Sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem pochybovala o svém vztahu právě proto, že zásnuby ani svatba nepřicházely. Přemýšlela jsem, proč se můj partner ještě nevyslovil, zatímco lidé kolem mě uzavírali manželství i po velmi krátké době.
Když jsem ale hlouběji zkoumala své pocity, zjistila jsem, že lpím na něčem, co možná nereflektuje opravdovou kvalitu našeho vztahu. Naopak, došlo mi, že právě fakt, že jsme spolu už dlouho a šťastní, vlastně vypovídá o hloubce našich citů. Svatbu bych naopak mohla vnímat jako prostředek k „záchraně“ partnerství v případě problémů, což je představa, která se mi samozřejmě nezamlouvala.
Touha po jistotě
Mnoho lidí vnímá zásnuby a svatbu jako potvrzení jistoty ve vztahu. Prsten nebo manželský slib přinášejí pocit oficiálního závazku a uklidnění, zejména pokud máme pochybnosti o hloubce partnerových citů nebo jeho dlouhodobých plánech.
Podle psycholožky Wiebke Bleidorn z University of Zurich však často otázky typu „Proč sis mě ještě nevzal?“ spíše než se samotným vztahem souvisí s naším sebevědomím či obavami z budoucnosti. Na portálu modrykonik.cz jedna z uživatelek napsala: „Jsme spolu 15 let a stále nejsme manželé. Vzít si mě ani nechce. Vadí mi to a snad už se za to i stydím. Máme dvě děti, čím dál víc se setkávám s problémy ohledně příjmení, protože se nejmenuji stejně jako ony. Často si připadám hloupě.“
Když jsem ale hlouběji zkoumala své pocity, zjistila jsem, že lpím na něčem, co možná nereflektuje opravdovou kvalitu našeho vztahu. Naopak, došlo mi, že právě fakt, že jsme spolu už dlouho a šťastní, vlastně vypovídá o hloubce našich citů.
Tento pocit může být umocněn i tlakem z okolí – od rodiny, přátel nebo kolegů, kteří se ptají, kdy už přijde svatba. Snad každý z nás má babičku nebo maminku, která na sňatku lpí, a při každé druhé návštěvě se nezapomene zeptat, proč se mladý muž ještě nevyslovil.
Mimetická touha
Naše představy o zásnubách a svatbách také často formuje to, co vidíme kolem sebe. Sociální sítě jsou plné dokonalých obrázků romantických žádostí o ruku nebo stylových svateb. Tyto scény jako z filmu v nás mohou vyvolat dojem, že bychom je také měli chtít. To je příkladem tzv. mimetické touhy – přání, která vznikají na základě toho, co obdivujeme u druhých. Když vidíme někoho šťastného, přejeme si dělat či mít totéž, aniž bychom zvážili, zda nám to opravdu přinese naplnění.
Něco podobného zažila i má kamarádka Jana (35). „Před svatbou jsem si pořád říkala, že to bude obrovský zlom – že se něco změní, že budeme víc jako ‚opravdová‘ rodina. Měla jsem velká očekávání, že to bude nový začátek, a všechno bude nějak jiné, možná lepší. Ale ve své podstatě je to pořád stejné. Pořád řešíme, kdo vynese koš nebo kdo koupí mléko. Někdy si říkám, jestli jsem si od toho všeho jenom neslibovala něco, co svatba prostě nedokáže zařídit,“ přiznala mi.
Rituál a tradice
Samozřejmě že naše touha po svatbě může mít i hlubší kořeny, například úcta k tradicím či víře. To je i příklad Petry (29): „Zaprvé, je to jeden z nejkrásnějších momentů ve vztahu s tou nejbližší osobou. Mám to štěstí, že jsem našla lásku svého života, a chci s ním oslavovat náš vztah všemi možnými způsoby. Svatba je jedním z nich. Navíc život je chaotický a právě dodržování tradic a oslavování životních milníků je cesta, jak mu dát větší řád. Jako další důvod bych uvedla náboženství. Pocházím z křesťanské rodiny a dát si manželský slib před Bohem je pro mě klíčové. A konečně, miluji velké rodiny a přeji si, abychom s dětmi měli stejné příjmení,“ svěřila se Flowee.
Jsme spolu 15 let a stále nejsme manželé. Vzít si mě ani nechce. Vadí mi to a snad už se za to i stydím.
„Svatba nám dává možnost plně pocítit, že skutečně vstupujeme do nové fáze vztahu a především během něj máme opravdu čas změnu procítit a prožít. I přesto, že spolu pár již žije, svatební ano svazek upevňuje ještě více a zavírá pomyslná zadní vrátka. Orientuje snoubence v nové dynamice. Děje se nejen spojení dvou srdcí, ale také spojení rodin. Tvoří se nová rodinná jednotka. To bývá velké,“ potvrzuje slova Petry Barbora Zemanová, která v Česku vede rituály, včetně těch svatebních.
V neposlední řadě pak nemůžeme zapomínat na praktickou stránku věci. Dlouhodobé soužití bez manželství v Česku nepřináší stejná práva a povinnosti jako sňatek. Společně nabytý majetek se dělí podle výše investic, což je nutné doložit. Právní nárok na dědictví po partnerovi nevzniká, pokud není uveden v závěti. Zdravotní zastupování, přístup k informacím nebo vyřízení právních záležitostí vyžadují plnou moc. Rodičovská práva se vztahují pouze na děti, nikoli na partnery mezi sebou. Pokud tedy chtějí partneři své zájmy zabezpečit, a to beze sňatku, je vhodné mít tyto aspekty ošetřené.
Dobrý důvod k sňatku
Pokud vás však věc majetku zrovna nepálí, přesto však na svatbě trváte, je důležité si položit otázku: „Proč vlastně po svatbě toužím? Jsem nejistá, tlačí na mě okolí? Nebo je to pro mě opravdu důležitý krok v rámci vztahu, například i z náboženského či rituálního hlediska?“
Když si na tyto otázky popravdě odpovíte, možná si nakonec uvědomíte, že svatbu vlastně zas až tak nutně nepotřebujete. Faktem totiž zůstává, že kvalita vztahu je definována důvěrou, respektem a láskou, nikoli formálním aktem. Jak ostatně prohlásil jeden můj známý: „Lidi se berou z mnoha různých důvodů – kvůli penězům, protože na ně tlačí okolí, protože nechtějí zůstat ,na ocet‘, z právních důvodů… A ano, láska může být také jedním z nich. Ale určitě nelze svatbu za důkaz lásky považovat.“