Mezi muži panuje zvláštní představa, že partnerský konflikt jednoduše skončí ve chvíli, kdy o něm přestanou mluvit. Žena pak sedí v kuchyni a marně se snaží pochopit, co se právě stalo. Muž mezitím stojí v garáži a zvažuje, zda by nebylo dobré konečně seřadit šroubky podle velikosti. Oba se v té chvíli zabývají vztahem, ovšem každý v úplně jiném oddělení. My muži přitom nemáme pocit, že bychom utekli. Vždyť jsme přece doma. Jen jsme přestali být dostupní.
Taktický přesun k vrzající brance
Někteří z nás dokážou v kritické vteřině okamžitě stočit pozornost k práci, displeji telefonu nebo sportovnímu přenosu. Ještě před minutou byla tématem hovoru společná budoucnost, ale najednou je nezbytně nutné zjistit, proč vlastně vrže pant u zahradní branky. Zvenčí to bezpochyby působí jako chladná lhostejnost, ve skutečnosti však jde o způsob, jak se rychle vzdálit od situace vyvolávající nepříjemný vnitřní tlak, stud, obavu ze selhání nebo ztrátu kontroly.
Pak doufáme, že se problém unaví, sbalí si kufry a sám odejde. On však zůstává, jen si přinese kartáček na zuby.
Psychologové pro toto chování používají termín vyhýbavá vazba. Označuje sklon vyhýbat se intimitě, odmítat závislost na druhých a potlačovat vlastní touhy, jakmile začne být vztah emočně příliš náročný. Teorie citové vazby byla do oblasti partnerských vztahů úspěšně přenesena díky práci, kterou publikovali Cindy Hazanová a Phillip Shaver. Jde o běžný vzorec chování, který se netýká pouze mužů, protože vyhýbavě může reagovat v podstatě kdokoli. Zde se však soustředím na muže, protože garáž je autorovi přece jen bližší než teoretická nestrannost.
Za hradbou mlčení
Když se muž stáhne do sebe, jeho partnerka to obvykle vnímá jako naprostý nezájem. V jeho hlavě se však v té chvíli odehrává intenzivní pokus snížit napětí tím, že jednoduše odpojí všechno, co s ním souvisí. Výzkum citové vazby v dospělosti v této souvislosti popisuje takzvané deaktivační strategie. Těmito postupy člověk tlumí touhu po blízkosti, potlačuje nepříjemné myšlenky a sám sebe ujišťuje o vlastní soběstačnosti. Jak uvádějí Mario Mikulincer a Phillip Shaver, náš vnitřní slogan v takový moment zní docela jednoduše: nic nechci, nic necítím a rozhodně o tom nebudu mluvit. Ta poslední část bývá obvykle nejpevnější.
Experimenty, které provedli R. Chris Fraley a Phillip Shaver, navíc ukázaly, že u vyhýbavě orientovaných lidí nemusí být odstup jen hraným klidem. Aktivní vytěsnění myšlenek na vztah dokáže dočasně zklidnit mysl i zmírnit tělesný stres. Když tedy muži tvrdí, že se vlastně nic neděje, mluví v té chvíli upřímně. Vnitřní dispečink už tu nepříjemnou zásilku odvezl do skladu a zhasnul tam světlo. Partnerka ovšem stále stojí u prázdné přepážky.
Nekonečné tango bez hudby
Ve vztazích se v těchto momentech rozbíhá klasický komunikační vzorec, označovaný jako demand/withdraw. Jeden partner žádá pozornost, změnu nebo ujištění, zatímco ten druhý couvá, mlčí nebo téma odkládá na neurčito. Čím více ona naléhá, tím více on ustupuje. A čím více on ustupuje, tím naléhavější je její touha po kontaktu. Je to partnerský tanec bez hudby, kde každý krok jen prohlubuje vzájemné odcizení.
Přímou souvislost mezi tímto vzorcem a rozpadem vztahu prokázala rozsáhlá metaanalýza provedená Paulem Schrodtem a jeho kolegy. Z mužské strany to pak zní jako touha po chvilce klidu, z její strany jako naléhavá potřeba vědět, zda je partner v tom vztahu stále s ní. Oba požadavky jsou v jádru legitimní. Potíž je v tom, že zatímco jeden mlčí, druhý kvůli tomu začíná křičet.
Pauza versus tichá domácnost
Každý člověk má plné právo rozhovor přerušit, pokud se cítí přetížený. Emoční regulace znamená snahu ovlivnit, jaké emoce prožíváme, jak silné jsou a jak je vyjadřujeme. Krátký odstup proto může být rozumnou strategií, nikoli známkou nezralosti, jak ve svých pracích popisují James J. Gross a Kateri McRae. Rozdíl mezi zdravou pauzou a emočním zmizením je ale propastný. Zdravá pauza přichází s jasným vyjádřením, časovým rámcem a slibem návratu: „Jsem teď příliš rozrušený, potřebuji hodinu klidu a večer si o tom promluvíme.“ Emoční zmizení naproti tomu nabízí jen zavřené dveře, ticho a neurčité „potom“.
Reklama
Zahlcený člověk se stahuje, aby situaci emočně zvládl. Trestající člověk odpírá kontakt proto, aby získal převahu. Zvenčí sice oba působí stejně, ale dopad na partnera je úplně jiný. Čtyři dny mlčet a vydávat to za hledání klidu není regulace vztahu. Je to regulace sebe sama na úkor toho druhého. Vyhýbavá vazba zkrátka není diplomatický pas, se kterým můžeme beztrestně překračovat hranice partnerovy důstojnosti.
Co si jako muži neumíme přiznat
Mnozí z nás nebyli vychováni k tomu, abychom včas poznali vlastní přetížení. Dokážeme rozpoznat závadu motoru, ale že prožíváme stud nebo strach, si uvědomíme často až po třech dnech mlčení. Namísto přiznání obavy ze selhání v rozhovoru raději mávneme rukou s tím, že nemá cenu nic řešit. Místo vysvětlení, že potřebujeme čas na utřídění pocitů, jen zamumláme, že jsme v pohodě. Pak doufáme, že se problém unaví, sbalí si kufry a sám odejde. On však zůstává, jen si přinese kartáček na zuby.
Návrat z úsporného režimu přitom nevyžaduje okamžitá správná slova ani hluboké rozbory emocí u nedělního oběda. Stačí prostě zůstat přítomen. Někdy pomůže jedna jediná věta: „Nevím teď, co ti na to říct, ale nechci tě v tom nechat samotnou.“ Pro muže, který se celý život uklidňoval vlastní soběstačností, může být toto vyjádření tou nejnáročnější věcí na světě. Možná mnohem těžší než opravit vrzající branku.
Jenže zatímco branka počká, člověk už nemusí.
