Lubomíra poznala svého manžela před 17 lety v roce 2009. „Do Egypta jsem jela na dovolenou s kamarádkami. Chtěly jsme si jen prodloužit léto, neměla jsem od toho žádná očekávání, a už vůbec jsem si tam nejela hledat manžela. Během pobytu se moje kamarádky rozhodly, že pojedeme z Hurghady na fakultativní výlet do Káhiry a do Gízy podívat se na pyramidy. A protože jsem si říkala, že jsem v Egyptě poprvé a pravděpodobně naposledy, jela jsem s nimi.“
V Káhiře měla jedna z kamarádek Lubomíry známého Egypťana. „Napsala mu, že jsme ve městě a jestli by nám ho neukázal trochu jinak než běžným turistům. On s sebou vzal ještě kamaráda, a když jsme se viděli, byla to láska na první pohled. Dnes je Mohamed můj manžel. Brali jsme se ale až o čtyři roky později, v roce 2013.“
Jak se na váš vztah dívalo okolí? Slovenka a Egypťan – muslim, navíc o osm let mladší než vy…
Jeho rodina byla proti. On je jediný syn, takže měli očekávání, že si vezme Egypťanku, muslimku, přiměřeně starou, ideálně mladší. Ale trval na svém a pak už to museli přijmout. Jeho maminka už bohužel nežije, ale nakonec jsme s jeho rodinou měli skvělé vztahy a je to tak i dodnes. A co se týká mé rodiny, když jsme se s manželem potkali, bylo mi třicet, byla jsem dvanáct let z domu, takže rozhodování o tom, kam poletím a koho si vezmu, bylo v podstatě jen na mně.
Kdo přišel s nápadem odejít po svatbě na Slovensko?
Byla jsem to já. Věděli jsme, že chceme rodinu, a já nechtěla rodit v Egyptě. Měla jsem navíc v Bratislavě dobrou práci a byt, tak jsem Mohamedovi řekla, aby šel zkusit život v Evropě. On původně nechtěl, protože byl jediný syn z dobré rodiny a měl v Egyptě práci. Takže to bylo víceméně na moje naléhání. Pak se nám narodili dva synové, manžel začal na Slovensku podnikat a dařilo se mu. V Bratislavě jsme žili pět let.
Pak váš manžel nedostal prodloužení pobytu. Co se přesně stalo?
Doteď přesně nevíme. Jako důvod uvedli bezpečnostní důvody, ale nijak je nekonkretizovali. Náš případ jsme medializovali. Egyptská ambasáda se k tomu postavila velmi dobře, pomáhal nám i ombudsman, ale ta mašinérie už byla rozjetá, takže nám nezbývalo nic jiného než čekat na soud. Nakonec se konal až po pěti letech, to už jsme byli dávno odstěhovaní v Egyptě. Museli jsme se přesunout, nic jiného nám nezbylo.
Ne všichni Egypťané jsou stejní. Ale u mužů pracujících v cestovním ruchu se s podobnými příběhy setkávám velmi často.
Nutno říct, že soud jsme nakonec vyhráli. Důvody, kvůli kterým nemohl zůstat, byly protiústavní. Mělo nám být minimálně vysvětleno, proč přesně k zamítnutí došlo, abychom se mohli bránit. To se ale nestalo. Jenže výsledek byl nakonec stejně takový, že mu pobyt znovu nedali – pouze se odvolali na jiný paragraf. Takže teď čekáme na další soud. Přitom kdykoli jedeme na Slovensko, manžel musí žádat o turistická víza a s těmi problém není. Nerozumíme tomu.
Určitě ne všichni Egypťané jsou jako váš manžel. Jsou i tací, kteří mají postranní úmysly. Setkáváte se s takovými případy? Na co by si ženy měly při navazování vztahů s Egypťany dávat pozor?
