Ležet, vydržet a myslet při manželském sexu na vlast, tak se traduje podoba manželského sexu ve viktoriánské Anglii. V tradičních společnostech byla role ženy spojena s poslušností, plodností a zajištěním pohodlí manžela.
Historicky vzato, ženy až do moderní doby neměly právo odmítnout manželský sex, a tudíž nemohlo dojít ani ke znásilnění v manželství. Prsty v tom má dlouhá tradice křesťanství, podle něhož je „manželská povinnost“ lékem proti hříchu. Myšlenka byla taková, že ženy poslouží muži, kdykoliv si pán tvorstva zamane, aby se pak nemusel dopouštět smilstva mimo manželství a jeho sexuální pud byl plně uspokojený. Jak moc to fungovalo těžko říct, protože i v puritánských dobách vesele kvetla prostituce.
I když se na začátku 20. století začaly právní i společenské normy měnit, některé hluboce zakořeněné představy přetrvávají. Řada žen se stále bojí odmítnout, aby „nebyly problémy“, a znásilnění v manželství bývá často bagatelizované.
Když jeden chce, a druhý ne
Podle psychologa Jana Kulhánka není rozdílná potřeba sexu v dlouhodobých vztazích ničím výjimečným. Čím větší jsou však mezi partnery v tomto směru rozdíly, tím větší je logicky i problém, který může nakonec vést ke konfliktům až k rozpadu vztahu.
„Důležité je vědět, že sex není povinnost, ale příjemný způsob vyjadřování lásky, blízkosti, uspokojení potřeb svých i toho druhého. Chuť na sex se proměňuje v čase trvání vztahu a má na ni vliv řada okolností. Nedostatek soukromí, například kvůli dětem, neřešené partnerské problémy, stres v práci – to vše a další zdravotní věci vedou k tomu, že jeden z partnerů ztrácí o sex zájem,“ vysvětluje pro Flowee Kulhánek.
Nátlak z jedné strany či necitlivé odmítání ze strany druhé celý problém jen prohloubí a ze vzájemné přitažlivosti se rychle stane odpor k tomu druhému.
Zároveň dodává, že svoji roli hraje i citové vychladnutí a nespokojenost ve vztahu. „Zejména u žen je chuť na sex spojená s kvalitou vztahu, ve kterém žijí, a je jeho zrcadlem. Vztah nenakopne ani tak nákup nového prádla jako spíš to, když si partneři začnou více naslouchat, vzájemně si pomáhat, a hlavně by se neměli v sexu přemáhat. Nátlak z jedné strany či necitlivé odmítání ze strany druhé celý problém jen prohloubí a ze vzájemné přitažlivosti se rychle stane odpor k tomu druhému,“ dodává Kulhánek.
Sex z povinnosti
Bohužel i v dnešní době někteří lidé provozují sex ne proto, že by chtěli, ale z pocitu povinnosti nebo závazku vůči svému partnerovi. Tento přístup může pramenit z pocitu nátlaku, strachu ze zklamání partnera nebo z přesvědčení, že je to prostě součást vztahu. Jeden z manželů nebo partnerů nechce mít sex právě teď a tady, ale chce udržet vztah a nezadatelné právo říci „ne“ sexu tomu ustupuje.
Pokud vám přijde nesmyslné, že by někdo toto chování v dnešní době schvaloval, náhled do některých diskuzí vás z tohoto omylu rychle vyvede. „Ženy se musí umět obětovat,“ píše například ve svém příspěvku na síti X muž pod pseudonymem Matin z Tours. Ještě ostřejší postoj razí ve svém komentáři Pavel Patera, podle kterého vydrží muž bez sexu jen pár týdnů, a pak může být žena „nemile překvapená“.
Moje „ne“ nebral v potaz. Nakonec jsem zaujmula pozici mrtvoly a doufala, že bude rychle konec, anebo ho to přestane bavit.
Pravda je taková, že žádná morální povinnost mít sex se svým partnerem v manželství či partnerství samozřejmě neexistuje. Být s někým, kdo s vámi nechce spát, může být určitě zklamání, ale manželství nebo vztah ještě člověku nedává automatickou jízdenku na sex.
Znásilnění v manželství není mýtus
V dětství nás varovali, že na nás mohou násilníci čekat za křovím nebo před školou. V drtivé většině je ale násilníkem někdo, koho známe, například děda, strýc ale i manžel.
„V poslední době se naštěstí náhled na znásilnění v partnerství či manželství mění. Jak u široké veřejnosti, tak i v případě obětí. Na druhou stranu se nám nezřídka stávalo, že paní po brutálním znásilnění partnerem řekla, že na to přeci měl právo, protože jsou manželé a partner měl nějaké potřeby. Bohužel, když pak hledaly útěchu po takto traumatickém zážitku ve svém okolí, v rodině, dostalo se jim odpovědi, že si příště mají udělat romantičtější atmosféru,“ řekla pro Flowee Michaela Studená, spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem, která pomáhá obětem domácího násilí.
„Pro všechny lidi, kteří prožili znásilnění, je to velmi traumatizující zážitek. Pokud se to událo ze strany někoho blízkého, funguje tam ještě faktor zrazení důvěry. Násilí ze strany někoho, koho milujete a komu důvěřujete, je o to víc matoucí a bolestivé,“ dodala Studená.
Za znásilnění je podle novely trestního zákoníku považovaný nesouhlasný pohlavní styk, nejen silou vynucený. I když měl muž tisíckrát před tím oboustranně dobrovolný sex s partnerkou, jakmile zazní „ne“, je to jasná stopka. Ne každý se ale podle toho řídí.
Reklama
„Když jsem žila ještě s nebožtíkem, někdy přišel z hospody a někdy chtěl sex. Mně byl v tu chvíli absolutně odporný. Navíc jsem měla vztek, protože to jeho pití bylo neřízené. Moje ne ale nebral v potaz. Nakonec jsem zaujala pozici mrtvoly a doufala, že bude rychle konec, anebo ho to přestane bavit,“ zveřejnila svůj příběh na sociální síti X žena pod pseudonymem Profesorka. „Tohle je vyloženě na zblití. Sama tuhle zkušenost mám. Bylo mi šestnáct a byla jsem den po lumbální punkci. Bolelo mě celé tělo. Ne nebral jako odpověď,“ reaguje v diskusi na téma další z žen, která má podobnou zkušenost.
„Znásilnění existuje vždy, když dojde k pohlavnímu styku, který nebyl iniciován ženou z její vlastní skutečné náklonnosti a touhy. Kolikrát měly ženy sex ,dobrovolně‘ s muži, se kterými nechtěly mít sex?“ klade si ve svém eseji otázku americká spisovatelka, bojovnice za ženská práva Robin Morganová. „Většina slušných manželských ložnic je místem nočního znásilnění,“ uzavírá. A i když to možná není většina, jde o věc, která se nepochybně děje a neměla by zůstat skrytá.
