fbpx

Cítím se jako pytel odpadků. Syndrom vlastního zápachu komplikuje pacientům život 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Hodinové sprchování, tisíce korun za hygienické přípravky a neustálé obavy z vlastního zápachu. Tak lze popsat typické znaky neobvyklého syndromu

Zveřejněno: 13. 2. 2024

Zatímco zvířatům, předmětům nebo prostorům se lze poměrně úspěšně vyhýbat, před fobiemi týkajícími se našeho těla jen tak neutečeme. Vlastní tělo je neustále přítomné a jeho procesy jsou děsivě nekontrolovatelné. Existují tak lidé trpící chorobným strachem z nemocí (nosofobie), porodu (tokofobie), stárnutí (garescofobie), smrti (tanatofobie), nebo dokonce pohřbení zaživa (tafefobie). Do stejné míry nás však můžou trápit i méně fatální fyzické projevy, jako je nečistota těla anebo tělesný zápach.

Kontrola svěžesti dechu či čerstvá dávka parfému během dne není nic neobvyklého. Vůně totiž není jen osobitým vyjádřením. Společně s účesem nebo oblečením utváří celkový dojem, jímž člověk působí na své okolí. Oproti vizáži však tělesný zápach závisí ještě na více faktorech než na vlastním rozhodnutí: podle Clevelanské kliniky se může odvíjet od hormonální nerovnováhy, stravování, bakteriálních infekcí, ale i od užívání léčiv, a tak se odéru nelze ani přes veškeré hygienické návyky úplně zbavit.

Vůně je tak vlastně zrcadlením osobního života, které společnost podvědomě registruje. Není divu, že se mnoho lidí ocitá ve stresu z toho, zda nejsou nepříjemně cítit. Potíž nastává, jakmile se z těchto běžných a oprávněných pochybností stane neopodstatněný nebo paralyzující strach, který znemožňuje normální život.

Zápach v hlavě

„Už asi pět let se bojím, že smrdím. Mám tu nejpečlivější hygienu, sprchuji se třikrát denně, dvakrát denně dělám kompletní ústní hygienu, ,rizikové‘ části těla si doslova drhnu, utratil jsem tisíce za speciální koupelové přípravky,“ řekl Flowee jednadvacetiletý mladík. „Rodina a nejbližší přátelé mi tvrdí, že nic necítí. Já si ale spíš myslím, že mi lžou, že by mi prostě nic neřekli.“ Přesně tak se projevuje syndrom vlastního zápachu, duševního onemocnění, které se nejednoznačně klasifikuje jako fobie, úzkostná porucha, psychóza nebo obsedantně kompulzivní porucha. Podle průzkumů jím trpí přibližně 0,5 %–2,1 % populace a nemocní žijí se silným strachem z vlastního zápachu, podmiňují mu své chování a sociální vazby, přičemž odér není ve většině případů ani skutečně přítomný.

Člověk s tímto syndromem si především chování ostatních nesprávně vykládá jako štítivé a utvrzuje se tak ve své domněnce, že zapáchá: „Všímám si, že se ode mě lidé odvracejí, jako bych páchnul. Taky v mé přítomnosti často otvírají okna a naschvál sedí co nejdál ode mě. Cítím se jako lidský hnus.“ Postižení podle studií vnímají jako signál toho, že jsou cítit, například i pokud se lidé v jejich blízkosti dotýkají nosu, odkašlávají si nebo pokud je obdarují vonným olejem či pěnou do koupele.