Tím, že působím na sociálních sítích a mnoho žen mi své příběhy píše, mám o tom poměrně dobrý přehled. A je pravda, že u mužů z letovisek, kteří pracují v cestovním ruchu, to často funguje tak, že z jejich strany nejde o lásku v romantickém slova smyslu. Spíš zkoušejí víc žen najednou – a s tou, která se chytí, pokračují dál.
Zároveň bych neřekla, že všichni chtějí nutně odejít z Egypta. Dnes už dobře vědí, jak těžké je získat vízum, pobyt nebo evropský pas. Spíš jim pak stačí jiné věci – dárky, nové iPhony, značkové tenisky, oblečení nebo pravidelný finanční příspěvek. Ne všichni Egypťané jsou stejní, to určitě ne. Znám i šťastné vztahy Egypťanů se Slovenkami nebo Češkami. Ale hlavně u mužů pracujících v cestovních ruchu je toto bohužel časté.
Vyloženě si tedy začnou říkat o peníze?
Většinou právě ne přímo. Seznámíte se a pak začnou historky: že ho někdo viděl s vámi na kameře v hotelu a kvůli tomu ho vyhodili, že nemá z čeho žít, nebo že někteří jeho příbuzní najednou vážně onemocněli či měli nehodu, nebo někdo z jeho rodiny musí na drahou operaci. Někdy se mu údajně rozbije telefon a nemá jak komunikovat. To jsou známé scénáře, které přicházejí během pár měsíců. A žena má najednou pocit, že je zodpovědná za jeho život, tak se sama nabídne. Ale pokud ve vztahu hned „vytahujete peněženku“, je dobré si to přiznat naplno – fungujete spíš jako sponzor než partnerka.
Na druhou stranu existují i ženy, které do toho vstupují s určitou mírou vědomí. Možná tuší, že něco není úplně v pořádku, ale nevadí jim to – protože je přitahuje vzhled, pozornost, hezká slova. Někdy jsou samy starší, dlouho bez partnera a nějaké věci jim chybí. Za ně pak v podstatě „platí“. Pokud se žena nezamiluje natolik, že nepřepíše byt, nebo neprodá nemovitost v Česku a neposílá peníze do Egypta, je to ještě v mezích. Horší je, když pak končí zlomené a zcela bez peněz.
Je v Egyptě povolené mnohoženství?
Ano, proto také mnoho Egypťanů, i když mají evropskou partnerku, později uzavře druhé manželství s Egypťankou. Problém je v tom, že pokud se chce muž oženit s Egypťankou, potřebuje velké množství peněz. Očekává se totiž, že egyptská žena nebude pracovat. Muž tak musí zajistit domácnost, zaplatit většinu vybavení, svatbu a navíc dát ženě zlato. Egypťanka se bez zlata a bez zajištěného bydlení nevdá.
Svatební den. (foto: se svolením)
Svatba, byt a vybavení domácnosti mohou stát desetitisíce eur, zlato dalších zhruba 1 500 až 2 000 eur. Když se přitom bavíme o průměrném platu kolem 150 eur měsíčně, je jasné, proč někteří muži odcházejí pracovat do letovisek, jako je Hurghada. Tam si vydělají víc a zároveň se dostanou do kontaktu s cizinkami, které jim někdy finančně pomáhají. To, že muž i po svatbě žije jinde a manželce jen posílá peníze, je poměrně běžný model.
Zároveň někdy i jeho žena ví o tom, že má ještě cizinku. Neříkám, že je to standard, ale existují i případy, kdy je to vlastně v rodině dohodnutý byznys plán. Známý je v tomto například region Luxoru a okolí. Rodina se domluví, že muž naváže vztah s cizinkou z Hurghady, přivede ji domů a představí ji jako partnerku. Vlastní ženu vydává za sestru, děti za neteře nebo synovce, celá situace je sehraná. A žena často až postupně zjišťuje, jaká je realita – někdy až ve chvíli, kdy už je do vztahu citově i finančně zapojená.
Slyšela jste i o násilí?
