Přečteno 6516x

Když se dozvíte, že si musíte na několik týdnů lehnout do nemocnice, předpokládám, že zrovna nejásáte. Poté, co jsem před pár dny takový pobyt ukončila, musím říct, že mne překvapilo, kolik pozitiv přinesl do mého života, a to nejen těch zdravotních. Skoro bych vám chtěla doporučit, ať si to občas také zkusíte, ale bez nemoci a bolestí s tím spojených.

Je mi padesát. Mám pětiletého syna. Manžel, o něco starší, měl časově velmi náročnou práci spojenou s častým cestováním. Již nemáme žádnou babičku nebo tetičku, která nám pomůže postarat se o dítě, jež je sice velmi samostatné a šikovné, nicméně do/ze školky a na kroužky se samo zatím nedopraví, neuvaří, nevypere a je důležité se mu občas i věnovat. Proto jej máme. :)

Když mi tedy na jaře oznámili, že moje levé koleno potřebuje kompletně vyměnit, jelikož jsme vyčerpali všechny možné konzervativní způsoby léčby, a pokud tak neučiním, v lepším případě skončím s berlemi, v horším na vozíku a budu brát tuny prášků, střídavě na bolest a na spaní (bolesti bohužel přicházely zejména v klidu), neměla jsem moc o čem přemýšlet. Chci ještě učit synka lyžovat, chodit s ním po horách, plavat v bazénu, potápět se v moři, předhánět se na běžkách, blbnout na kole, občas si klidně zahrát i fotbal, kleknout si k němu, když stavíme koleje pro vláčky, a vůbec, chci se ještě dlouho starat já o něj a ne, aby tomu bylo naopak.

Jak to ale udělat, když je s tímto výkonem spojený třítýdenní pobyt v nemocnici (pokud jde vše dobře a bez komplikací) a následně měsíční pobyt v lázních? Můžu pobyt zkrátit, ale když nebudu dostatečně rehabilitovat, nemá téměř cenu zákrok podstupovat. A tak jsem se s manželem dohodla a sama nakonec rozhodla, že do toho půjdu. Navzdory strachu z bolesti (ten má asi každý), strachu o své nejbližší (jak to beze mne zvládnou) a strachu o sebe (jak to zvládnu bez nich).

Ano, bolelo to. První tři dny bych bez opiátů asi nedala. Tím bych skončila výčet negativ spojených s touto zkušeností. A teď slíbená pozitiva. Opravdu převládají, byť jsem tomu sama ze začátku moc nevěřila.

rest

Odpočinek má vliv na naše zdraví i psychiku

Kvalitní odpočinek

Po pěti letech od narození syna jsem se poprvé opravdu dobře a několik nocí po sobě vyspala. Ze začátku jsem byla v nemocnici za Šípkovou Růženku, neb jsem spala téměř pořád! Ve spánku se vše lépe regeneruje a hojí, nastřádaný spánkový deficit a chronická únava udělaly také své.

A tak jsem si uvědomila (znovu a po několikáté), jak je odpočinek důležitý. Jak se chronická únava podepisuje na našem vidění světa, naší zvýšené podrážděnosti, jak se přenáší do vztahů s blízkými i na pracovišti, omezuje radost ze života a ničí tělo. Je mnoho nocí, které jsem probděla kvůli nočnímu kojení, nemoci synka, jeho pláči ze spaní. Ale ruku na srdce, mnohem více bylo těch, kdy jsem se snažila „dohnat“, co jsem považovala za nezbytné, a snažila se být paní Dokonalou. Uklízela jsem, pekla, vařila, žehlila, vyřizovala maily, koukala na internet atd. atd. S odstupem času vidím, že mne to o mnoho šťastnější neudělalo. A vynaložené úsilí na úkor vlastního odpočinku a pohody navíc nikdo neocenil.

První ponaučení z hospitalizace: v odpočinutém těle vám bude lépe, budete mít více sil na ty opravdu důležité věci, lepší náladu, což jistě ocení i partner, zlepší se vám pleť, trávení a život vás bude více bavit.

 

family

Znovu jsem pocítila, jak úžasnou mám rodinu

 

Semknutí rodiny

Znovu jsem pocítila, jak úžasnou mám rodinu! A to je po více než 20 letech, kdy jsem po ní marně toužila, panečku pocit!

Úplně žasnu, jak pečlivě a s velkou láskou se manžel stará o synka. Nejen, že přestal chodit do práce, mimo jiné proto, abych kvůli zachování zdraví mohla nastoupit dlouhodobou hospitalizaci a následný lázeňský pobyt a on se mohl plně postarat o malého. Vše zvládá s přehledem, doma je pořádek, k jídlu mají plnohodnotnou stravu, stíhají školku, kroužky, logopedii i dětské oslavy, předvánoční návštěvy a ještě mi nosí do nemocnice můj milovaný vývar, který spolu vaří. Vidím, jak si jeden ke druhému vytvářejí vztah, tak „po chlapsku“. A vím, jak je to moc a moc pro oba důležité, respektive pro nás všechny. Dosud to byla především maminka, s kým syn trávil čas, když manžel byl v práci nebo služebně mimo domov. Pochopitelně chtěl pak i volný čas a různé aktivity a rituály, včetně večerního ukládání, absolvovat s maminkou. Nyní v tom nedělá rozdíl. Těšilo mne, když za mnou na návštěvu chodil veselý a klidný chlapec, který byl s tatínkem opravdu rád. Kdybych viděla, jak brečí a je ve stresu z mé dlouhodobé nepřítomnosti, utrápila bych se.

Uvědomila jsem si, že si manžela nesmírně vážím. Jak moc mu věřím, že se o nás postará, když to bude zapotřebí, a udělá to moc rád. Je to velká úleva. Možná se k témuž pocitu, dámy, můžete dopracovat, aniž byste si musely lehnout do nemocnice, aneb nečekejte, až se vám něco stane. Stačí partnerům vytvořit prostor, a co je důležité, nechat je v něm dělat věci po jejich. Možná to nebude tak „dokonalé“, jak byste to udělaly vy samy, ale bude to dost dobré na to, abyste si jich mohly vážit, aby měli vztah s vašimi dětmi a aby se stejnou dávkou tolerance nahlíželi oni na vás. A to stojí za to, co říkáte?

Druhé ponaučení z hospitalizace: čas od času dejte partnerovi prostor k tomu, aby vám ukázal, že je hoden vaší úcty a důvěry.  Bez respektu totiž žádný vztah nemá šanci dlouhodobě přežít. Navíc se vám uvolní ruce pro vaše vlastní aktivity a děti budou šťastné, že můžou trávit plnohodnotný čas s oběma rodiči, i když s každým trochu jinak. 

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

foto: Profimedia

Alica Anna Szabó

Alica Anna Szabó

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.