Když někdo podvádí, zamiluje se do jiného než svého partnera, případně když se rozpadne manželství, pokaždé zazní věta: „Takhle to prostě v přírodě chodí, lidi jsou zvířata.“ Zní to samozřejmě jako pokrytecká výmluva, ale podle dostupných odborných poznatků je to tvrdá a neúprosná pravda. Ať už věříte, že člověk je od přírody monogamní, nebo pokud jste přesvědčeni, že být s jednou osobou na věky věků je jen společenský konstrukt a kulturní vynález, pro obě tvrzení lze najít argumenty v evoluci. Mezitím se vědci už desítky let přou o zdánlivě jednoduchou otázku: Jsou lidé od přírody monogamní? Nebo jsme opravdu určeni k tomu, abychom ojeli všechno, co se hýbe?
Na první pohled by to neměl být velký problém. Stačí porovnat různé lidské společnosti, podívat se na naše nejbližší příbuzné, projít pár diskuzí na internetu a nechat biologii, aby rozhodla. Jenže příroda nám prostě jednoduchou odpověď neposkytne, protože ji nemá. Čím víc důkazů shromáždíme, tím se celá situace více zamotává.
První zádrhel je už v samotném slově monogamie. Biologové totiž rozlišují monogamii sociální, kdy spolu dva lidé žijí a společně vychovávají děti, monogamii sexuální, tedy když jsme si věrni a spíme jen se svým partnerem/partnerkou, a monogamii genetickou, kdy všechny děti mají stejného biologického otce i matku. V běžném životě tyto pojmy často splývají, jenže pro biologa jde o tři různé věci. Takže když někdo tvrdí, že je monogamní, poctivému biologovi tím vlastně moc neřekne.
Do celé debaty navíc vstupuje antropologie. Přibližně 85 procent známých předindustriálních společností připouštělo polygynii, tedy možnost, aby měl jeden muž více manželek. Polyandrie, kdy má jedna žena více mužů, byla naopak extrémně vzácná, tvořila přibližně jedno procento známých manželských systémů. Na internetu se tento údaj často vytahuje jako důkaz, že monogamie je jen kulturní vynález moderní civilizace. Jenže povolené ještě neznamená běžné. Ve skutečnosti i v těchto společnostech většina lidí žila v párech. Prostý důvod? Mít čtyři manželky zní hrozně romanticky, ale uživit je, to je už jiná písnička. Stejně jako dnes si to mohl dovolit jen zlomek mužů.
Evoluce z nás neudělala ani věrné labutě, ani nenapravitelné záletníky. Naučila nás hlavně jednu věc: dlouhodobý pár se často vyplatí.
Ani pohled do zvířecí říše nám příliš nepomůže. Přísná monogamie je mezi savci spíš výjimkou a naši nejbližší příbuzní, šimpanzi nebo bonobové, rozhodně nežijí jako průměrní viktoriánští manželé. Jenže člověk není šimpanz. Naše děti jsou bezmocné mnohem déle než mláďata většiny ostatních savců. A dva dospělí mají zkrátka větší šanci je úspěšně vychovat než jeden.
Jenže ani to není všechno. Evoluční antropolog Mark Dyble porovnal genetická data z více než stovky lidských populací s údaji o desítkách dalších druhů savců a sledoval, kolik sourozenců sdílí oba biologické rodiče. Výsledek překvapil. Přibližně dvě třetiny sourozenců měly stejného otce i matku, což řadí člověka mezi reprodukčně poměrně monogamní savce. Na absolutní rekordmany celoživotní věrnosti sice zdaleka nemáme, což člověka řadí někam doprostřed. Podle Dybleho žebříčku je na prvním místě kalifornská myš Peromyscus californicus (California deermouse), která po spáření vytváří celoživotní pár a ve studii dosáhla 100 % plných sourozenců. Na úplném konci skončila ovce soayská, u níž mají stejné oba rodiče jen asi 0,6 % sourozenců, protože ovce se v říji páří s více berany.
Výsledek je vlastně docela prostý. Evoluce z nás neudělala ani věrné labutě, ani nenapravitelné záletníky. Naučila nás hlavně jednu věc: dlouhodobý pár se často vyplatí. Co s touto schopností uděláme, už záleží na mnohem víc než jen na genech. Do hry vstupuje kultura, výchova, náboženství, osobní zkušenosti... a občas také páteční večer s několika skleničkami navíc.
Co svět světem stál, lidé podváděli, a dokud bude existovat lidstvo, budou si zahýbat o sto šest. Věrnost není zakódována v DNA. Jenže promiskuita taky ne. Počet partnerů se řídí praktickými věcmi, ne genetikou a už vůbec ne etikou a morálkou. To, že žijeme většinou v párech, dokazuje jednoduchou věc: evoluce nás naučila, že žít v párech je prostě výhodné. Jenže evoluce z nás neudělala stroje. Pořád máme hormony, fantazii, slabé chvilky i zvláštní schopnost zamilovat se zrovna do člověka, do kterého bychom rozhodně neměli. Do hry totiž nevstupuje jen biologie, ale také kultura, náboženství, ekonomická situace i osobní hodnoty. A taky páteční večery a množství alkoholu v krvi, co si budeme.
