vůdčí osobnosti různých oblastí společenského života na západ od našich hranic.

Petr Vrzáček, vedoucí Katedry řízení a supervize na Fakultě humanitních studií (FHS) Univerzity Karlovy (UK) říká, že vzhledem k zatížení naší minulosti totalitními režimy ani není možné, aby to bylo jinak. „Od 30. let minulého století u nás docházelo k systematické likvidaci elit, diskurz či jakákoli kritika byly nepřijatelné,“ říká Vrzáček. „Kdykoli se někdo o něco takového pokusil, byl okamžitě označen za vnitřního nepřítele. A v takovém prostředí prostě nemůže vznikat elita,“ dodává. 

Jan Zadák, který byl přes dvacet let nejvýše postaveným Čechem v globálním byznysu a dnes působí mimo jiné jako lektor institutu ELAI, kouč a investor na tuzemské start-up scéně, potvrzuje slova Petra Vrzáčka, ovšem jde ještě dál. K odstraňování národních elit podle něj docházelo několikrát v průběhu uplynulých sedmi stech letech. „Vezměte si třeba Bílou horu. A to, co u nás prováděli Habsburkové v 16., 17. a 18. století, nebylo nic jiného než totální decimování elit. Teprve až když potřebovali, aby vznikla nějaká průmyslová oblast, nechali Čechy trochu rozvinout,“ říká Jan Zadák. „Takže pokud tu elity chybí sedm set let, je jasné, že je nelze vychovat za jednu generaci.“

Kontrolor, nebo motivátor?

Podnikatelka Rostya Gordon-Smith, v roce 2001 zařazena mezi padesát vrcholových světových HR manažerů, která působila třicet let v západní Evropě, v této souvislosti podotýká, že zásadní rozdíl vyplývá z pojetí pojmu lídr. Zatímco na východě je považován především za kontrolora, na západě je to hlavně motivátor. Šéfové tam podle Gordon-Smith mají mnohem větší důvěru ke členům svých týmů, panuje větší rovnoprávnost a zejména třeba v USA či Kanadě je obecně vztah mezi lidmi mnohem otevřenější. V bývalých sovětských satelitech se lidé podle ní soustředí hlavně na kontrolu.

„Oproti Západu u nás panuje atmosféra nedůvěry a malého sebevědomí,“ říká Rostya. „Naše rčení typu ‚důvěřuj, ale prověřuj‘ či pro ‚dobrotu na žebrotu‘ jsou zakódovaná paradigmata. Proto tu na rozdíl třeba od USA moc nefunguje práce z domova, sdílení pracovních míst a podobně.“

Jan Zadák nicméně upozorňuje, že jedno z klíčových rčení ve Spojených státech zní „Inspect what you expect“, tedy něco hodně podobného českému „důvěřuj, ale prověřuj“. A zmiňuje v této souvislosti Louise Gerstnera, který v 90. letech minulého století zachránil IBM. Transformaci firmy později popsal v knize Who Says Elefant Can´t Dance. Podle Jana Zadáka z ní vyplývá zcela jasně: do potíží firmu přivedl především fakt, že přestala dodržovat zmíněné pravidlo „Inspect what you expect“.

shutterstock 152766626

Přirozeným lídrem byl John F. Kennedy, který přišel s novým stylem politiky. Zde již pouze voskový v berlínském muzeu.

Ani u nás není vše zas tak špatné

Bývalý globální viceprezident Hewlett-Packard Jan Zadák říká, že by nebylo dobré si všechno ze Západu idealizovat a naopak všechno u nás považovat za špatné. „Když působíte v zemi, kde je vysoká korupce, což ukazuje mj. Corruption Index Transparency International, lídr prostě musí víc kontrolovat, protože když se něco stane, je za to zodpovědný,“ říká Jan Zadák. „Jste-li však lídrem ve Finsku, ve Švédsku nebo v Norsku, kde by se kdokoli korupčním chováním okamžitě vyřadil ze společnosti, je to pochopitelně úplně jiné,“ dodává.

Faktem je, že nízké sebevědomí jistě může být příčinou neschopnosti se prezentovat, což je faktor, který odlišuje naše lídry od těch působících v anglosaském světě. Je o tom přesvědčen i Petr Pouchlý, který přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně leadership. „Excelují v tom např. Nizozemci či Američani, kteří ale také dovedou v pozici lídra ukázat svoji odvrácenou tvář. Když dojde na slabé místo jejich osobnosti, jsou ochotni o tom konstruktivněji hovořit. Zatímco u nás se lídři mimořádně obávají případné zranitelnosti,“ je přesvědčen Petr Pouchlý.

