Kristina Lamperová ve druhém díle své svatební minisérie popisuje, jakou zkušenost udělala při usmiřování s tchánem

Přečteno 1847x

Dva dny do svatby. Opět sedím v naší kuchyni a na mramorové desce kuchyňského ostrůvku píšu tento text. Tentokrát tu není ticho, z mobilu se line Abba a její Mamma Mia. U počítače kouká na YouTube můj syn, v koupelně si fouká vlasy moje nejlepší kamarádka, vedle mě sedí můj nastávající a v pokoji pro hosty právě vstává můj táta. Dole je pořád korejská delegace, ale najednou je to všechno úplně jiné.

Související…

Proč můj budoucí korejský tchán vyřešil předsvatební trable pálenkouCo mezi Korejci v Kanadě zažívám na svou „privilegovanou kůži“Truchlení jako užitečný nástroj sebepoznání

Možná už z úvodního a trochu truchlivého dílu této minisérie víte, že v pátek třináctého přistálo na letišti v kanadském Edmontonu letadlo z Los Angeles. Na palubě vezlo pět členů korejské rodiny, která přiletěla na svatbu svého nejstaršího syna se svobodnou matkou z Prahy. A jak jsem psala minule, radostí z toho do vzduchu neskákali.

Pasovala jsem se zkrátka do role evropského mostu, který spojuje a sbližuje.

V předchozím textu jsme mě opustili v kuchyni, kde jsem trpěla s budoucí tchyní a spoustou kimči. A od té doby se věci vlastně jen zhoršovaly, tchyně plakala třikrát denně, můj skoromuž vyhazoval z domu vlastně každého, koho potkal, až nám tedy rodiče oznámili, že odjíždí, vrátí se už jen na svatbu a pak zase zmizí. Zatímco já jsem cítila obří kámen padající z mého srdce někam hodně hluboko, s úděsem jsem sledovala mou drahou polovičku, která cítila něco úplně jiného. Smutek. 

Co můžu udělat?

Jelikož jsme lidé chybující a jako první myslíme hlavně sami na sebe, nejdřív jsem málem chtěla rušit svatbu. Jak může být smutný, když odjíždí lidi, co mě evidentně nemají rádi? Protože mi na to nedal žádnou odpověď, šla jsem si s odjíždějícím tchánem promluvit sama. Byla jsem docela v ráži, takže se schylovalo k hádce. Ale nakonec to dopadlo úplně jinak.

Místo křiku a nadávek jsem s překvapením zjistila, že mluvím velmi klidně a tiše a ptám se, co můžu udělat, aby nám dali šanci, přestali pochybovat a bát se propojení dvou kultur. Mluvila jsem o tom, že rodina je důležitá, a proto všichni musíme dělat kompromisy a odjezd před synovou svatbou rozhodně kompromis není.

Hlava korejské části rodiny se na mě teď dokonce dívá, když se mnou mluví, sem tam přihodí i nějaký ten úsměv.

I mně při tom mém monologu došlo, že emoce nikdy nic nevyřeší a že ve vztazích nelze myslet jen na sebe. Sice nejsem hubené asijské děvče z Jižní Koreje, ale udělám všechno pro to, aby neměli pocit, že je a jejich syna rozděluju. Pasovala jsem se zkrátka do role evropského mostu, který naopak spojuje a sbližuje. To jednoduché gesto, kdy jsem potlačila sama sebe a na první místo postavila svého muže, všechno vyřešilo. Stačilo deset minut. Hlava korejské části rodiny se na mě teď dokonce dívá, když se mnou mluví, sem tam přihodí i nějaký ten úsměv. Po ženě mi dokonce poslal starodávnou záložku do knihy, ze své osobní sbírky.

Vzpomínka na mámu

Zbývá necelý den do svatby. Takže se teď konečně těším na svatbu, která je už za pár hodin. Když se to vezme kolem a kolem je to vlastně docela úspěch. Vdávám se šest tisíc kilometrů daleko od rodné Prahy, mám tu jen tátu a moji nejlepší kamarádku. Občas mi tak dojde, že tu vlastně není moje máma.

Až dojdu k té slavobráně, kterou můj muž ručně postavil u nás na zahradě, bude tam máma stát se mnou.

Třeba když procházím obchodem a najdu šaty, které by se jí líbily, nebo když je toho na mě moc a chce se mi brečet. Zítra tedy nebudu kráčet uličkou za zvuku svatebního pochodu, ale za zvuku máminy oblíbené písničky. Možná je to tím, že mám ještě kocovinu ze včerejší rodinné předsvatební večeře, ale říkám si, že až dojdu k té slavobráně, kterou můj muž ručně postavil u nás na zahradě, bude tam máma stát se mnou. 

Dnes v noci mě čeká, jak říká můj táta, „vážný rozhovor otce a dcery před svatbou“. A taky si dnes s ženichem vyměníme manželské sliby. Můj nastávající se totiž stydí mluvit veřejně. Tak držte palce. Napíšu vám, jak to celé dopadlo.

foto: Shutterstock

Kristina Lamperová

Kristina Lamperová

Pracovala v Českém rozhlase, každý pátek vychází její sloupek v MF DNES. Baví ji cestování a čtení, práce je i její osobní terapie.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.