Trauma, strach a paranoia

Syndrom nejčastěji vzniká silným traumatickým zážitkem spojeným se zápachem. Jedinec má například dlouhotrvající zahanbující zkušenost z dětství: „V dospívání si ke mně matka pokaždé, co jsem přišla ze školy, přičichla. Někdy mi neřekla nic, někdy, že jsem trochu zpocená a měla bych použít deodorant. Možná mi chtěla jen jako čerstvé puberťačce pomoct, ale vždycky jsem se styděla,“ svěřila se Flowee diagnostikovaná žena. Jinou zkušenost má i jednadvacetiletý muž: „Ještě na prvním stupni si spolužáci mysleli, že bude hrozná sranda, když se mě nebudou moct za žádnou cenu dotknout. Když na mě někdo omylem sáhnul, musel ten ,nakažený‘ dotyk předat dál. Něco jako hra na babu. Nemyslím si, že bych tehdy měl nějaké potíže s hygienou, ale chovali se, jako bych byl prašivý.“ Někdy však k rozvinutí poruchy stačí i jediný poznamenávající zážitek, třeba pomočení na veřejnosti.

Všímám si, že se ode mě lidé odvracejí, jako bych páchnul. Taky v mé přítomnosti často otvírají okna a naschvál sedí co nejdál ode mě. Cítím se jako lidský hnus.

U onemocnění se při vypuknutí psychózy objevují i sluchové halucinace: „Nedávno jsem šla do obchodu a najednou jsem zaslechla, jak se za mnou smějí dvě paní,“ svěřila se Flowee pětatřicetiletá žena. „Jedna druhé říkala, že jsem se zapomněla umýt a měla bych si občas skočit do koupelny. Vím, že mluvily o mně.“ Nemocný žije s představou, že na něj kvůli jeho zápachu lidé pokřikují, smějí se mu za zády nebo ho jednoduše pomlouvají.

Ryby, olej a cigaretový kouř

Samotná představa pacienta o jeho odéru se případově liší. Svědčí o tom i výzkum, který při Nemocnici v americkém Rhode Islandu provedli psychiatrička Katharine Phillipsová a supervizor výzkumu William Menard. Účastnilo se celkem 20 respondentů, z nichž 75 % uvedlo jako zdroj svého zápachu ústa, 60 % podpaží a 35 % genitálie. Časté však jsou i obavy z celkového pižma. Pach byl dotazovanými nejčastěji připodobňovaný k potu, fekáliím a zkaženému dechu, konkrétnější pak byla přirovnání k zápachu oleje, ryb, zeleninové polévky, cibule, pět dní starého jídla, odpadu nebo cigaretového kouře. Ženy k tomu trpí větší úzkostí v době menstruace.

Žití s představou permanentního zápachu samozřejmě nezůstává bez následků a přidružených onemocnění, a to jak psychických, tak fyzických. Člověk se může začít izolovat před světem. Může vykazovat známky sociální úzkosti nebo deprese, zapříčiněné neexistujícím zápachem, domnělou vlastní odporností nebo nemožností se svého problému zbavit. Občas vzniká i hlubší paranoia, nutící pacienta věřit, že se s ním kvůli zápachu například rozvede partner, či že dostane výpověď ze zaměstnání. Člověk si zkrátka myslí, že příčinou všech negativních skutečností, které se mu přihodí, je jeho zápach.

Postižený se podle vědců snaží odéru předejít obsesivní kontrolou stavu svého těla nebo dechu a utváří si kompulzivní chování v podobě přehnané hygieny. Ta ovšem svou intenzitou vede k ekzémům, poničení kožní bariéry a dalším dermatologickým onemocněním – nejsou výjimkou sprchování trvající déle než hodinu, při kterých pacient vypotřebuje až polovinu tuhého mýdla. Kvůli svým symptomům má syndrom i poměrně vysokou míru sebevražednosti.

Léčbu mnozí pacienti nejprve hledají třeba v odvětví dentální hygieny, endokrinologie nebo gastroskopie s nadějí, že vyřeší příčinu svého zápachu. Až následně přichází na řadu odborníci na psychiku. Ačkoliv je léčba do jisté míry limitována nedostatečným výzkumem, existuje. Jako nejefektivnější se vedle medikace antidepresivy nebo antipsychotiky považuje hlavně kognitivně-behaviorální terapie. Vše ale samozřejmě záleží na konkrétním jedinci.

Související…

Brouci na zádech, zápach i kovová chuť. Zde je šest nejběžnějších halucinací
Jan Handl

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...