Zrovna včera jsem slyšela o zamykání v bytě. Je to poměrně časté. Žena přijede za Egypťanem, pronajmou si byt a on ji tam pak zamkne s tím, že se o ni bojí, že Hurghada je nebezpečná – což samozřejmě není pravda.
Stává se i to, že požádá o její pas – údajně kvůli vyřizování dokladů nebo ubytování – a už ho nevrátí. Pokud pak žena nespolupracuje nebo mu nedává peníze, může se ocitnout v situaci, kdy ji prakticky nepustí ven, a ona vlastně nemá možnost odcestovat.
Jak se v Egyptě cítíte vy jako žena?
Velmi dobře. V Hurghadě, kde žijeme, se běžně pohybuji sama – pěšky i taxíkem, ve dne i v noci – a nikdy se mi nic nestalo. Cítím se tu někdy bezpečněji než v noci v Bratislavě. Není pravda, že by žena nemohla jít sama do obchodu nebo na kávu s kamarádkami.
Egypt je muslimská země, ale žije tu i přibližně deset procent křesťanů, tedy asi deset milionů lidí, a mají poměrně velký vliv. Říká se dokonce, že mnoho nejbohatších Egypťanů jsou právě křesťané, kteří vlastní firmy, nemovitosti nebo podniky. Ženy – křesťanky i modernější muslimky – tu běžně chodí oblečené podobně jako já, klidně v tričku bez šátku. V Hurghadě zvlášť, protože je tu obrovské množství cizinek. Rozhodně to tady nefunguje tak, že by vás někdo zastavoval a vyžadoval zahalování. Egypt je v rámci arabských a muslimských zemí poměrně moderní.
Ženy tedy mají v Egyptě dobré postavení?
Ano, hlavně ve městech a ve vyšší společnosti žijí lidé velmi moderně, podobně jako v Evropě. Bohaté ženy cestují po celém světě, nosí minišaty, make-up, mají nevázané vztahy, řídí auto. Žen s vysokoškolským vzděláním je tu dokonce více než mužů. Podle některých statistik bylo v egyptském parlamentu i více žen než například ve slovenském.
Pokud ve vztahu hned vytahujete peněženku, je dobré si to přiznat naplno. Fungujete spíš jako sponzor než partnerka.
Neplatí to samozřejmě vždy – jsou tu i konzervativnější rodiny, zejména na vesnicích, kde se více dbá na pověst ženy. Tam by bylo například nevhodné, aby se žena jen tak bavila s cizím mužem, jinak by byla okamžitě označená za „lehkou“.
Co vám ze Slovenska v Egyptě chybí, a co naopak oceňujete?
Samozřejmě člověku chybí úplně jiná příroda, zeleň, podnebí. A o rodině a přátelích ani nemluvím. Pokud jde o fungování, chybí mi tu větší systém, pořádek a preciznost. Když se na Slovensku s někým na něčem domluvím, většinou to platí. Tady v Egyptě to tak být nemusí.
Na druhou stranu mám pocit, že lidé na Slovensku, a možná i v Česku, žijí pod větším stresem. Jako by se pořád někam hnali a neměli čas se zastavit. Tady je život pomalejší. Egypťané jsou také mnohem víc rodinně založení. Rodiny se tu scházejí pravidelně a ve velkém – oslavy narození dítěte, nového bytu, vše se slaví společně. U nás to možná bývalo dřív, dnes mi přijde, že se to trochu vytratilo a lidé jsou víc sami za sebe.
Navíc Egypťané, i když mají těžší život a méně peněz, berou věci víc s pokorou. Věří, že všechno má svůj smysl, že je to dar od Boha. Méně se srovnávají s ostatními a netrápí se tolik tím, co má soused. Samozřejmě chtějí žít dobře, ale nejsou tolik pod tlakem „mít víc a víc“. Když mají zdraví, rodinu, jídlo a děti, považují to za štěstí. A jsou vděční. Žijí jednodušeji a v mnoha ohledech možná o to lépe.
