Ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že chce „zvýšit proočkovanost populace, zlepšit dostupnost, odstranit bariéry a dostat prevenci blíže k lidem”. Nejedná se o nic jiného než dlouho diskutovanou možnost očkování v lékárnách. Cíl, který podporuje řada odborných i pacientských sdružení, je pochopitelně chvályhodný, protože Česko má jednu z nejnižších proočkovaností na světě. Má to jeden zádrhel: lékárny samy to nevyřeší. Takhle jednoduše to prostě nefunguje.
Navrhovaný systém neznamená, že lékárníci budou očkovat každého, kdo přijde z ulice a vyhrne si rukáv. Současný návrh je docela přísný: očkovat se v lékárnách budou moct jen dospělí nad 18 let a jen proti chřipce či covidu, bude je provádět speciálně vyškolený farmaceut ve vyhrazených prostorách, bude potřeba mít v záloze místo pro sledování pacienta a farmaceut musí rozpoznat a zvládat akutní reakce.
Ostrý spor, ve kterém včeličky hrají druhé housle
Proč se vůbec o tak nevýraznou změnu vede tak ostrý spor? Protože jde o peníze a o kompetence. Lékárníci se dlouhodobě snaží o to, aby nebyli jen ti, kteří vydávají léky. Chtějí dělat prevenci, screeningy, konzultace, ale taky očkování. Pro lékaře jde naopak o další přesun zdravotní péče mimo ordinace.
Spor o očkování je tak současně sporem o to, jak velkou část zdravotní péče budou v budoucnu poskytovat farmaceuti a kdo za její poskytování bude inkasovat peníze z veřejného pojištění. Obě strany jako hlavní důvod uvádějí lepší péči o pacienta, ale ekonomickou stránku věci nelze ignorovat ani na jedné straně. Očkování je zdravotní výkon, za který dnes dostávají zaplaceno lékaři; pokud jej budou poskytovat lékárny, bude potřeba nastavit také jeho úhradu pro ně. A to se některým lékařům nemusí líbit.
Zkráceně řečeno, jenom o penězích to není, ovšem blaho pacientů není jediným důvodem. Navíc pokud se začne v lékárnách očkovat, o co všechno ještě mohou lékaři přijít?
Češi nejsou národ zuřivých antivaxerů
V průzkumu Národní asociace pacientských organizací pouze 3 % respondentů odpověděla, že vakcíny nejsou bezpečné, dalších 10 % jim „spíše nevěří“. Zhruba dvě třetiny naopak vakcíny považovaly za bezpečné. Jinými slovy, tvrdé antivax jádro je pravděpodobně řádově několik procent, širší skupina nedůvěřivých či váhajících zhruba 10–15 %.
A tady se to začíná zamotávat.
Podle Národní asociace pacientských organizací polovina lidí očkování vůbec neplánuje. 11 % lidí během předchozího roku nějaké očkování zvažovalo, ale nakonec se k tomu nějak nedostali. Nejčastější příčina? „Neměl/a jsem čas.“ Právě tenhle údaj používá ministerstvo jako jeden z argumentů pro přiblížení očkování lidem. Jenže nedostatek času byl hlavním důvodem u lidí, kteří už očkování zvažovali. Většině populace je to upřímně řečeno jedno.
Dobře to ilustruje starší český výzkum čistě o chřipce. Mezi 1 031 neočkovanými lidmi v roce 2022 uvedlo 34 % „chřipku nemívám“, 27 % vakcíně nevěřilo, 27 % se nepovažovalo za rizikové, 24 % si myslelo, že očkování nepotřebují, 16 % se bálo vedlejších účinků a 11 % mělo negativní postoj k očkování obecně. Pouze 6 % uvedlo, že dostat se k praktikovi je časově náročné.
Obtížnou dostupnost očkování uvedla pouhá tři procenta dotázaných.
Argument „dostat očkování blíž pacientům“ je v tomto případě hodně oslabený. Pro člověka, který se očkovat chce, ale stále nemá čas, může být lékárna za rohem výborným řešením. Pro člověka, který je přesvědčený, že chřipku nedostane, očkování nepotřebuje nebo vakcíně nevěří, je to úplně jedno.