A poukazuje na další podstatnou věc. Ze statistik podle něj vyplývá, že v zemích na východ a na jihovýchod od nás jsou lídři mnohem méně ochotni podstoupit široce uznávané diagnostické osobnostní testy, které produkuje např. Gallupův institut, a pracovat s nimi jako s validním nástrojem. „Můj pocit, který vznikl na základě několika rozhovorů, je, že to vnímají jako ‚kádrování‘, nechvalně proslulou praktiku minulého režimu. Nedokážu ale posoudit, do jaké míry je to jen výmluva a neochota nechat si posvítit sám sobě na zoubek,“ přemýšlí Petr Pouchlý.

Role moderních lídrů

Mění se nějak v současné době, charakteristické zběsilým tempem a všudypřítomnými technologiemi, požadavky na schopnosti a dovednosti vůdců? „Nároky kladené na vůdce a vůdcovství jsou v zásadě po tisíciletí stejné, a to jak z hlediska role, kterou plní, tak vlastností, kterými by měli disponovat,“ domnívá se Jan Urban, docent na Katedře managementu Ústavu podnikových strategií na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích. „Moderní vůdci jsou však dnes více konfrontováni potřebou být mediálně viditelní, což jejich roli na jedné straně usnadňuje, protože lidé chtějí mít své vůdce na očích. Na druhé straně je to však občas vede k představě, že důležité jsou jen určité formální charakteristiky ‚vůdce‘, například ‚správná‘ mimika a gestikulace a nikoli sdělení či vize, které přinášejí, popřípadě další nástroje, o které se opírají,“ vysvětluje. 

Podle paní Gordon-Smith vlastnostmi potřebnými pro leadership 21. století disponují ženy. „Není jim vlastní teritoriální uvažování, nemají potřebu machismu. Naopak jsou schopné vytvářet sítě, pomáhat si, komunikovat a sdílet informace,“ říká Rostya Gordon-Smith. „Týká se to samozřejmě těch osvícených, které chápou, že bez spolupráce to nejde. Takové ženy mají potenciál leadershipu ohromný a přesně to je potřeba právě v této době. Bohužel tyto ženy neustále narážejí na zeď, protože byznys i politika jsou nastaveny na mužský systém, charakteristický soutěžením, porážkami a vítězením,“ konstatuje. 

Jo Owen, jeden z nejúspěšnějších autorů současnosti, jehož patnáct knih o leadershipu a managementu se dočkalo na šedesát globálních vydání, pro časopis Fortune napsal, že v tomto novém světě potřebují vůdci nové dovednosti. Musí být schopni sladit agendy, bojovat za zdroje, vytvářet aliance, budovat sítě důvěry a podpory a vědět, ve kterých bitvách bojovat a kdy. „Už nemůžou dělat všechna rozhodnutí, musí rozhodování a rozhodovací procesy ovlivňovat. Už nemůžou ovládat podporu, musí ji naopak budovat. Už se nemůžou spoléhat na autoritu, protože dostatečnou autoritu nikdy nemají, musejí využívat vliv,“ píše Owen.

shutterstock 506090248

Mezi českými politiky se skutečný lídr hledá těžko. Najde se ale mnoho funkcionářů.

Zeman a Sobotka: Pouze funkcionáři

Jak oslovení odborníci hodnotí z hlediska kvality leadershipu dva nejvyšší představitele České republiky, tedy prezidenta Zemana a premiéra Sobotku? Podle Petra Pouchlého je prezident Zeman chytrý a umí mluvit podle toho, co chce slyšet „dav“, také dobře komunikuje se skupinou vlastních podporovatelů. Zároveň je ale sobecký a ješitný, tím pádem nemůže být dobrým lídrem. S tím souhlasí i Petr Vrzáček.

„Prezident Zeman je reprezentantem toho horšího v nás. Určitě není vůdcem, lídr totiž nemůže být pomstychtivý, musí být nad věcí, musí umět odpouštět a být velkorysý, v tom se například s Václavem Havlem současný prezident ani zdaleka nemůže rovnat. Miloš Zeman je inteligentní, ale postrádá emoční inteligenci, což ho diskvalifikuje,“ tvrdí Petr Vrzáček. Pokud má totiž někdo nízkou emoční inteligenci, špatně se mu pracuje s autoritami. Tím pádem se obklopuje lidmi, kteří ho jako autoritu uznávají, ale jsou to de facto jeho vazalové, nikoli partneři. Pro lídra je přitom podle Petra Vrzáčka životně důležité, aby se střetával s oponenty a tříbil si názory. „Prezidenta Zemana charakterizuje vysoké IQ, ovšem prakticky nulové EQ,“ myslí si i Jan Zadák.

