„Bedra mě bolela dlouhodobě. Začalo to asi na praxi na ARO, během které jsem pracoval s těžšími pacienty, hodně se ohýbal a celkově tou dobou páteř dostávala na frak jinak než při sportu,“ vzpomíná Ladislav Petříček na dobu, kdy se u něj poprvé objevila nepříjemná tupá bolest ve spodní části zad. Právě tehdy se možná dala do pohybu série událostí, která o několik let později vyústila ve výhřez ploténky oblasti L5/S1 toho nejzávažnějšího stádia.
Situace se zhoršovala pomalu, plíživě a postupně. Dávala o sobě znát nenápadnými příhodami, které se později slily v jeden nebezpečný celek – v sekvestraci (odtržení vyhřezlé části) meziobratlové ploténky, u které bývá nezbytná neurochirurgická operace. Než k ní ale došlo, odžil si Ladislav poměrně aktivní a plný kus života. A není se čemu divit – než se rozhodl vydat se pod nůž chirurga, uplynulo od jeho narození sotva 30 let.
„Děda byl na operaci s ploténkou v 50 letech, já to zvládl o 20 let dříve,“ směje se Ladislav. Zrovna jeho by přitom na pacienta s výhřezem meziobratlové ploténky ve skutečnosti tipnul jen málokdo. Ať už hrály roli genetické dispozice, nebo byla na vině jen série nešťastných událostí, faktem je, že událost mladému muži změnila život. Naštěstí k lepšímu.
Sportoval často a hodně, přesto ne dostatečně
Ladislav vystudoval obor Zdravotnický záchranář na Univerzitě Pardubice, po dokončení školy a splnění dalších náležitostí nastoupil na volné místo zdravotnického záchranáře v Hradci Králové. Ve volném čase se věnoval sportu. V dětství závodně hrál volejbal a plaval, později si zamiloval jízdu na kole a sem tam si zašel i zaběhat. Spojení těchto tří disciplín u něj vyústilo v zájem o triatlon, ve kterém začal pravidelně závodit. Jak sám přiznává, na posilovnu nikdy moc nebyl, čili sportování zaměřoval vyloženě na posun v kardio disciplínách, které mu měly zajistit dobré umístění v triatlonových kláních.
„Chodil jsem plavat, běhat a na kolo, ale pravdou je, že strečinkem, protahováním nebo nějakým cíleným posilováním středu těla jsem se nikdy příliš nezabýval. Vlastně nebylo proč,“ přemítá Ladislav. V práci trávil čas vsedě v autě, v němž jako zdravotnický záchranář vozil doktora k případům, jejichž závažnost jeho přítomnost vyžadovala, nebo přímo v akci, když manipuloval s pacienty a přitom vykonával typické rizikové pohyby – předklony se zdvihem těžkého břemene.
Jako kdyby mi tam něco ruplo, tak bych to asi popsal. Byla to taková zvláštní elektrizující bolest a pak mi začala brnět levá noha, chvílemi jsem měl dokonce pocit, že ji vůbec necítím.
Držení těla si Ladislav nikdy příliš nehlídal, nenapadlo by ho, že udržování rovných zad při předklonech a rotacích, správné sezení nejen za volantem a rovný postoj ve stoji i při chůzi mohou ochránit jeho záda před nebezpečným úrazem. „Prostě jsem sportoval a dělal to, co mě baví. I když mě občas bolela záda, nepřipouštěl jsem si, že by to na mě mohlo mít nějaký vážnější dopad. Byl jsem přece mladý, sportoval jsem a… Záda dnes bolí každého, nebo ne?“ vzpomíná s úsměvem na bezstarostná léta zdravotními problémy nepolíbeného mladého sportovce.
Bolest se stala denním chlebem
Leč bolest spodní části zad zde byla a ozývala se stále častěji. Z občasných bolestivých příhod se přesunula na bolest každodenní, která se Ladislavovi připomínala vždy, když ráno vstával z postele. „Ta bolest byla opravdu nepříjemná, vzpomínám si, že jsem zpozorněl, když se stala v podstatě běžnou součástí mého života – byla tím prvním, co mě přivítalo v novém dni, když jsem ráno vstal z postele.“
Aby zmírnil obtíže, začal nejprve chodit na jógu, později na masáže k fyzioterapeutce, která mu doporučila i nějaké cviky, které začal doma praktikovat každý den. „Manželka tehdy vyučovala jógu, takže mi se známou fyzioterapeutkou vymyslely sestavu, kterou jsem cvičil denně. Měl jsem pocit, že je to lepší, že páteř je pružnější, ale stejně mě den co den poté, co jsem vstal, bolela záda.“ Takže se objednal k ortopedovi a ten ho poslal na rentgen. Jenže dříve než přišly výsledky, se událo něco, co všechno změnilo.
