Ten večer začal jako každý jiný. Stmívá se už dřív než o prázdninách, takže než začalo pravidelné kolečko nakrm přítomné – ujisti se, že ráno bude v kuchyni čisto – zalez do postele a užij si „you time“ před spaním, měla jsem poměrně dost času na vymýšlení, co vlastně bude k večeři.
Z hluboké meditace nad tím, jak vybalancovat obsah lednice a chutě přítomných, mě vyrušilo pípnutí telefonu.
„Čauky, jsi doma? Mám pro tebe překvapení. Za dvacet minut jsem u tebe.“
Mám skvělé sousedy, to bez debat, ale hranici vzájemných dárečků jsme zatím úspěšně uhájili. A tak jsem trochu s obavou, že si ze mě chystá vystřelit, čekala.
O patnáct minut později vešla do obýváku dcera a mírně perplex mi vysvětlovala, že souseda potkala dole u vchodu a vyfasovala „TOHLE“. V náručí nesla dvanáctikilovou melounovou obludu.
Obě jsme vybuchly smíchy a mně bylo jasné, že otázka večeře je tímto minimálně částečně zodpovězena.
Chutě navolno
Jak se později ukázalo, byla zodpovězena na sto procent. Byl totiž tak výborný, že jsem ho snědla skoro tři čtvrtě kila. Domácí je domácí. Žaludek jsem měla plný tak, že už by se do něj nevešlo ani chia semínko. Jenže moje hlava měla na situaci jiný názor.
JIIIIDLOOOOOO!!!!
Nějakou dobu už mě zajímalo, proč dokážu být po jídle fyzicky plná, a přesto mám pocit, že bych ještě něco snědla. A proč jindy po mnohem menší porci přijde naprosto samozřejmé: Dobrý. Stačilo.
Velmi rychle jsem zjistila, že některé moje krásně připravené kolonky jsou k ničemu.
Rozhodla jsem se proto svoje chutě chvíli neopravovat. Žádné „do zítřka vydrž“, žádné napravování včerejšího večera dnešním salátem. Když budu chtít jíst, budu jíst. Jen si zkusím všimnout, co přesně mě k jídlu přivedlo a co se stalo potom.
Čekala jsem, že zjistím, proč mě večer tak často honí mlsná. Místo toho jsem zjistila něco jiného: můžu mít plný žaludek, a přesto nemít pocit, že už mám dost. A můžu nemít hlad, a přesto chtít jíst dál.
Jíme i očima
Začala jsem si tedy zapisovat nejen co a kdy jím, ale hlavně proč. Hlad? Chuť? Obojí? A co cítím potom? Plný žaludek? Sytost? Nebo těžko popsatelné „stačilo‟?
Velmi rychle jsem zjistila, že některé moje krásně připravené kolonky jsou k ničemu.
Jedno odpoledne třeba na kuchyňské lince ležela ořechová bábovka. Neměla jsem hlad a ještě minutu předtím jsem neměla ani chuť na bábovku. Jenže pak jsem ji uviděla. A mozkové synapse vyrobily systémový pokyn: Heuréka! Tohle je to, co potřebuješ!
Po dvou plátcích se žaludek cítil plný, ale já bych si dala ještě. Chvíli jsem čekala – ne proto, že bych se rozhodla zavést nějaké dvacetiminutové pravidlo. Chtěla jsem jen vědět, jestli se něco změní.
Možná je to jeden z důvodů, proč výživoví poradci ještě nepřišli o práci. Člověk může mechanismus dokonale znát, a stejně se před bábovkou chovat jako člověk.
Nezměnilo. Po půlhodině jsem na bábovku měla chuť pořád a dala jsem si další.
Začalo mi docházet, že „chuť“ není tak jednoduchá, jak vypadá. Ještě minutu předtím jsem na bábovku vůbec nemyslela. Kdyby neležela na lince, nejspíš bych šla lovit do ledničky. Chuť se ozvala až ve chvíli, kdy jsem ji uviděla.
Není to nic neobvyklého. Výzkumy podobnou reakci na pohled, vůni nebo samotnou přítomnost jídla dobře znají. Označují ji jako food cue reactivity.
Vlastně je to stará obnošená vesta: vidím jídlo, dostanu na něj chuť. A možná jeden z důvodů, proč výživoví poradci ještě nepřišli o práci. Člověk může mechanismus dokonale znát, a stejně se před bábovkou chovat jako člověk.
A někdy je to prostě hlad
Zajímavější ale byly večery. Jeden z nich začal kolem osmé úplně obyčejným hladem. Čekala jsem, až se dopeče cuketová roláda, a abych tu torturu vydržela, dala jsem si malý krajíc kváskového chleba se salámem.
Za patnáct minut: JIIIIDLOOOOOO!!!!
Roláda chtěla ještě chvilku, tak následoval ještě kousek chleba s kozím sýrem a několik rajčat.
Když byla hotová, snědla jsem rozumnou porci a bylo po všem. Cítila jsem se sytá a zároveň jsem si naprosto jasně uvědomila, že už stačilo. Žádná chuť cpát se dál.
Najednou ono dramatické JIIIIDLOOOOOO!!!! nevypadalo tak záhadně. Možná jsem prostě jen měla pořád hlad a pár soust při čekání na večeři mi nestačilo.