Bohuslav Sobotka má životní zkušenost jen z politiky, což je hendikep, upozorňuje Petr Vrzáček. Bylo by dobré ji doplnit i něčím odborným. „Nynějšímu premiérovi se často vyčítá absence charismatu. Ale Peter Drucker ve své stati o politických osobnostech historie ukázal, že někteří také neměli charisma, a přesto dokázali oslovit a být úspěšní. Čili dá se s tím pracovat, což ovšem Bohuslav Sobotka dělá málo. Potřeboval by vdechnout víc života, umět se uvolnit, být přirozený a vyjadřovat emoce,“ myslí si šéf Katedry řízení a supervize na FHS UK. 

Jan Urban ani jednoho z obou jmenovaných nepovažuje za lídra v pravém slova smyslu. „Jsou to jen politici či funkcionáři. Premiér Sobotka je podle mého názoru schopný byrokrat, který se však do politiky dostal spíše omylem, a nedokáže zaujmout ani upoutat pozornost, a to ani svou vizí, ani jednáním. O současném prezidentovi bohužel platí, že se stal obětí svého ega. Nevede a nemůže vést, protože je sám vláčen svou sebestředností, z níž není schopen se vymanit. Je totiž rozdíl mezi velkými osobnosti a osobami s velkým egem. Ty prvé dokážou své ego potlačit, ty druhé to nezvládnou,“ vysvětluje Jan Urban.

shutterstock 14722540

Posledním českým lídrem, který měl vizi a sjednocoval národ, byl Václav Havel.

Havel, Masaryk, Kennedy, Baťa

Příkladem lídra byl podle specialistů na leadership v českém kontextu Václav Havel. „Havlův osud v sobě nese prvky silného příběhu, které stojí za mimořádnými lídry. Jsou to lidé, kteří mají jasné hodnotové zakotvení, jsou schopni vytvořit a nabídnout lidem vizi. Ta mnohdy může být i nenaplnitelná, ale lídr je ten, kdo se s daným stavem nesmíří, kdo nepřijme, že snaha vizi naplnit je marným úsilím, a kdo je schopen poradit si s překážkami,“ říká Petr Vrzáček. 

Václav Havel byl lídrem i pro Rostyu Gordon-Smith. Považuje ho sice za vůdce poněkud neobvyklého, ale podstatné pro ni je, že ho lidé následovali. Podnikatelka dále jmenuje Tomáše Garrigue Masaryka, Aloise Rašína, Elišku Krásnohorskou a Miladu Horákovou. „Jsou to pro mě příklady osobností, které uměly motivovat a inspirovat ostatní,“ vysvětluje paní Gordon-Smith.

Také Jan Zadák označuje za lídra Václava Havla, byť podle něj nebyl příliš dobrým manažerem. „Za nesmírně důležité ovšem považuji jeho hodnotové zakotvení, které by vždy mělo být nad vším. Nad společností, nad vizí, firmou či strategií,“ zdůrazňuje investor.  

John Kennedy a Tomáš Baťa jsou dva příklady skutečných vůdců pro Jana Urbana. První pro zcela nový styl vedení, který přinesl, ale i důraz, který kladl na odvahu vůdců. Jde o vůdcovskou vlastnost, na kterou je v současnosti podle Urbana trochu zapomínáno a které Kennedy věnoval i knihu s názvem Profily odvahy. Zabýval se v ní odvážnými vůdci v americké historii. „O Tomáši Baťovi není třeba příliš hovořit, jeho přínos, vize, role i vůdcovské schopnosti v byznysu, politice i společnosti jsou dobře známé. Obávám se, že Česko nejen nemá, ale možná ještě dlouho nebude mít vůdcovskou osobnost jeho formátu, mimo jiné i vzhledem k důrazu, který kladl na morálku. Myslím, že jen málokterý současný vůdce by měl odvahu říci, že zdroje hospodářských potíží podniků i zemí jsou především morálního rázu, jak to pronesl na začátku 30. let minulého století Tomáš Baťa,“ domnívá se Jan Urban.

Text vznikl z debaty na European Leadership & Academic Institute (ELAI)

foto: Shutterstock, zdroj: ELAI

Tipy redakce

Jazzový rozhovor s Rudym Linkou: Jak přenést kousek New Yorku do Prahy?

Jazzový rozhovor s Rudym Linkou: Jak přenést kousek New Yorku do Prahy?

S jazzovým hudebníkem a kytaristou jsme se sešli v restauraci nedaleko...

Písek z pláže si domu neberte. Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Písek z pláže si domu neberte. Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Twitter uživatelům ukazuje, co si o nich myslí. Někdy je to úplně mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co si o nich myslí. Někdy je to úplně mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.