„Paradox je, že se to stalo den před svatbou,“ směje se Ladislav. Šel si zrovna pro kolo do sklepa, aby mohl zajet na poslední pivo s kamarádem předtím, než strčí hlavu do chomoutu, a když se mírně sehnul a zrotoval, aby sáhl na řídítka, podivně mu seklo v zádech. „Bylo to divné, nic podobného jsem do té doby nezažil. Jako kdyby mi tam něco ruplo, tak bych to asi popsal. Byla to taková zvláštní elektrizující bolest a pak mi začala brnět levá noha, chvílemi jsem měl dokonce pocit, že ji vůbec necítím.“
Sekvestrace je nejhorší forma onemocnění meziobratlové ploténky. V případě, že vyhřezlá část (sekvestr) utlačí místo, kde z míchy vystupují nervové kořeny, může dojít k úplnému ochrnutí nebo ke ztrátě citlivosti v končetinách, jinak také k úniku moči či stolice nebo k erektilní dysfunkci.
Nicméně nasedl na kolo, dojel do hospody, vypil pár piv a probudil se do svatebního dne se stále necitlivou levou nohou, s tou zvláštní bolestí zhoršující se při sezení. Že se něco stalo, pošeptal pro čisté svědomí manželce před oltářem, ještě než si řekli „ano“ – aby věděla, do čeho jde. Zbytek svatebního veselí zvládnul s tabletovým analgetikem, který se společně s euforií a alkoholem postaral o to, že na obtíže víceméně zapomněl a užil si svatbu se vším všudy, i s tancem, v němž vždy exceloval.
Ze dne na den lazarem
Když ale druhý den, po utichnutí veselí a všeobecné vřavy, večer po příchodu domů pořád necítil levou nohu a špatně se mu chodilo, vyslyšel manželčino naléhání a společně se vydali do nemocnice. „Měl jsem tenkrát velké štěstí v rychlosti provedení magnetické rezonance, na kterou jsem se dostal asi týden po návštěvě neurologické ambulance,“ vzpomíná. „Když jsem potom o pár dní později zavolal o výsledek, rozhodně jsem nečekal, co se dozvím. Řekli mi, že mám akutní výhřez ploténky v oblasti L5/S1 a že je nutné zahájit léčbu, takže bych druhý den měl ideálně nastoupit do nemocnice. Zatmělo se mi před očima, a když jsem tu zprávu sděloval po telefonu manželce, měl jsem slzy v očích.“
Ladislav toho dne sloužil noční směnu a naštěstí se potvrdilo, že ráno je moudřejší večera – nakonec mu dovolili podstoupit infuzní terapii ambulantně, což vypadalo tak, že několik dnů denně docházel do nemocnice, kde mu kapačkou do krve pouštěli léčebný koktejl, jenž měl zajistit akutní ošetření sekvestrálního výhřezu L5/S1. Otázkou bylo, co bude dál.
Co se Ladislavovi vlastně stalo?
Meziobratlová ploténka je elastická chrupavčitá tkáň, vystýlající prostor mezi jednotlivými obratli. Právě díky ní je páteř ohebná a pružná. Ploténka je vlastně hlavním odpružovacím mechanismem páteře, pohlcujícím nárazy, vibrace a tlaky, jimž je při běžném každodenním provozu nucena čelit, zejména při rotacích a ohýbání, ale také při sezení. To jsou všechno záležitosti, při nichž je na páteř činěn nadměrný tlak, jenž postupně vede k tomu, že vazivový prstenec na okraji ploténky ztrácí svou pevnost a rosolovité jádro se do něj postupně vytlačuje. To vede nejprve k vyklenutí, posléze k výhřezu a v nejhorším případě k sekvestru, což se stalo právě Ladislavovi.
Můj ohromný nález vůbec neodpovídal tomu fyzickému stavu, v němž jsem byl. Na to, jak velký jsem měl výhřez a sekvestr, jsem na tom vlastně byl docela dobře. Ale právě to bylo děsivé.
Sekvestrace je nejhorší forma onemocnění meziobratlové ploténky a spočívá v tom, že vyhřezlá část (sekvestr) se odtrhne od zbytku ploténky, může zapadnout do páteřního kanálu a zapříčinit velmi závažné příznaky. V případě, že utlačí místo, kde z míchy vystupují nervové kořeny, může dojít k úplnému ochrnutí nebo ke ztrátě citlivosti v končetinách, jinak také k úniku moči či stolice nebo k erektilní dysfunkci.