Možná moje „stačilo“ není jeden signál. Možná vzniká až ve chvíli, kdy se potká několik věcí najednou.
Stejné „chci jíst“ tak několikrát popisovalo jinou situaci. Tentokrát mu předcházel obyčejný hlad a po pořádné porci jídla zmizelo. Jindy se ozvalo i ve chvíli, kdy jsem měla žaludek nacpaný melounem. A občas jsem hlad neměla vůbec – jen chuť.
A pak mi to roláda zkomplikovala ještě víc
Druhý den jsem k obědu snědla její zbytek. Tentokrát studený. Dokonce větší porci než večer předtím – 360 gramů.
Žaludek byl plný, ale „stačilo“ nikde. Pořád jsem měla chuť něco jíst.
A do už tak dost chaotického seznamu přibyla další otázka: Potřebuju k pocitu, že mám dost, taky něco teplého? Nevím.
A právě „nevím“ se postupně stalo jedním z nejčastějších a zároveň nejužitečnějších zápisů v deníčku tohoto experimentu.
Jedna páčka chutě nevypne
Z jednoho oběda samozřejmě nemůžu vyvozovat, že mě teplé jídlo uspokojuje víc než studené. Změnila se denní doba, výchozí hlad, čerstvost jídla i celý kontext. Ale podobné situace mi začaly rozbíjet představu, že někde v těle existuje jedna dobře čitelná kontrolka, která se po správném množství správného jídla rozsvítí zeleně:
HOTOVO.
Možná moje „stačilo“ není jeden signál. Možná vzniká až ve chvíli, kdy se potká několik věcí najednou. A možná mezi nimi bude i něco, čeho jsem si zatím vůbec nevšimla.
Jenomže proč se to největší rodeo obvykle odehrává večer? Troufám si tvrdit, že s tímhle budu s většinou (minimálně žen) v konsenzu. Kočírovat jídlo přes den je násobně jednodušší než večer. Ale jak to?
Když žena po čtyřicítce vysloví „chuť k jídlu“ a „změny těla“ v jedné větě, trvá internetu přibližně jeden a půl odstavce, než za viníka označí menopauzu.
První podezření samozřejmě padlo na jídelníček. Co jsem zase udělala blbě? Jedla jsem špatně? Málo bílkovin? Moc sacharidů? Nahouby snídani? Možná. Ale existuje i zajímavější možnost.
V jednom laboratorním experimentu vědci oddělili vliv vnitřních biologických hodin od běžného rytmu jídla a spánku. Hlad měl u účastníků vlastní cirkadiánní rytmus: nejnižší byl biologicky ráno a nejvyšší večer. Večer stoupala také chuť na některé druhy potravin.
Studie sice byla malá, účastníků bylo jen dvanáct, takže z ní rozhodně neplyne, že biologické hodiny vysvětlují moje nájezdy na kuchyň. Ukazuje ale, že večerní apetit nemusí být jen účet za to, co jsme přes den provedli s jídelníčkem. Roli může hrát i samotná denní doba.
Další obvyklí podezřelí
Můj spánek bývá bídný. Jednoduchá rovnice málo spím = mám větší hlad ale nefunguje zdaleka vždycky. Změny subjektivního hladu, chuti a skutečně snědeného množství spolu v experimentech nechodí poslušně ruku v ruce.
Pak je tu pohyb. Normálně jsem zvyklá sportovat výrazně víc, aktuálně ale mám na svoje obvyklé aktivity zdravotní stopku, což je mimochodem i důvod, proč jsem s tímhle pozorováním začala. A dlouhodobě mám pocit, že když se hýbu, jsou moje chutě menší nebo alespoň snáz čitelné. Výzkum připouští, že pravidelný pohyb může souviset s citlivější regulací apetitu, rozhodně z něj ale neplyne prosté víc sportu = menší hlad.
A samozřejmě: hormony. Když žena po čtyřicítce vysloví „chuť k jídlu“ a „změny těla“ v jedné větě, trvá internetu přibližně jeden a půl odstavce, než za viníka označí menopauzu.
Reklama
Tak rychle bych rozsudek nevynášela. Estrogeny se na regulaci příjmu potravy a energetického metabolismu skutečně podílejí. Od tohoto obecného faktu k tvrzení „za moje večerní chutě může perimenopauza“ je ale pořád zatraceně dlouhá cesta.
Odpověď nemám. Ale změnila se otázka
Na začátku jsem chtěla zjistit, proč mám některé večery chuť vyjíst kuchyň. To pořád nevím. Zato už vím, že moje „chci jíst“ může znamenat několik různých věcí. A že plný žaludek ještě nemusí znamenat, že mám dost.
Možná jsem celou dobu hledala příliš jednoduchou odpověď. Pořád máme tendenci ptát se, co jsme snědli. Čím dál víc mě ale zajímá, za jakých okolností jsme to snědli a co se dělo předtím a potom.
Experiment proto zatím nekončí. Až se vrátím do svojí běžné rutiny, budu zvědavá, jestli se něco změní.
Zatím svoje tělo nezkouším naučit jíst jinak. Zkouším zjistit, za jakých podmínek mi vlastně říká, že už má dost.