Podobně vyznívá i samotný průzkum NAPO. Když se všech respondentů ptal, proč je podle nich v Česku malý zájem o sezónní očkování, 53 procent uvedlo nedůvěru k vakcínám, 47 procent obavy z vedlejších účinků, 29 procent malé obavy z nákazy, 27 procent nedostatek informací a 26 procent podceňování prevence. Obtížnou dostupnost očkování uvedla pouhá tři procenta dotázaných. Lidé tu sice mluvili spíš o tom, proč se podle nich neočkují ostatní, než o sobě. I tak z toho ale nevychází, že by hlavním problémem bylo, že je očkování moc daleko nebo složité zařídit.
Lékárny fungují. Jinak, než si myslíte
Z tohoto úhlu pohledu zní racionálně argumenty Petra Šonky z České lékařské komory. Ten neříká, že lékárny nemůžou očkovat. Tvrdí ale, že to není recept na nízkou proočkovanost. A zkušenosti ze zahraničí mu dávají za pravdu.
V Portugalsku se začalo v lékárnách očkovat v roce 2023 a z hlediska absolutních čísel to fungovalo: místo 212 tisíc vakcín se jich podalo 309 tisíc. Problém je v tom, že Portugalsko má zhruba tolik obyvatel co Česko, čili deset milionů. Rozdíl tedy činil pouhých 0,9 procentního bodu. Přitom ovšem 7 z 10 vakcín bylo podáno právě v lékárnách.
Proočkovanost se nezvýšila, změnilo se pouze místo, kde se očkovali ti, kteří se očkovat chtějí. A u těch platí, že je pro ně lékárna v drtivé většině případů blíž než očkovací centrum.
Chceme očkování v lékárně?
Záleží na tom, ze kterého výzkumu budete čerpat data. Výzkum INRES, který letos představili praktičtí lékaři, uvádí, že očkování v lékárně preferuje pouze 3,4 procenta respondentů. Výzkum Behavio pro think-tank Ministr zdraví naopak našel 55 procent lidí, kteří s tím alespoň částečně souhlasí.
Vysvětlení je ve formulaci otázek.
Výzkum INRES před otázkou respondentům připomněl, že lékárník nemá stejné informace o jejich zdravotním stavu a nebude mít stejné odborné znalosti a technické dovednosti jako lékař. Respondent si potom vybíral preferované místo očkování. Behavio se naproti tomu ptalo obecně, co si lidé myslí o tom, že by lékárník očkování prováděl. Plně souhlasilo 22 procent a dalších 33 procent „tak napůl“.
Oba výsledky mohou být korektní. Jen měří něco jiného. Ani jeden nám ale neříká to, co bychom pro posouzení dopadu nové politiky potřebovali nejvíc: Kolik lidí, kteří se dnes neočkují, se díky lékárnám opravdu očkovat začne?
Na tuhle otázku zatím nedokáže odpovědět nikdo. Dokud se ale nezmění laxní přístup Čechů k ochraně vlastního zdraví, nebudou nám nic platné ani lékárny. Ti, kteří se o své zdraví aktivně zajímají, už dávno očkovaní jsou. Těm, kterým je to jedno, nepomůže ani očkovací místo o dvě ulice blíž.
Lékárna za rohem může odstranit posledních dvě stě metrů cesty k vakcíně. Český problém ale z velké části začíná ještě předtím, než člověk vůbec vyjde z domu.
Možná proto není potřeba rozhodnout, zda má v očkování vyhrát lékař nebo lékárník. Z průzkumu NAPO zároveň vyplývá, že praktický lékař je pro Čechy nejdůvěryhodnějším zdrojem informací o vakcínách, jenže pravidelně své pacienty o možnostech očkování podle jejich odpovědí informuje méně než polovina praktiků.
NAPO samo ve shrnutí svého výzkumu říká, že hlavní motivací k dalším očkováním by bylo doporučení praktického lékaře a plná úhrada; u vnímaných příčin nízké proočkovanosti uvádí nedůvěru, obavy a nízký pocit ohrožení, nikoli primárně dostupnost.
Lékař tedy může mít největší vliv ve chvíli, kdy se pacient rozhoduje, zda se vůbec očkovat. Lékárník může být užitečný o krok později – když je člověk rozhodnutý a potřebuje, aby očkování bylo snadno dostupné.
Lékárna za rohem může odstranit posledních dvě stě metrů cesty k vakcíně. Český problém ale z velké části začíná ještě předtím, než člověk vůbec vyjde z domu.
Reklama