Navzdory tomu, že Ladislavovi se vytvořila sekvestrace ploténky L5/S1, tedy mezi posledním bederním a prvním křížovým obratlem s útiskem nervu S1, vykazoval pouze běžné příznaky a ty nejhorší se u něj naštěstí neobjevily. „Bolest beder vlastně zmizela, ale tak nepříjemně mě to táhlo přes zadní stranu hýždě, stehna a lýtka až k zevní straně plosky nohy a malíku, zde jsem cítil výrazné oslabení a vůbec jsem se nemohl postavit na špičku levé nohy.“ To bylo ale vlastně v podstatě to nejhorší, co pociťoval.
A vy ještě normálně chodíte?!
Po zaléčení kapačkami absolvoval sérii vyšetření u několika neurologů a neurochirurgů, podstoupil rehabilitaci a nakonec se dočkal brzkého termínu operace. „Nejsem člověk, co by podceňoval přípravu, takže jsme s manželkou navštívili hned několik odborníků a na prohlídku jsem s sebou nosil CD s výsledky magnetické rezonance. I přes závažnost situace bylo docela vtipné pozorovat vyděšený výraz lékaře, který se podíval na snímek, potom na mě a potom se zeptal: ´Vy normálně chodíte? Nemáte únik moči, stolice? Jste vlastně v pořádku?´ Vlastně ten můj ohromný nález vůbec neodpovídal tomu fyzickému stavu, v němž jsem byl. Na to, jak velký jsem měl výhřez a sekvestr, jsem na tom vlastně byl docela dobře. Ale právě to bylo děsivé.“
Lékaři mu v podstatě řekli, že je otázkou času, kdy se příznaky naplno projeví. Ladislav tak musel žít s vědomím, že se v noci může probudit ochrnutý, pomočený a bude potřebovat akutní operaci. „Naštěstí se to nestalo, dostal jsem se na operaci ke skvělému odborníkovi a všechno nakonec dobře dopadlo.“
Správné pohybové stereotypy a práce na silném středu těla jsou při prevenci výhřezu meziobratlové ploténky stěžejní.
Muka rozhodování ale byla. Vzhledem k tomu, že bylo Ladislavovi teprve 30 let, sportoval a byl v plné síle, a dokonce se u něj neprojevovaly příznaky, nebyl právě ideálním adeptem na operaci. A mnoho hlasů ho od ní zrazovalo. Přes kolegy v práci po fyzioterapeutku, která s ním cvičila v rámci rehabilitace v nemocnici. Řadě nepovolaných a neznalých nedocházelo, že Ladislavova sekvestrace se bez neurologické operace sama nevrátí na původní místo tak, jak tomu bývá u menších výhřezů. V jeho situaci bylo možné jen čekat, až se naplno projeví příznaky. Nebo až se uvolní termín operace.
„Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě, nikomu se dobrovolně nechce pod nůž, tím spíš, když sám pracuje ve zdravotnictví a zná potencionální rizika. Jsem ale rád, že jsem na operaci šel, a vděčný, že se pro mě našel brzký termín,“ vzpomíná. Operace dopadla dobře, měsíční pobyt v lázních dovolil zranění a jizvě zregenerovat a zaléčit se a Ladislav mohl po několikaměsíční neschopence konečně nastoupit do práce.
Denně cvičí a hlídá se při běžných pohybech
Tím to ale neskončilo. I když se o pár let později zase vrátil k triatlonu, dlouho hledal, jakou pohybovou cestou se jeho kroky budou dále ubírat. „Hledal jsem fyzioterapeuta, který by mi sednul a s nímž bych mohl cvičit dlouhodobě tak, abych posílil střed těla, a ten aby mohl podržet páteř, aby zvládala náročné každodenní situace nejen při sportu, ale také při mém povolání,“ vypráví.
Protože právě to je při prevenci výhřezu meziobratlové ploténky stěžejní. Správné pohybové stereotypy, to znamená správná fyziologie pohybu při stoji, shýbání se, při rotacích, sezení, chůzi, při běžných pohybech, při nichž se páteř dostává pod tlak. A potom samozřejmě práce na silném středu těla, hlubokých vnitřních svalech, které chrání páteř před poraněním.
Ladislavovi se nakonec podařilo najít „toho pravého“. A i když má dnes po operaci již šest let, přesto každý měsíc dojíždí za svým fyzioterapeutem/trenérem a denně, nebo obden cvičí sestavy na posílení středu těla. „Věnuji se záchranářskému povolání, běhám, plavu, jezdím na kole, s manželkou lezeme po horách, dělám vše, na co jsem byl zvyklý před výhřezem, ale dávám si pozor na to, jak se hýbu, jak držím tělo ve stoji, v sedu, při rotacích,“ vysvětluje.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
