Kristina Lamperová v eseji radí, jak přežít létání i po takové menší nevysvětlené nehodě

Za poslední rok a půl jsem co tři měsíce v letadle. Většinou jsou to zaoceánské lety ve směru Jižní Korea nebo Kanada, trvají vždy osm až dvanáct hodin. Pro někoho splněný sen, pro jiného hororový scénář. Bohužel patřím do té druhé kategorie a po posledním letu se budu muset hodně snažit, abych se z ní vymanila.

Jsem 1547 metrů nad zemí a na dohled od vymodleného cíle – letiště v kanadském Edmontonu. Mám za sebou už deset hodin v letadle a předtím několikahodinové čekání na letišti v Amsterdamu. V letadle jsem se moc nevyspala. Ještě před chvíli už jsem byla docela unavená, ale to všechno je najednou pryč.

Související…

Našla jsem recept, jak překonat strach z létáníTaxi drony, létající auta a Hyperloop. To je transport budoucnosti Strach z létání? Alkohol nepomůže, nová aplikace ano

Teď se mě zmocnil strach, cítím ho v sobě a vidím ho v očích lidí, na které ze svého místa v uličce dohlédnu. Můj soused nervózně poposedává a kouká se střídavě z okna a do uličky, v jednu chvíli se letadlo prudce nakloní doleva a on s němým výdechem hrůzy nadskočí do vzduchu. To hrobové ticho mi v hlavě burácí doteď. Všichni jsme zmlkli jak na povel a jen svíráme pěsti a modlíme se, ať se dostaneme v pořádku dolů.

Podstatné je, že jsem se zařekla, že už nikdy tenhle pocit bezmoci, kdy nemůžu vůbec nic dělat, nechci zažít.

Letadlo je dvacet kilometrů od letiště, letí ale pořád zhruba 600 km v hodině a nevypadá to, že by chtělo nebo mohlo zpomalit. Z reproduktorů se ozve hlas kapitána, který nám znovu připomene, že v případě evakuace (tentokrát vynechá slovo nepravděpodobné) si máme všichni ještě jednou ujasnit, kde jsou nejbližší nouzové východy.

Čirá hrůza

Měla jsem vztek, že umřu tak, jak jsem se vždycky bála. Smrt v letadle je čirá hrůza, kterou jsem naštěstí nedotáhla do konce. Pilot za příšerného hvízdání a pískání brzd, během něhož jsme sebou házeli a propadali se vzduchem, nakonec přistál. Už jsme se nikdy nedověděli, co se vlastně stalo. A je to vlastně jedno. Podstatné je, že jsem se okamžitě po doteku s pevnou zemí zařekla, že už nikdy nechci zažít ten pocit bezmoci, kdy nemůžete vůbec nic dělat.

Žila jsem s tím rozhodnutím celých pět minut, než mi imigrační úředník v Kanadě po orazítkování pasu sdělil, že mě po svatbě můžou zase poslat domů. Než si vyřídím povolení k pobytu, vyprší mi turistické vízum, které nemusí nikdo prodloužit. Tak samozřejmě můžu plout lodí, plavat, jet vlakem přes Rusko... Nebo se budu muset postavit tomu strachu a znovu nasednout do letadla.

Jak na strach

Ať už to bude za půl roku nebo za rok, musím se smířit s tím, že kvůli mému nastávajícímu muži, který v Kanadě žije, je teď létání součástí mého života a nevyhnu se mu. Přitom vám všichni mí kamarádi řeknou, jak moc miluji letadla. Znám téměř všechny současné modely i značky, které můžete ve vzduchu potkat. Vím, jak fungují, jaké jsou letecké postupy, a bohužel i to, proč nejčastěji padají dolů. Na letišti bych mohla sedět hodiny a jen se dívat na ty stroje, jak rolují a pak vzlétnou. Uklidňuje mě to do chvíle, než v jednom z nich sedím já.

Jsou lidi, kteří nikdy neuslyší letušku, jak říká, “sedadlo dvacet sedm A, to je u okýnka nalevo”. Tak bych měla zmlknout a nechovat se jako rozmazlený spratek.

Proto jsem si našla pár "pomůcek", jak let přežít. A to bez toho, že bych před každým letem konzumovala litr tvrdého. Pomáhá mi třeba muzika. Během nejděsivější fáze letu mi hodně pomohlo zavřít oči, myslet na to, proč vlastně letím, a poslouchat něco, co mě uklidní. Iracionální pomocník, který mi během onoho "osudového" letu ušetřil infarkt, byla myšlenka na mámu. Máma, o jejíž předčasné smrti jsem tu psala, milovala létání a nemohla se dočkat, až za mnou bude létat do Kanady. “Přece z ní něco v sobě máš, létání máš vlastně ráda, jen se musíš přestat bát...” Dost to pomohlo.

No a taky moc pomáhá mít ve věcech pořádek. Možná to bude znít trošku morbidně, ale já si před každým letem zařídím všechny náležitosti. Moje kamarádka ví, kam má donést úmrtní list. Syn ví, že ho miluji, jeho otec ví, jak moc důležité pro mě je, aby moje dítě vyrůstalo i s mojí rodinou. Můj nastávající muž pak také kupříkladu ví, že má zákaz nových žen minimálně na dva roky a na pohřbu musí srdceryvně plakat. Je to super i pro mě, že si jednou za čas tak nějak pomyslně uklidím v životě a vyřeším všechno, co jsem třeba dlouho odkládala. Jsem pak taková lehčí a mám klidnější hlavu. 

A ještě poslední recept. Když teď sedím v odletové hale nebo nastupuji do letadla, snažím se myslet na to, jaké mám štěstí, že můj život vypadá právě takhle. Jsou lidi, kteří nikdy neuslyší letušku, jak říká, “sedadlo dvacet sedm A, to je u okýnka nalevo”. Tak bych měla zmlknout a nechovat se jako rozmazlený spratek, co chtěl to auto, ale s dálkovým ovládáním. Takže mi v poslední době pomáhá i vděčnost. Nikdo mě totiž létat nenutí.

foto: Shutterstock

Kristina Lamperová

Kristina Lamperová

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.